Článek
Necelý měsíc po čtvrtfinálovém utkání se Sověty už byli „naši“ ve finále mistrovství Evropy! Byl jsem osmiletý kluk, ale pamatuji si to dodnes, jak v pozdních večerních hodinách v neděli 20. června 1976 sedíme doma v obýváku před černobílou televizí a tlačíme očima „naše kluky“ za výhrou v bělehradském finále.
Na německé straně stojí velká jména světového fotbalu. Borci, z nichž většina vyhrála dva roky předtím světový šampionát. V jejich čele hvězda hvězd, kapitán, 30 letý „Císař“ Franz Beckenbauer, který hrál už jedenáctým rokem v národním týmu. Muž, který vnesl do světového fotbalu pojem „libero“. Účastník tří světových šampionátů. Vicemistr i mistr světa, mistr Evropy. Nejlepší fotbalista Evropy 1972 a 1976, který měl na kontě též řadu úspěchů s mnichovským Bayernem.
Proti západoněmeckým mistrům světa se postavili fotbalisté, kteří hráli pouze československou ligu a na světový šampionát 1974 se ani neprobojovali. Ač měli svoji nespornou kvalitu a mnozí z nich by bývali mohli udělat kariéru v nějakém evropském velkoklubu, nestalo se tak.
Ze socialistického Československa se tehdy legálně na Západ odcházet v nejlepších letech nesmělo. A tak reprezentanti nastupovali za bratislavský Slovan či Inter, trnavský Spartak, VSS Košice, pražskou Duklu, Bohemians či Slavii.
Ježek s Venglošem to dali dohromady
V reprezentaci to v předešlých letech občas mezi Slováky a Čechy „haprovalo“. Slováci seděli u jednoho stolu a Češi u druhého. Až nové trenérské česko-slovenské duo Václav Ježek - Jozef Vengloš opět vytvořilo z obou národností soudržný tým, který měl pravého kapitána- Antona Ondruše, tehdy 26 letého. Ten byl osobností na hřišti i mimo něj a podobné národnostní dělení v reprezentačním mužstvu zrušil.
Češi patřili v kádru sice početně k menšině, ale měli v něm významné osobnosti. Velkou oporou mezi třemi tyčemi byl 34 letý brankář Ivo Viktor z pražské Dukly, který už byl v národním týmu deset let a patřil mezi nejlepší světové gólmany. Byl zván k exhibičním utkáním výběrů světa a Evropy. Být jiná doba, byl by zcela jistě hvězdou některého ze západních velkoklubů. Však se také na Viktora vyptávaly, ale komunistický režim byl neoblomný.
Ivo Viktor (první zprava) s Josefem Masopustem a Zdeňkem Nehodou na amsterdamském letišti (1974)
Klíčovými českými hráči reprezentačního výběru byli také záložník vršovických Klokanů, 27 letý Antonín Panenka, střední útočník pražské Dukly, 24 letý Zdeněk Nehoda a o rok starší teplický záložník Přemysl Bičovský.
Většina kádru byla slovenská. Hlavní zastoupení měl bratislavský Slovan, který dodal nejen kompletní obranu Pivarník, Ondruš, Čapkovič, Gögh, ale též útočníka Švehlíka a druhého gólmana Vencela. Slovan byl v těch letech opravdu výborný, Ježkův asistent Vengloš byl navíc jeho trenérem.
Přes Portugalsko a Anglii
V Evropě bylo výrazně méně zemí než dnes. Kvalifikace na ME 1976 se účastnilo pouze 32 reprezentací, které byly rozlosovány do 8 skupin po čtyřech týmech. Ve skupinách se utkal každý s každým doma a venku. Vítězové skupin se následně střetli ve čtvrtfinále, kde se hrálo systémem doma a venku o účast na závěrečném turnaji.
Už účast československé reprezentace na turnaji čtyř nejlepších evropských reprezentačních celků byla překvapením. Tým vyřadil v kvalifikační skupině, vedle outsidera z Kypru, také dva velmi silné soupeře - Anglii a Portugalsko.
