Jan Fiala prý zkazil Vízka. Dvakrát uhlídal Maradonu, ale na olympiádu kuriózně nesměl

Ligovými fotbalisty se stali i jeho bratři Jaromír a Jiří, kteří hráli za Sigmu Olomouc. Jan Fiala to ale dotáhl nejdál. S fotbalem začínal ve Slatinicích u Olomouce. Odtud zamířil do blízkého Uničova, kde kopal divizi za místní Strojírny. Pak dostal povolávací rozkaz na základní vojenskou službu. To mu změnilo život! V devatenácti přišel do Prahy. Stal se fotbalistou pražské Dukly.

Cesta to ale nebyla úplně přímá. Nejprve musel na tehdy tradiční výběr fotbalových branců do Tábora, kde se rozhodovalo, kam kdo půjde po dobu vojny hrát. O první lize se mu v té době asi ani nesnilo. Avšak přítomného Josefa Masopusta, vicemistra světa 1962 a nejlepšího fotbalistu Evropy z téhož roku, zaujal natolik, že ho vybral do pražské Dukly.

Nejprve hrál za béčko, které tehdy působilo v Hradci Králové. Když se však na podzim 1976 zranil dlouholetý obránce Dukly Jaroslav Bendl, trenér Vejvoda mu dal šanci v lize. Debutoval v Teplicích v říjnu 1976 jako dvacetiletý. Dukla zvítězila 2:0 góly Nehody a Gajdůška. V sestavě už zůstal a na jedenáct let se stal jistotou a oporou týmu z pražské Julisky.

Fialova kariéra šla prudce vzhůru. Na jaře 1977 už slavil v dresu Dukly první mistrovský titul. Ještě mu nebylo ani jedenadvacet let. Na podzim téhož roku už hrál za národní mužstvo. V letech 1979 a 1982 přidal s Duklou další dva mistrovské tituly. Třikrát s ní také získal Československý pohár (1981, 1983 a 1985).

Pražská Dukla byla také úspěšná v Evropě. Památné je její tažení v Poháru UEFA 1978/79, v kterém přešla přes italskou Vicenzu, anglický Everton, bundesligový Stuttgart a skončila smolně ve čtvrtfinále na jiném německém klubu, který nesl jméno Hertha BSC Berlín.

Krátká osobní vzpomínka. Pražský zápas se silně favorizovaným Stuttgartem je nezapomenutelný. Dukla prohrála v Německu 1:4 a zdálo se, že v odvetě je proti výbornému soupeři naprosto bez šance. Na pražské Julisce to ale v prosinci 1978 dokázala otočit. V mrazu, na sněhu a ledě zvítězila 4:0! V hledišti přes 28 tisíc diváků!

Mezi nimi tehdy i jeden jedenáctiletý kluk, autor tohoto článku. I když jsem nikdy nebyl opravdovým fanouškem Dukly, tehdy jsem jí fandil o sto šest. Dodnes mi to zůstalo v paměti jako jeden z velmi silných fotbalových zážitků.

Dukla velkou odvetu na Julisce odehrála bez střídání v sestavě Stromšík - Barmoš, Samek, Macela, Fiala - Rott, Pelc, Štambacher - Vízek, Nehoda, Gajdůšek.

Jméno Jana Fialy bylo vždy synonymem pro poctivost, obětavost, spolehlivost a slušnost. Byl to prostě „Pan Spolehlivý“. Za jedenáct sezon v dresu Dukly nastoupil do 305 ligových utkání. Vždy v základní sestavě! Měl průměr 89,5 minuty na utkání! Pouze pětkrát neodehrál plný počet minut a byl až v samém závěru zápasu střídán.

Přestože hrál obránce, nikdy nebyl vyloučen. Vyfasoval pouze 15 žlutých karet. I když lze namítnout, že tehdy se s nimi více šetřilo než dnes, i tak je to naprosto mimořádný průměr 1,5 žluté karty na sezonu!

