Jaké jsou osudy československých fotbalových mistrů Evropy z roku 1976?

V prvním článku jsme si připomněli vítěznou cestu československých fotbalistů z kvalifikační skupiny, přes čtvrtfinále, semifinále až do vítězného bělehradského finále. Cestu, na které Čechoslováci zdolali Kypřany, Portugalce, Angličany, Sověty, vicemistry světa Nizozemce i mistry světa z Německa. Dnes se podívejme, jaké osudy potkaly bělehradské hrdiny v dalších letech.

O mistry Evropy byl na Západě zájem. Nabídky z klubů přicházely. Zejména z německé Bundesligy, která byla blízko i daleko zároveň. Sice za „za humny“, ale také za „železnou oponou“. Každopádně, Čechoslováci si udělali v Německu finálovým vítězstvím nad Beckenbauerem a spol. velké jméno.

Ondruš, Masný, Panenka, Pivarník, Dobiaš či Nehoda byli v nejlepším fotbalovém věku. Patřili na svých postech v evropském měřítku k výrazně nadprůměrným hráčům. Přestupem do některého ze západoevropských velkoklubů by jejich výkonnost možná ještě vzrostla. Museli si ale nechat zajít chuť.

Podmínky na legální odchod do zahraničí byly v 70. letech velmi tvrdé. Hráč musel splňovat hranici 32 let. K tomu navíc nejméně 40 reprezentačních startů, nebo velký úspěch s národním týmem. Ani to však automaticky neznamenalo, že obdrží souhlas. Teprve v průběhu 80.let se postupně parametry odchodu do ciziny změkčovaly.

O dvacet let později čeští finalisté EURA 1996 v Anglii mohli využít atraktivní nabídky. Například Karel Poborský zamířil ze Slavie do Manchesteru United, Radek Bejbl z téhož klubu do Atlética Madrid, další slávisté Vladimír Šmicer do Lens a Jan Suchopárek do RC Strasbourg. Pavel Nedvěd přestoupil ze Sparty do římského Lazia a jeho spoluhráč Petr Kouba do La Coruni.

Mistři Evropy z Bělehradu 1996 nesměli nikam. Z federální ligy odcházeli do ciziny často až mnohem později, když jim bylo více než 32 let. A to už bylo na velký přestup pozdě.

Nejvíce z nich se dalo na trenérskou dráhu. Někteří zůstali u fotbalu jako funkcionáři, kluboví manažeři či dokonce prezidenti, jiní se stali hráčskými agenty. Někteří z fotbalistů vystudovali vysokou školu, a tak mezi nimi najdeme i inženýra a právníky. Ředitele i soudce. Dva se vrhli na velkou politiku a stali se poslanci.

Mezi bělehradskými hrdiny najdeme ale i řidiče, správce a údržbáře sportovních zařízení či vrátného. Čtyři bývalí fotbalisté a oba trenéři už bohužel nejsou mezi námi. Podívejme se na konkrétní osudy jednotlivých hráčů.

Hvězdou první velikosti tohoto týmu byl brankář pražské Dukly Ivo Viktor, který patřil k nejlepším gólmanům světa. Pětkrát byl nejlepším fotbalistou Československa. Na ME 1976 byl vyhlášen nejlepším hráčem turnaje! V témže roce byl dokonce v anketě Zlatý míč třetím nejlepším hráčem Evropy za Beckenbauerem a Rensenbrinkem! Až za Viktorem skončily takové hvězdy jako Cruyff, Platini či Keegan.

Deset let byl bezkonkurenční reprezentační jedničkou. Výborní ligoví gólmani, jako ostravský Michálik, slávisté Stárek a Zlámal, trnavský Keketi, košický Švajlen, plzeňský Čaloun či teplický Sedlaček, tak měli smůlu. Viktorovým stabilním náhradníkem byl po celá léta Alexander Vencel z bratislavského Slovanu.

Ivo Viktor celou kariéru strávil v pražské Dukle. Vysněného přestupu na Západ se nikdy nedočkal, i když zájem o něj byl značný. V době ME už mu bylo 34 let. O rok později, v roce 1977 kvůli problémům se zády ukončil kariéru. Vystudoval vysokou školu. Působil jako trenér v Dukle. Byl několik let trenérem brankářů u ligového áčka ve Spartě a u národního týmu. V roce 1996 byl jako asistent trenéra Dušana Uhrina na stříbrném EURU v Anglii.