Čtvrtfinálový postup přes Sověty
Ve čtvrtfinálovém dvojzápasu navíc přešel přes favorizovaný Sovětský svaz, který měl ve svém středu nejlepšího fotbalistu Evropy 1975, útočníka Olega Blochina z kyjevského Dynama, jež patřilo do evropské klubové špičky. Vyhrálo Pohár vítězů Pohárů 1974/75 a evropský Superpohár 1975.
Dynamo Kyjev tvořilo jádro sovětské reprezentace, i tak ji Čechoslováci ve čtvrtfinále vyřadili! V první utkání v dubnu zvítězili v Bratislavě 2:0 góly Módera a Panenky. Květnová odveta v Kyjevě skončila remízou 2:2, když se dvakrát trefil košický Jozef Móder. Za sovětský tým skórovali Blochin a Burjak.
Československá reprezentace odjížděla ze soustředění v Tatrách do Záhřebu k semifinálovému utkání jako jasný outsider. Čekal ji tam nesmírně těžký soupeř, složený z velkých nizozemských hvězd.
Tým, jenž skončil dva roky předtím na světovém šampionátu v Německu druhý a dva roky po mistrovství Evropy to na dalším světovém šampionátu, tentokrát v Argentině, dokázal zopakovat. K jeho smůle vždy prohrál ve finále s domácím výběrem.
Jak vzpomínal Antonín Panenka po letech v médiích: „Výhoda byla, že se od nás nic nečekalo. Odjížděli jsme s jedinou myšlenkou: neudělat ostudu. Porazit oba finalisty světového šampionátu jsme si netroufali.“
Záhřebské semifinále
Velký favorit semifinále nastoupil v Záhřebu v sestavě: Schrijvers – Suurbier, Rijsbergen, van Kraay, Krol - Neeskens, Jansen, Cruyff - Rep, van de Kerkhof, Rensenbrink.
Co jméno, to velká hvězda! A jedna obrovská - Johan Cruyff. Nejlepší fotbalista Evropy 1971, 1973 a 1974. Jeden z nejlepších fotbalistů světa 60.-70.let.
Výběr trenéra Ježka vyběhl v sestavě: Viktor – Pivarník, Čapkovič, Ondruš, Gögh - Dobiaš, Panenka, Móder, Pollák - Masný, Nehoda. Tedy tři Češi a osm Slováků.
Pět fotbalistů bratislavského Slovanu, dva pražské Dukly, po jednom z Bohemians, Trnavy, VSS Košice a Lokomotivy Košice.
Střídání v československém týmu: slávista Veselý za Módera (91.) a Jurkemik z bratislavského Interu za Čapkoviče (106.)
Trenér Ježek nizozemsky fotbal dobře znal. V klubech v Haagu a Rotterdamu předtím trénoval. Věděl jakou taktiku na hvězdy připravit. A děly se věci! Už v 18. minutě si na Panenkův centr z levé strany naskočil stoper Anton Ondruš a přesnou hlavičkou k zadní tyčce poslal Čechoslováky do vedení. Stejný fotbalista si dal v 77.minutě vlastní gól. Už předtím ale byli vyloučeni dva hráči. V 60. minutě košický Jaroslav Pollák a v 76.minutě barcelonský Johan Neeskens.
Hrálo se za vytrvalého deště. Šlo se do prodloužení 2 × 15 minut, které se stalo fantastickým představením střídajícího rychlonohého slávisty Františka Veselého. Tehdy 32 letý pražský rodák nejprve unikl svým typickým způsobem po pravém křídle, přesným centrem našel nalevo nabíhajícího Zdeňka Nehodu, který se hlavou nemýlil.
Následně byl vyloučen Wim van Hanegem a Nizozemci dohrávali už jen o devíti. Poté v laufu hrající František Veselý samostatnou akcí a střelou do prázdné branky výsledek utkání definitivně zpečetil - 3:1. Čechoslováci jsou ve finále!