V národním týmu Československa debutoval v listopadu 1977 ve vítězném (1:0 - gól Nehoda) přátelském utkání s Maďarskem pod trenérem Ježkem na místě stopera vedle zkušeného kapitána mistrů Evropy 1976 Antona Ondruše. Napravo obranné formace hrál Jozef Barmoš, vlevo Koloman Gögh.

Univerzálnost byla jeho velkou předností. Ač nebyl příliš vysoký, byl výborný hlavičkář, mohl hrát stejně dobře stopera jako pravého či levého obránce, dnes bychom řekli spíše wingbeka, neboť byl krajním bekem, který velmi podporoval ofenzívu.

V tom mu pomáhala vynikající kondice. Také rychlostně a technicky byl nadprůměrný. Míč mu rozhodně nepřekážel. Snažil se hrát konstruktivně, bez zbytečných faulů, což tehdy nebývalo běžné. Jeho hra byla efektivní a zároveň působila elegantním dojmem. Hrát dnes, byl by ve svých nejlepších letech na evropské úrovni žádaným „zbožím“.

V reprezentaci odehrál 58 utkání a vstřelil jeden gól. Má bronzovou medaili z Mistrovství Evropy 1980 v Itálii. Zlato z olympiády z téhož roku, kterým se dodnes jeho spoluhráč Ladislav Vízek tak pyšní a říká, že „to nemá ani Šmíca“, mu však trochu paradoxně uteklo.

Důvodem byl jediný start v kvalifikaci na světový šampionát proti Walesu. Proto pak v olympijské reprezentaci nastoupit nesměl. Dle tehdejších mezinárodních regulí, fotbalista, který hrál v kvalifikaci na MS či na turnaji samotném, byl považován za profesionála a nemohl nastoupit na olympijském turnaji.

Amatéry byli v socialistickém Československu oficiálně všichni sportovci. I když realita byla zcela jiná. Ligoví fotbalisté byli oficiálně zaměstnáni v závodech, které byly napojeny na kluby. Tehdy se tomu říkalo patronátní podniky. Kupříkladu Sparta byla pod ČKD. Slavia zase pod IPS. Tam si ale prvoligoví hráči chodili jen pro výplaty. Ve skutečnosti je živil pouze fotbal.

Dukla byla armádním klubem. Fiala i Vízek byli oficiálně vojáky z povolání, důstojníky Československé lidové armády, i když ve skutečnosti hráli jen fotbal a uniformu měli na sobě jednou za rok, když se museli zúčastnit nějaké oficiální akce. Oba byli ve skutečnosti ryzími fotbalovými profesionály. Každopádně rozhodující pro účast na olympiádě byl start v kvalifikaci na MS. Fiala na olympiádu nesměl. „Amatér“ Vízek ano.

O dva roky později se už jako člen základní sestavy zúčastnil světového šampionátu ve Španělsku, kam se národní tým po dvanácti letech kvalifikoval. Byl na vrcholu kariéry. Jako jeden z mála odehrál na šampionátu solidně všechna tři utkání. Účast československého týmu ale skončila celkově fiaskem.

Mužstvo přijelo na šampionát unavené a bez formy. Turnaji předcházelo dlouhé soustředění ve Vysokých Tatrách a nepovedené přípravné zápasy v Itálii s únavným cestováním. Kádr nebyl optimálně vyladěný. Do jeho složení zasahovaly různé vlivy. I politické. Trenér Vengloš vzal s sebou také některé své slovenské oblíbence, kteří nebyli zcela zdraví (Jána Kozáka a Mariána Masného).

Velkou ostudou byla nečekaná remíza hned v prvním utkání s velkým outsiderem z Kuvajtu (1:1). Tento těžce nepovedený zápas vše ovlivnil. Poté tým prohrál s Anglií (0:2) a v rozhodujícím utkání remizoval s Francií (1:1). Dvě remízy a jedna prohra. Pouze dva góly z penalt (oba Panenka). Nic nefungovalo. Ve třech utkáních se protočili všichni tři brankáři a většina hráčů z kádru. K tomu vyloučení Vízka v posledním utkání s Francií.