Měl též vlastní brankářskou školu. Dlouho vedl prázdninové kempy. Jeho rukama prošlo mnoho mladých brankářů. Jako žák se u něj učil brankářské řemeslo například také Petr Čech. Dnes si v 83 letech užívá poklidu v domě v Újezdě nad Lesy na okraji Prahy. Občas vyráží na setkání s bývalými hráči z Dukly a reprezentace.

Dnes 76 letý bývalý stoper Anton Ondruš vedl reprezentační tým jako kapitán i na bronzovém ME 1980. Po odchodu ze Slovanu působil na sklonku kariéry v belgickém klubu FC Bruggy, francouzském FC Thonon a švýcarském FC Biel, kde končil jako devětatřicetiletý. Na Západě už zůstal. Mnoho let žije ve Francii. Pracoval dlouho jako fotbalový manažer a agent. Na Slovensko se vrací. Nějaký čas v minulosti působil také jako prezident Slovanu Bratislava i manažer slovenské reprezentace.

Jeho kolega ze stoperské dvojice ve Slovanu i reprezentaci Jozef Čapkovič v lize skončil v roce 1979. Vystudoval ekonomickou vysokou školu. Získal titul inženýra. V Bratislavě pracoval jako ředitel inspektorátu práce. Jako trenér působil jen v nižších soutěžích.

Po sametové revoluci se dal na politiku. Byl členem Slovenské národní rady za SNS. Dle informací z médií hlasoval pro přijetí Deklarace SNR o suverenitě Slovenské republiky a následně Ústavy Slovenské republiky. V roce 1998 mu byl udělen Řád Andreje Hlinky I. třídy. Dnes je mu 78 let.

Jeho bratr-dvojče, útočník Ján Čapkovič byl též v letech 1968-74 československým reprezentantem. Hráli spolu roky v bratislavském Slovanu. Společně vyhráli tři tituly federálních mistrů (1970, 1974 a 1975). Radovali se spolu také z velkého vítězství v Poháru vítězů pohárů v roce 1969 a dvou československých pohárů (1968 a 1974). V reprezentaci si ale spolu v jednom dresu nikdy nezahráli.

Dvojnásobný nejlepší fotbalista Československa (1970 a 1971), fotbalový univerzál, který hrál stejně dobře v obraně i záloze, Karol Dobiaš byl svého času žádaným „zbožím“. Rychlý, důrazný, přitom technicky vybavený.

V Evropě se o jeho dovednostech dobře vědělo. Se Spartakem Trnava hrál dokonce v sezoně 1968/69 v semifinále PMEZ (předchůdce Ligy mistrů). Ani jemu nebyl přestup na Západ v nejlepších letech dopřán. Přestoupil až v roce 1977, a to pouze v rámci ligy z Trnavy do pražských Bohemians. A ani to nebylo v těch časech zdaleka jednoduché.

O tři roky později, kdy mu už táhlo na 33 let, mu byl konečně umožněn odchod na zahraniční angažmá. Zahrál si ale už jen v belgickém Lokerenu a K.R.C. Gent-Zeehaven. Pak se dal na trenérskou dráhu. Vedl Hradec Králové a Zbrojovku Brno. Začátkem 90. let trénoval krátce také pražskou Spartu, ale skončil po sporech s tehdejším majitelem Petrem Machem. K trénování se pak už nevrátil.

Velký kamarád Antonína Panenky žije v Praze. Je vdovcem. V 78 letech se stále baví životem. Má rad hlavně karty a tenis. Chodí na ligový fotbal do Ďolíčku a vyráží na vzpomínkové srazy s bývalými spoluhráči i soupeři, a též na besedy s fanoušky. I ve svém věku stále dokáže předvést nespočet nožiček, či jak se dnes častěji říká, žonglů.

Levý bek maďarské národnosti Koloman Gögh z bratislavského Slovanu byl známý asketickým stylem života. Nepil, nekouřil. Hráčskou kariéru končil v Rakousku. Tam také působil později jako trenér. Kromě toho pracoval i ve Slovanu a Dunajské Stredě. Zemřel v pouhých 47 letech při tragické dopravní nehodě v roce 1995. 