V druhém semifinále domácí Jugoslávci, kteří měli mužstvo složené z vynikajících fotbalistů, z nichž řada působila v klubech západní Evropy, dlouho mistrům světa vzdorovali. Rozhodlo se až v prodloužení, v kterém se dvěma góly prosadil kanonýr Dieter Müller, tehdy hráč 1.FC Köln.
Bělehradské finále
Zahajovací sestavy v bělehradském finále o čtyři dny později vypadaly následovně:
Československo: Viktor – Pivarník, Ondruš, Gögh, Čapkovič – Dobiaš, Panenka, Móder – Masný, Švehlík, Nehoda
Německo: Maier – Vogts, Beckenbauer, Schwarzenbeck, Dietz – Bonhof, Beer, Wimmer – Hoeness, Müller, Hölzenbein
Střídání v československém týmu: Jurkemik za Dobiaše (94), Veselý za Švehlíka (109.)
Oproti semifinále učinil trenér Ježek jedinou změnu, když vyloučeného košického záložníka Jaroslava Polláka nahradil od úvodního hvizdu útočník bratislavského Slovanu Ján Švehlík.
V bělehradském finále byli velkým favoritem němečtí mistři světa. Čechoslováci je ale aktivním týmovým výkonem zaskočili. Vedli už 2:0 góly Jána Švehlíka a Karola Dobiaše. „Poprvé a naposledy jsem vystřelil levou nohou,“ vzpomíná na to s úsměvem dodnes Dobiaš na besedách s fanoušky.
Němci však snížili brankou Dietera Müllera. Čechoslováci odolávali velkému německému tlaku, který ale stále nevedl k vyrovnávacímu gólu. Mužstvo několikrát podržel svými zákroky skvělý brankář Ivo Viktor. Už to vypadalo, že se Čechoslováci ubrání a odnesou si nečekané vítězství.
Běžela 89.minuta utkání. V těch dobách nebylo zvykem přidávat minuty nastavení nad rámec běžné hrací doby. Němci zahrávali rohový kop. Poslední šance. Všichni hráči, s výjimkou brankáře Maiera, jsou nastěhováni v pokutovém území. Na centr ale nakonec skáčou ve vzájemném souboji pouze brankář Viktor a útočník Bernd Hölzenbein. Český brankář, který tým po celou dobu svými skvělými zákroky držel, však situaci nezvládl - vyrovnáno!
Opět se prodlužuje 2 × 15 minut. Tentokrát nepomáhá ani příchod Františka Veselého. Rozhodnou střely ze značky pokutového kopu. Masný, Nehoda, Ondruš a Jurkemik proměňují. Stejně tak se nemýlí ani Bonhof, Flohe a Bongartz. Až ve čtvrté sérii slavný útočník mnichovského Bayernu Uli Hoeness, pozdější dlouholetý manažer a šéf klubu, zamíří vysoko nad břevno.
K míči se postaví Antonín Panenka a vstřelí gól. Naprosto nevšedním způsobem, kterému v Česku dodnes říkáme „Vršovický dloubák“, ale na celém světě se pro takové provedení penalty vžil pojem „Panenka“.
Je rozhodnuto! Velký Franz Beckenbauer už pátou penaltu Němců nekopal. Podceňovaní Čechoslováci se stali mistry Evropy! Českoslovenští hráči, nezvykle v bílých německých dresech, které si s protihráči po utkání vyměnili, slavili historický titul.
Klíčové momenty z památného finále je možné si připomenout zde:
Viktor nejlepším hráčem mistrovství
Brankář Ivo Viktor byl vyhlášen nejlepším hráčem celého mistrovství. V All Stars týmu turnaje bylo šest Čechoslováků! Ivo Viktor, Ján Pivarník, Jaroslav Pollák (i když byl v semifinále vyloučen a finále hrát nemohl), Anton Ondruš, Zdeněk Nehoda a Antonín Panenka. S nimi Nizozemec Ruud Krol, Němci Franz Beckenbauer, Dieter Müller a Reiner Bonhof a Jugoslávec (Srb) Dragan Džajič.