Po základní skupině se jelo domů. Začalo velké „mytí hlav“, které se řešilo i po politické, tedy stranické linii. Trenér Vengloš po návratu rezignoval. Předseda fotbalového svazu Tománek skončil také. Velké kritice byli podrobeni hráči. Řešilo se vše možné i nemožné.

Jak Jan Fiala vzpomínal v podcastu „Kopačky na hřebíku“, dokonce ho vyslýchala kontrarozvědka, protože se po Praze šířily nesmyslné fámy, že si za peníze od Kuvajťanů koupil nové auto. To sice opravdu měl, ale získal ho za zcela jiných okolností.

V evropských pohárech za Duklu i v národním týmu si zahrál proti největším hvězdám světového fotbalu. V reprezentaci také dvakrát nastoupil proti vzrůstem malému, ale fotbalovými dovednostmi mimořádně velkému Diegu Armandu Maradonovi, nejspíš nejlepšímu hráči světa osmdesátých let. V roce 1980 v Buenos Aires (prohra 1:0 před 80 tisíci diváky) a o dva roky později v Mar del Plata (remíza 0:0 před 35 tisíci diváky).

Trenér Jozef Vengloš rychlého, důrazného, ale bez velkých faulů hrajícího Fialu v obou případech určil jako osobního strážce slavného Argentince a sázka na něj mu vyšla. Diego Maradona ani v jednom utkání gól nevstřelil. Byla to sice pouze přátelská mezistátní utkání, ale před plnými ochozy hrál domácí tým s největší hvězdou v sestavě samozřejmě naplno.

Jan Fiala na to vzpomínal po letech v již zmíněném podcastu novináře Zdeňka Pavlise, v kterém na adresu Maradony řekl: „Nikdy jsem nehrál proti lepšímu fotbalistovi, než byl on. Co svou levačkou dokázal, bylo až neskutečné. Když už jsem měl pocit, že mu balon vypíchnu, on si ho postrčil a honil jsem ho zase.“

Sám byl výborným fotbalistou, i když jiného ražení než naprosto mimořádně nadaný Argentinec. Důkazem je též významné individuální ocenění, kterého se mu dostalo. V roce 1982 se stal Jan Fiala Nejlepším fotbalistou roku v Československu. Druhý skončil Přemysl Bičovský z Bohemians. Třetí Fialův spoluhráč z Dukly Ladislav Vízek. Na čtvrtém místě byl útočník Klokanů Milan Čermák, pátý obránce Jozef Barmoš z bratislavského Interu.

Národní tým vedl jako kapitán do 32 utkání. Celkově odehrál 58 reprezentačních utkání. V nich, dle oficiálních statistik, celkem 5 010 minut. Tedy průměr více než 86 minut na zápas! To ukazuje, jak na něj trenéři v národním mužstvu spoléhali. Jak důležitým hráčem pro ně, díky své univerzálnosti a spolehlivosti, bezesporu byl.

V Dukle toho v nejvyšší soutěži nejvíce společně odehrál s pravým křídlem Ladislavem Vízkem (259 utkání), středním záložníkem Stanislavem Pelcem (209), levým záložníkem Františkem Štambacherem (194), levým bekem Petrem Radou (191) a útočníkem Tomášem Křížem (190).

Celou domácí kariéru spojil s Duklou. Zažil tu za jedenáct let na pozici hlavního kouče pouze tři trenérské osobnosti - velmi přísného, legendárního Jaroslava Vejvodu, který stál za největšími úspěchy Dukly v její historii, dále „fotbalového rytíře“ a velkého profesionála, vicemistra světa z roku 1962 Ladislava Nováka a také respektovaného Jiřího Lopatu, bývalého útočníka Plzně.

Do zahraničí legálně v nejlepších letech nesměl. Teprve v létě 1987, kdy už mu bylo více než jedenatřicet let, dostal od socialistických úřadů jako dlouholetý reprezentant povolení k odchodu do ciziny.