Zabil se na rovném úseku silnice, kterou dobře znal, jezdil tudy velmi často. Dle slovenských médií byl u silnice široko daleko jediný strom, do kterého naboural. Možná mu něco zkřížilo cestu, nebo ho postihla náhlá nevolnost.

Nejpravděpodobnější příčinou se jeví mikrospánek. Jel v autě sám. Pravdu se už nikdy nedozvíme. Stadion v Kolárovu, kde jako žák s fotbalem začínal, dnes nese jeho jméno. V posledních letech na něm místní klub pořádá Memoriál Kolomana Gögha.

Nejlepší fotbalista Československa 1974, dnes 78 letý bývalý pravý obránce Ján Pivarník měl problémy s koleny, které mu předčasně ukončily velkou kariéru. Navzdory tomu ještě po odchodu ze Slovanu působil jako hrající trenér v druhé rakouské lize i ve španělském Cadizu. Pak dělal asistenta Jozefu Venglošovi ve Sportingu Lisabon.

Poté se zaměřil na arabský svět, kde s přestávkami dlouhé roky pracoval jako trenér klubů v Kataru, Ománu, Kuvajtu, SAE či Saudské Arábii. Jeho synovcem je bývalý ligový fotbalista a trenér Roman Pivarník.

Antonínu Panenkovi „vršovický dloubák“ zajistil celosvětovou slávu a s trochou nadsázky řečeno nesmrtelnost. Hrál ještě na ME 1980 a MS 1982. Stal se nejlepším fotbalistou Československa 1980. Velkou kariéru končil ve vídeňském Rapidu. I tam byl, jako ve vršovickém Ďolíčku, miláčkem tribun.

S Rapidem vyhrál dvakrát rakouskou ligu a zahrál si i finále Poháru vítězů pohárů. Zařadil se mezi legendy vídeňského klubu. Se 139 ligovými brankami (76 Bohemians, 63 Rapid) je členem Klubu ligových kanonýrů. Pak působil v zemi našich sousedů ještě v nižších soutěžích.

V 77 letech je stále tváří Bohemians, přesněji čestným prezidentem klubu, jehož domácí utkání pravidelně navštěvuje. Překonal těžší formu covidu. Po operaci kyčle se na trávníku objevuje už jen symbolicky. Stále má rád karty, golf, tenis a v posledních letech také padel.

Obklopen rodinou žije spokojeně v domě v Nespekách u Benešova. Je předsedou správní rady Nadace fotbalových internacionálů, která organizuje setkání bývalých reprezentantů a pomáhá finančně i jinak těm z nich, kteří to potřebují.

Dnes 78 letý záložník Jozef Móder týmu výrazně pomohl na závěrečný turnaj, když ve dvou čtvrtfinálových utkáních se Sovětským svazem vstřelil tři góly. Zajímavostí je, že to byly zároveň jeho jediné tři góly v 17 utkáních reprezentační kariéry.

V roce 1980 odešel z Košic na dvě sezony do Rakouska. S klubem Grazer AK vyhrál Rakouský pohár (1981). Po návratu si zahrál ještě znovu v košické Lokomotivě, kde končil v 36 letech. Pak působil jako trenér zejména v Košicích, u mládeže a „B“ mužstva.

Útočník Ján Švehlík musel po mistroství Evropy na vojnu do pražské Dukly, kde strávil sezonu 1976/77. Pak se vrátil zpět do Slovanu, kde hrál do roku 1982. Kariéru končil v belgickém druholigovém Hasseltu.

Po návratu na Slovensko opět spojil svůj život s bratislavským Slovanem, kde působil v průběhu let v řadě funkcí. V 76 letech byl v právě končící sezoně vedoucím ligového „A“ mužstva Slovanu, který získal pod končícím trenérem Weissem další mistrovský titul.

Dnes 75 letý Marián Masný patřil v sedmdesátých letech k nejlepším pravým křídlům v Evropě. Nejlepší roky kariéry ale prožil pouze v bratislavském Slovanu. Po odchodu z klubu hrál krátce ligu v Rakousku, ale zranil se.