Výsledky a výkony hráčů na evropském šampionátu se také promítli do prestižní ankety o Nejlepšího fotbalistu Evropy roku 1976 (nejlepší fotbalista světa se tehdy ještě nevolil). 21. ročník ankety organizoval časopis France Football a výsledky určili sportovní publicisté z 26 zemí Evropy.
Tři Čechoslováci v první desítce nejlepších hráčů Evropy
Nejlepším fotbalistou Evropy se stal Franz Beckenbauer z Bayernu Mnichov. Druhým byl v té době skvěle hrající Nizozemec Rob Rensenbrink, levé křídlo Anderlechtu Brusel.
Brankář pražské Dukly Ivo Viktor byl třetím nejlepším Evropanem roku 1976!
Po vítězstvích Josefa Masopusta (1962) a Pavla Nedvěda (2003) je to dodnes největší individuální úspěch českého fotbalisty v anketě Zlatý míč.
Až za ním skončily obrovské hvězdy. Čtvrtý anglický útočník Kevin Keegan z Liverpoolu, který později anketu vyhrál v letech 1978 a 1979. Za ním se umístil záložník Michel Platini z AS Nancy, který v ní pak zvítězil dokonce třikrát za sebou (1983 - 85).
Stoper Slovanu Bratislava Anton Ondruš byl šestý. Sedmé místo obsadili společně slavný Nizozemec Johan Cruyff z Barcelony a Jugoslávec (respektive Srb) Ivan Čurkovič z AS Saint-Étienne. Do první desítky se z Čechoslováků vešel ještě devátý Marián Masný z bratislavského Slovanu.
Tři Čechoslováci v první desítce nejlepších evropských fotbalistů. To byly časy!
Nezbohatli, do ciziny nesměli
Komunistický režim se úspěchem sportovců vždy rád chlubil. Fotbalisty přijal na Hradě prezident Husák a obdrželi státní vyznamenání. A také finanční odměnu. Jak kdysi řekl v mediích brankář Ivo Viktor: „Po Bělehradu jsme dostali kolem třiceti tisíc a škodovka tehdy stála asi padesát.“
Třicet tisíc čistého sice nebyly tehdy pro běžné smrtelníky malé peníze. Byl to více než roční průměrný plat, ale také to nebylo na nějaké zásadní zbohatnutí či zabezpečení se do budoucna a s dnešními odměnami profesionálních fotbalistů se to nedá srovnat.
O mistry Evropy byl pochopitelně na Západě zájem. Nabídky z klubů pŕicházely. Svěřenci trenérů Ježka a Vengloše si ale museli nechat zajít chuť. Podmínky na legální odchod fotbalistů do zahraničí byly v 70. letech velmi tvrdé.
Původně hráč musel splňovat hranici 32 let a k tomu nejméně 40 reprezentačních startů, nebo velký úspěch s národním týmem. Ani to však automaticky neznamenalo, že hráč dostane souhlas. Teprve později, v průběhu 80.let, se postupně podmínky na možný odchod do ciziny změkčovaly.
Hráči z bělehradského kádru tak odcházeli z federální ligy do ciziny až v pozdním fotbalovém věku, což už na pořádný přestup do nadprůměrného klubu a velké výdělky obvykle nebylo. Končili často v rakouských nižších soutěžích, kam si jezdili ze „socialistického blahobytu“ přivydělával.
O tom, jaké byly osudy mistrů Evropy z roku 1976 zase příště.
Další zdroje:
Vzpomínky a informace autora, web UEFA, web Slovenského fotbalového svazu, web Fotbalové asociace České republiky, Wikipedia, statistiky Fotbal.cz