Rozvázal služební poměr důstojníka v armádě a vyrazil na zahraniční angažmá do francouzského prvoligového klubu Le Havre AC. Tam se potkal s bývalým spoluhráčem z Julisky i reprezentace, o rok starším Ladislavem Vízkem, který do francouzského klubu odešel o rok dříve.

Vízek byl v Le Havru populární. Udělal si tu výborné jméno. První sezona se mu povedla. V 32 ligových utkáních vstřelil 7 gólů. Udivoval technickými kousky a vytvářel šance též pro spoluhráče. V druhé ale jeho forma šla dolů. V 29 zápasech přidal jen čtyři branky. V klubu si jeho pokles výkonnosti spojili s příchodem jeho krajana Jana Fialy.

Začalo se prý povídat, jak Fiala později vzpomínal, že Vízka zkazil on. Prý spolu po večerech popíjejí. Proto hraje český útočník hůře než ve své první francouzské sezoně. Asi netřeba zdůrazňovat, že to bylo trochu jinak. Zatímco Fiala byl prakticky abstinent, nejen před zápasem dodržoval životosprávu, „Vizour“ si příjemných stránek života vždy rád užíval.

Vízek po své druhé sezoně odešel hrát nižší soutěž do rakouského Gmündu. Také Fiala v Le Havru skončil. Sice nastupoval pravidelně, odehrál 28 ligových utkání, ale kvůli údajnému špatnému vlivu na Vízka také balil kufry. Výkonností na francouzskou nejvyšší soutěž měl, ale jako fotbalista ze socialistického Československa neměl ani schopného agenta, který by za něj vyjednával a sehnal mu adekvátní angažmá na jiné prvoligové adrese.

Nakonec byl rád, že se přesunul do druholigového klubu v Bourges, kde strávil další tři roky. Potkal se tam také se třemi Slováky, bývalým slávistou Peterem Herdou, Róbertem Kafkou, jenž hrával ligu za Cheb či Brno, a také obráncem Vladimírem Kinierem ze Žiliny.

Pobyt ve Francii si pak ještě prodloužil v nedalekém městečku Saint-Amand-Montrond, kde hrál další dva roky nižší soutěž. Po návratu do Prahy pak ještě nějaký čas dojížděl o víkendech k utkáním do rakouského Mallersbachu, kde vypomáhal místnímu klubu v nižší soutěži.

Téměř do devětačtyřiceti hrál poté Středočeský krajský přebor za Černolice, obec nedaleko Prahy, kde tehdy šéfoval jeho bývalý spoluhráč z Dukly, dnes již zesnulý obránce Luděk Macela. V místním klubu působila řada bývalých pražských ligistů s vazbami na Duklu a Spartu. Například Ladislav Vízek, Günter Bittengel, Petr Rada, Jozef Chovanec, Ivan Hašek, Oldřich Rott, Josef Pešice či Jan Berger.

Dlouhé roky také nastupoval v exhibičních utkáních za starou gardu reprezentace, pražské Dukly, tým Kozlovny a další podobná uskupení. V mladých letech se nabránil víc než dost. Ve veteránských exhibicích ho to proto táhlo dopředu. Za staré gardy hrál často v útoku a dával hodně gólů. Stále štíhlý a pohybově na svůj věk nadstandardní.

Pořád dokazoval svoji herní inteligenci, přehled a technickou vyspělost. A také jistý nadhled a slušnost. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit jeho velmi přátelské a skromné chování nejen v utkání, ale i po něm při debatě o fotbale.

Vždy klidný, spolehlivý, seriózní, oblíbený. Proto také velmi vyhledávaný svými ambicióznějšími kolegy jako asistent. Věděli, že je na něj spoleh. Odvede poctivě svoji práci. Nebude se s nikým „paktovat“ za jejich zády. Nepodrazí je. Nebude jim „mydlit schody“, aby je mohl na pozici hlavního kouče při prvním neúspěchu vystřídat.

Vystudoval nejvyšší trenérskou profi-licenci. Má tedy kvalifikaci, s kterou mohl být i hlavním trenérem prvoligového mužstva. Nikdy se do toho však nehrnul. Neměl na to asi také dost ostré lokty a ambiciózní povahu.