Pak se vrátil do bratislavské Petržalky, kde nastupoval ještě v jedné sezoně znovu v československé lize. V nejvyšší soutěži končil v 34 letech. Se 103 brankami (97 Slovan, 6 Petržalka) je členem Klubu ligových kanonýrů. Poté hrál v nižších soutěžích v Rakousku.

Věnoval se i trénování na nižší úrovni, ale neunesl rozvod a další životní trable a skončil na několik let na ulici jako bezdomovec. Později se, s přispěním bývalých spoluhráčů a majitele Slovanu, vrátil do normálního života. Začal pracovat jako vrátný. Znovu se účastní i některých fotbalových vzpomínkových akcí.

František Veselý měl po mistrovství Evropy mimořádně atraktivní nabídku z klubu New York Cosmos, kde už v té době působil slavný Brazilec Pelé. Zahrát si s ním byla pro Veselého obrovská příležitost z říše snů. Soudruzi mu ji ale rázně zamítli. Do New Yorku pak zamířili Franz Beckenbauer z mnichovského Bayernu a Johan Neeskens z Barcelony.

Veselý nakonec odešel z pražské Slavie až v roce 1980 v 36 letech. Po 17 sezonách v nejvyšší soutěži! Díky kontaktům legendárního Pepi Bicana získal angažmá v Rapidu Vídeň. V prvoligovém rakouském klubu pobyl jednu sezonu.

Poté hrál dlouhé roky v různých klubech v rakouských i českých nižších soutěžích. Často nastupoval i po šedesátce za staré gardy národního mužstva, Slavie i za tým celebrit Amfora.

Ve Slavii působil také jako vedoucí mužstva. Později pracoval jako řidič. Rozvážel po Praze pro jednu firmu chlebíčky. Po ránu stihl práci a měl dost času na odpolední cesty za fotbalem.

Stále byl štíhlý, na svůj věk v mimořádné kondici, důsledně dodržoval životosprávu. Za týden stihl i několik utkání za různé týmy. O to větší to byl pro všechny šok, když v říjnu 2009 nečekaně zemřel v 65 letech ve spánku.

Jeho spoluhráč ze Slavie, slovenský obránce Pavol Biroš končil ligovou kariéru v Lokomotivě Košice a rodném Prešově. Vystudovaný právník pak působil řadu let jako soudce Krajského soudu v Košicích.

Jeho manželkou se stala Božena Mažgútová, vicemistryně světa z roku 1986, která v osmdesátých let patřila mezi nejlepší házenkářky světa. Pavol Biroš zemřel v srpnu 2020 ve věku 67 let. Měl dlouhodobé problémy se srdcem.

Útočník pražské Dukly Zdeněk Nehoda se stal v letech 1978 a 1979 nejlepším fotbalistou Československa. Vystudoval Právnickou fakultu UK. Byl členem bronzového týmu na ME 1980. V reprezentaci nastoupl do 91 mezistátních utkání.

Po nepovedeném MS ve Španělsku 1982 mu soudruzi slíbený odchod do Bundesligy zatrhli. Z Julisky odešel až o rok později. A už jen do druholigového německého klubu SV Darmstadt. Se 145 brankami (121 Dukla, 24 Gottwaldov-Zlín) je členem Klubu ligových kanonýrů.

Později pracoval jako funkcionář ve Spartě a následně začal působit jako hráčský agent. Zastupoval řadu známých hráčů, mimo jiné také Pavla Nedvěda. Výkonnou moc v agentuře už předal synům Davidovi a Michalovi. Sám si v 74 letech užívá více klidu.

Mezi nejznámější současné klienty agentury Nehoda Sport patří Tomáš Chorý, Václav Černý, Michal Sadílek, Tomáš Čvančara nebo Martin Vitík.

Dnes 82 letý Alexander Vencel byl výborný brankář, dlouholetá opora bratislavského Slovanu. Měl však smůlu, že v jeho generaci byl mužem číslo 1 Viktor. V reprezentaci strávil 12 let. Do brány se dostal v 25 mezistátních utkáních. Po odchodu ze Slovanu chytal ještě za Nitru. Po konci kariéry působil řadu let jako trenér brankářů Slovanu, a též u slovenské reprezentace.

Skvělým gólmanem byl i jeho syn stejného jména, dlouholetý slovenský reprezentant, který patřil v 90. letech mezi nejlepší brankáře francouzské ligy. Chytal celkem jedenáct let za Strasbourg a Le Havre.

Druhý syn Stanislav byl nadějným obráncem, juniorským reprezentantem, který si zahrál i na MS do 20 let, ale jeho slibně se rozvíjející kariéru zhatilo těžké zranění. Po několika operacích ukončil kariéru.

Dnes 72 letý bývalý stoper či defenzivní záložník Ladislav Jurkemik působil v reprezentaci až do roku 1983. Má bronz z ME 1980 v Itálii, kde vstřelil, po rohovém kopu Panenky, v utkání o bronz s domácím týmem nádherný gól z velké dálky do šibenice. Roky byl pak ozdobou televizní znělky Branky-body-vteřiny.

Zahrál si i na MS ve Španělsku o dva roky později. Byl známý svými dalekonosnými, prudkými střelami z přímých kopů i ze hry. V československé lize dokázal nastřílet jako stoper úctyhodných 53 gólů! Z bratislavského Interu odešel v roce 1984. Hrál pak ještě osm let ve Švýcarsku za St.Gallen a FC Chur. Až do svých 39 let!

Následně se prosadil jako trenér. Působil v klubech zejména v Rakousku a na Slovensku. Vedl i slovenskou reprezentaci a národní tým do 21 let. Ještě před dvěma roky byl členem Výkonného výboru Slovenského fotbalového svazu.

Útočník Dušan Herda pochází ze stejné slovenské vesnice v okresu Topoľčany jako Laco Jurkemik. Jacovce tak měly v kádru mistrů Evropy dvojnásobné zastoupení! Trenér Ježek prý vážně uvažoval o jeho nasazení v průběhu finále. Herda byl známý jako kvalitní střelec i nahrávač, a též výborný exekutor penalt.

Trenér ale nakonec dal v prodloužení znovu přednost jeho staršímu spoluhráči z pražské Slavie Františku Veselému, který rozhodl semifinále. Ten se však penalt bál jako čert kříže! Ač je v tréninku kopal výborně, v utkáních na ně chodit nechtěl. Odmítl i v bělehradském finále.

Herda po odchodu ze Slavie působil v Bohemians, kariéru končil v druholigovém Xaverově a poté v rakouských nižších soutěžích. Léta hrál za starou gardu Slavie a pracoval na stadionu v Edenu, kde se staral o trávník. Dnes 74 letý bývalý fotbalista často navštěvuje ligová utkání Slavie.

Košický záložník Jaroslav Pollák byl už jako hráč znám tím, že měl silného obchodního ducha, což se prý projevovalo i na zájezdech Sparty, do které přestoupil z Košic, z nichž se domů vozilo v socialismu nedostatkové zboží. Když odešel z Letné, působil dvě sezony v Austrii Salzburg. Pak se ještě vrátil do mateřských Košic.

V 90.letech se na Letné znovu objevil po boku slovenského magnáta Alexandra Rezeše, který tehdy Spartu koupil. Pollák byl členem klubového managementu. Později se z veřejného dění stáhl. Zemřel v roce 2020 ve věku 72 let.

Dnes 73 letý bývalý záložník František Štambacher se zúčastnil soustředění v Tatrách, ale do závěrečné nominace pro záhřebské semifinále se nevešel. Jelikož v něm byl ale vyloučen Jaroslav Pollák, byl záložník Dukly povolán dodatečně na bělehradské finále.

V reprezentaci hrál roky. Ve sbírce má také bronz z ME 1980 v Itálii. Byl členem zlatého olympijského týmu v Moskvě v témže roce. Zúčastnil se světového šampionátu ve Španělsku v roce 1982. Po letech v pražské Dukle končil kariéru v Řecku a v Rakousku.

Svůj život po návratu do Prahy znovu spojil s armádou. Převzal do své péče saunu a fitko na jejím generálním štábu. Stále navštěvuje ligová utkání na Julisce, kde se na oblíbeném místě v hledišti potkává s Janem Fialou, Ladislavem Vízkem, Petrem Radou a dalšími dukláckými legendami.