Jak později vzpomínal, nabídku na hlavního trenéra v české lize před lety také měl. Odmítl ji. Viděl, jak se trenéři musejí často zpovídat nesoudným majitelům klubů. Jak do toho trenérům mluví lidé, kteří fotbalu ani příliš nerozumějí. To nechtěl zažívat. Post asistenta mu vyhovoval. Nebyl pod tak nepříjemným tlakem.

Dělal ho v první a druhé lize řadu let. Například v pražské Dukle Ladislavu Škorpilovi, v Příbrami Karlu Jarolímovi, v Plzni Milanu Šípovi, Zdeňku Michálkovi a Luboši Urbanovi, v Teplicích zase Michalu Bílkovi, v Jablonci Vlastimilu Paličkovi, a také Günteru Bittenglovi v Xaverově a Dukle.

Ostatně za penězi se hnát nemusel. Jako fotbalista sice neměl štěstí na dobu, že by se mohl fotbalem, jako dnešní špičkoví hráči jeho úrovně, zabezpečit do konce života, ale něco přece jen vydělal. A především, jak se kdysi vyjádřil v médiích, díky šikovným obchodům s nemovitostmi (postavení, pronájmu a prodeji několika domů), o které se starala zejména jeho manželka Ľubica, Slovenka původem z Trenčína, nikdy nebyl zcela závislý na příjmech z trénování.

Stále je činný v Nadaci fotbalových internacionálů, ve které je členem dozorčí rady. Nadace organizuje setkání bývalých reprezentantů. Mnohým z nich, kteří jsou staršího data narození a mají nízké důchody, neměli štěstí na dobu, aby se fotbalem zabezpečili, pomáhá finančními příspěvky a též zprostředkováním zdravotní péče. Oceňuje bývalé reprezentanty dary při jejich kulatinách. Zve je na utkání národního týmu a společná setkání.

Jan Fiala se rád potkává s bývalými spoluhráči i soupeři. A to nejen v Česku. V dubnu nechyběl v české delegaci na čtyřdenním zájezdu v Lisabonu, jehož součástí bylo setkání s českým velvyslancem a návštěva ligového zápasu Benfica - Guimaraes, které sledovalo přes 60 tisíc diváků.

Zájezd se uskutečnil jako vzpomínka na utkání, které se odehrálo mezi Benfikou Lisabon a pražskou Duklou. Před čtyřiceti lety v březnu 1986 se fotbalisté pražské Dukly postarali v tehdejším Poháru vítězů pohárů o obrovskou senzaci, když ve čtvrtfinále vyřadili nejslavnější portugalský klub.

Kromě Fialy se letošního vzpomínkového zájezdu zúčastnili též jeho bývalí spoluhráči Stanislav Pelc, Tomáš Kříž, Aleš Bažant, Pavel Korejčík a Josef Klucký. Dukláci se při společném obědě v restauraci v tribuně lisabonského stadionu setkali také s pěticí tehdejších soupeřů. Fotografie z této vydařené akce je možné zhlédnout na stránkách nadace.

Bývá také častým návštěvníkem utkání svých následovníků na pražské Julisce. Patří do tradičního debatního kroužku dukláckých legend, v kterém je možné na jejich oblíbeném místě v ochozech zahlédnout též například Petra Radu, Jana Bergra, Ladislava Vízka, Oldřicha Rotta či Jiřího Jeslínka.

Na Julisku chodil i v dobách, kdy Dukla hrála pouze druhou ligu. Teď jistě doufá, že se tak znovu nestane a nepokazí mu jeho blížící se kulatiny. Jan Fiala oslaví 19.května 70.narozeniny. Všechno nejlepší a hodně zdraví!

Další zdroje: vzpomínky autora, ligové a reprezentační statistiky webu Fotbal.cz, portál Transfermarkt, web FK Dukla Praha, podcast „Kopačky na hřebíku“, web Nadace fotbalových internacionálů