Dnes 76 letý útočník Dušan Galis jako hráč pendloval mezi Košicemi a bratislavským Slovanem. Na konci kariéry si zahrál také ve španělském Cadizu a belgickém Hasseltu. Kvůli problémům s koleny skončil s fotbalem v Petržalce.

Pak udělal velkou kariéru jako trenér. Slovan Bratislava dovedl k titulu mistra Československa v sezóně 1991/1992, ke třem titulům mistra Slovenska a k vítězství ve Slovenském poháru, který získal i se Spartakem Trnava. Se slovenskou reprezentací postoupil do baráže na MS 2006. Trénoval také kyperskou Omonii Nicosii a bratislavskou Artmedii.

V 57 letech s trénováním seknul a dal se na politiku. V roce 2006 se stal poslancem slovenského parlamentu za Smer-SD. Ve straně premiéra Róberta Fica je poslancem dodnes.

Dnes 74 letý Pavel Michálik byl na mistrovství třetím brankářem. S týmem absolvoval celé soustředění v Tatrách, ale přicestoval až na finále do Bělehradu, neboť na semifinále mohli být nominováni pouze dva brankáři.

Semifinále s Nizozemskem se ale hrálo za vydatného deště, nebylo jasné, jestli po něm budou hráči na finále zdravotně fit. Čtyři náhradníci měli navíc údajně v případě postupu slíbeno, že za týmem na finále pocestují.

Michálik byl z ligy známý specialista na penalty. V československé lize jich zneškodnil celkem 12 a měl vysokou úspěšnost 55 procent. Jinak vynikajícímu Viktorovi naopak penalty nikdy moc nevoněly.

Dle pamětníků si trenér Ježek prý proto dokonce pohrával s odvážnou myšlenkou, že by ostravského gólmana v závěru prodloužení na hřiště poslal, ale nakonec střídali, stejně jako v semifinále, Veselý a Jurkemik. Tehdy se směli střídat pouze dva hráči, takže nechávat si v tak dlouhém a vyčerpávajícím boji jedno místo pro střídání brankáře, asi ani nebylo reálné.

Po letech v ostravském Baníku chytal ještě ve Slovanu Bratislava a končil v Řecku. Celou jeho kariéru mu bylo nesprávně uváděno jméno a příjmení jako Pavol Michalík, což ale po letech sám v médiích označil za omyl. V ostravském Baníku působil roky jako trenér brankářů.

Zatímco původně necestující náhradníci Štambacher a Michálik byli povoláni alespoň na finále, jen doma zůstali obránce Jozef Barmoš a útočník Petr Slaný, kteří absolvovali celou přípravu, ale do nominace se také nevešli. Necestovali ani dodatečně na finále. Podle tehdejší oficiální verze dal obránce bratislavského Interu Barmoš přednost zkouškám na právnické fakultě a Slaný nebyl k zastižení, protože odjel na dovolenou.

Ten tuto verzi popírá. V případě postupu do finále prý měli jet za výpravou všichni čtyři. „Tehdejší ministr sportu Himl nám to v Tatrách slíbil, jenže zůstalo u slibu. Franta Štambacher s Pavlem Michálikem za reprezentací odcestovali, my dva s Jožkou Barmošem zůstali doma,“ uvedl Petr Slaný po letech v Podcastu Zdeňka Pavlise „Kopačky na hřebíku“.

Prý na Bazalech normálně trénoval. Čekal na telegram, jako Michálik, ale místo Slaného s Barmošem do Bělehradu na finále údajně odcestovali dva „zasloužilí“ soudruzi funkcionáři.

Obránce Josef Barmoš si to později vynahradil bronzovou medailí na ME 1980 v Itálii. Zahrál si i na neslavném MS 1982 ve Španělsku. Ligu hrál dlouho za Inter Bratislava a na vojně za pražskou Duklu, kam šel později, protože studoval právnickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě. Studium dokončil, ale jako právník po hráčské kariéře pracoval jen krátce. Vrátil se zpět k fotbalu.

Závěr kariéry si zpestřil působením v belgické lize v klubu Racing Jet Brusel, kde ve dvou sezonách nastoupil do 66 ligových utkání. Dal se na trenérskou dráhu. Působil jako trenér ve slovenských klubech, i u reprezentace jako asistent „A“ týmu a hlavní kouč jednadvacítky. V bratislavském Interu pracoval také jako manažer a prezident klubu. Dnes je mu 71 let.

Útočník Petr Slaný nastoupil v reprezentaci pouze do jednoho přátelského utkání v roce 1976. Z ostravského Baníku, s kterým vyhrál na jaře 1976 ligu, přestoupil o dva roky později do pražské Sparty. Dnes je mu 73 let a pendluje mezi Prahou a Sadskou, kde má chalupu a užívá si života aktivního penzisty.

Evropského šampionátu se nezúčastnil ani Přemysl Bičovský, který do týmu dlouhodobě patřil. Měl vážné problémy se zády. Záložník Sklo Unionu Teplice byl přitom jednou z opor národního mužstva. Nastupoval pravidelně a k postupu přispěl v kvalifikaci třemi důležitými góly.

Později se dal zdravotně dohromady. Zažil krásné roky v Bohemians. Vrátil se i do reprezentace. Zahrál si na MS 1982 ve Španělsku. Stejně jako Nehoda měl slíbený odchod do zahraničí, byl dohodnutý s francouzským Racingem Štrasburk, ale po neúspěchu na MS 1982 také jemu předseda ČSTV Himl přestup zatrhl.

Díky tomu však zažil s Bohemians historický titul na jaře 1983. Kariéru končil v rakouské lize v Eisenstadtu a Mödlingu. Se 130 brankami je členem Klubu kanonýrů, což je na fotbalistu, který hrál většinou záložníka či dokonce stopera, úctyhodné číslo.

Poté hrál ještě v nižších soutěžích. Řadu let působil jako trenér v českých a slovenských klubech. V roce 2026 byl uveden do Síně slávy FAČR.

Mužstvo vedl jako hlavní kouč Václav Ježek, který s pražskou Spartou získal celkem šest mistrovských titulů. Působil i v Nizozemsku a Švýcarsku. V 90.letech se na Letné rozkmotřil, neboť neprosadil do klubových struktur jako většinového majitele Čechoameričana Borise Korbela. Natruc ho tedy přetáhl do Slavie, kde sám začal působit jako manažer. Zemřel v roce 1995 na selhání srdce. Bylo mu 71 let.

Ježkovým asistentem byl Jozef Vengloš, který zároveň jako hlavní trenér vedl bratislavský Slovan, z něhož pocházela kostra týmu. Zejména celá obrana Pivarník - Ondruš - Čapkovič - Gögh, ale i útočník Švehlík a druhý brankář Vencel.

Po Ježkově odchodu Vengloš vedl tým jako hlavní trenér i na bronzovém ME 1980 v Itálii. Končil po nepovedeném MS 1982 ve Španělsku. K národnímu týmu se po letech vrátil a dovedl ho na světovém šampionátu 1990 v Itálii do čtvrtfinále.

Jazykově vybavený trenér se prosadil na klubové úrovni v zahraničí. Vedl například Sporting Lisabon, Fenerbahce Istanbul, Aston Villu či Celtic Glasgow. Po léta působil v nejrůznějších expertních skupinách FIFA a UEFA. Zemřel v roce 2021 v 84 letech.

Československo už neexistuje. K evropskému titulu se dnes hrdě hlásí obě nástupnické země. Obě národní fotbalové federace.Občas se objevují hlasy, že to byl slovenský titul, neboť Čechů bylo v kádru jen pár a v základní sestavě bylo osm Slováků.

Faktem je, že početně byla Slováků v kádru výrazná většina, avšak hlavním trenérem byl Čech Václav Ježek a bez velkého přispění Čechů Ivo Viktora, Antonína Panenky, Zdeňka Nehody a Františka Veselého by se mužstvo mistrem Evropy nejspíš nikdy nestalo. Byl to tedy opravdu společný titul Čechů a Slováků.

Další zdroje:

Vzpomínky a informace autora, web Slovanu Bratislava, web Dukly Praha, web Bohemians Praha, web Slavie Praha, web Slovenského fotbalového svazu, web Fotbalové asociace České republiky, Wikipedia, web Nehoda Sport, statistiky Fotbal.cz, web Národní rady Slovenské republiky, Podcast Zdeňka Pavlise „Kopačky na hřebíku“