Článek
Ve fotbalových kruzích se už roky traduje historka, podle které měl Jiří Němec během svého působení v Německu dorazit do autosalonu Mercedes-Benz oblečený ve své typické teplákové soupravě. Prodejce prý slavného fotbalistu nepoznal, kvůli jeho velmi neformálnímu vzhledu ho ignoroval, protože ho nepovažoval za bonitního zákazníka.
Historku jsem slyšel z více zdrojů a v různých obměnách. Někdo říkal, že se stala v pražském autosalónu. Je tedy otázkou, do jaké míry je pravdivá, a jak se přesně stala. Ale svým způsobem je roztomilá. Tak trochu „Pretty woman v obráceném gardu“.
Pro ty, kdo si už přesně nevzpomínají, narážím na scénu z americké romantické komedie, v které Julii Roberts nechtějí obsloužit v luxusním hollywoodském butiku kvůli tomu, jak je nevhodně oblečená. Ona druhý den nakoupí jinde, a pak jim to „dá sežrat“.
Jestli fotbalista odkryl svoji totožnost či to dal prodejci jinak pocítit, nevím. Ačkoliv je tento příběh v českém fotbalovém prostředí považován za „všeobecně známý“, bývalý reprezentant ho veřejně nikdy nepotvrdil, ani nevyvrátil. Ostatně rozhovorů s ním je „jako šafránu“. Jeho letitá přezdívka „Němej“ v civilu prostě sedí.
Faktem je, že Jiří Němec se roky typicky pohodlně obléká do sportovního. V Adidas teplákové soupravě, anebo tričku a kraťasech stejné značky. Jen jednou udělal při utkání svého týmu výjimku. V červnu před třemi lety. Tehdy prohrál sázku. Jako trenér třetiligových Brozan svým svěřencům slíbil, že když získají v soutěži alespoň padesát bodů, přijde na následující domácí zápas v obleku!
Pro hráče Brozan to byla velká motivace. Cíl se jim povedlo splnit. Trenér legraci nezkazil. V předposledním kole soutěžního ročníku 2022/23 mohli vidět diváci při utkání ČFL proti „B“ týmu Hradce Králové nezvykle upraveného a hladce oholeného domácího kouče v tmavém obleku, se světle modrou košilí a modrou kravatou. Fotografii vyšňořeného trenéra při utkání je možné zhlédnout zde.
Jak se objevilo v médiích, domácí hlasatel nejdřív přečetl sestavy obou mužstev a nakonec řekl: „Hlavním trenérem domácího týmu je Jiří Němec, dnes ve slušivém obleku.“ Lidé se smáli. Spousta se jich ostatně přišla podívat hlavně na něj.
Jiří Němec, rodák z Pacova, s fotbalem začínal v místním Slavoji. Odtud se po čase fotbalově přemístil do Českých Budějovic. Tam prošel dorosteneckými kategoriemi a nakoukl do seniorského „A“ mužstva Dynama.
Dovolím si malou osobní vzpomínku. Jiřího Němce jsem viděl hrát poprvé na vlastní oči v červenci roku 1985 na předsezonním turnaji v Jindřichově Hradci, kde nastoupil na levém kraji zálohy za Dynamo. Českobudějovický klub právě postoupil do první ligy a bylo jasné, že v ní bude mít starosti.
Němec mě ale okamžitě zaujal. I proto si na jinak bezvýznamný zápas, v kterém tehdy nastoupil, pamatuji i po více než čtyřiceti letech. Byl nepřehlédnutelný nejen pro svůj vzhled, dlouhé vlasy, ale zejména svým výkonem a nasazením, které do hry i v přípravném utkání dával. Bylo ho plné hřiště. Bylo evidentní, že pokud se nestane něco nečekaného, nemine ho velká kariéra.
O pár týdnů později, v srpnu 1985, také debutoval jako 19 letý v československé lize v utkání s Duklou. Domácí tým vedl kouč Karel Přenosil a Němcovými spoluhráči byli Skála, Jodl, Tobiáš, V.Korejčík, Jurásek, Čížek, M.Váňa či Trněný. Ač nikdy nebyl velkým střelcem, první gól v nejvyšší soutěži vstřelil hned při svém debutu. Dynamo ale zápas jasně prohrálo 1:4. Výborná pražská Dukla, v sestavě s Fialou, Radou, Vízkem, Pelcem, Luhovým či Korejčíkem, nedala domácím šanci.
V Dynamu strávil dvě prvoligové sezony. Klub z ligy opět sestoupil, ale Jiří Němec v nejvyšší soutěži už zůstal. V létě 1987 se stěhoval do pražské Dukly, aby na Julisce absolvoval povinnou dvouletou základní vojenskou službu. Dal jí prý přednost před nabídkou Slavie, která ho lanařila a zařídila by mu, jak se tehdy často dělo, z vojny odklad. Němec měl ale odmala blíže ke Spartě než k sešívaným. A hlavně, chtěl už mít po vojně.
Českobudějovické Dynamo hrálo druhou ligu, a tak se po dvou letech rozhodl pobyt na Julisce ještě prodloužit o jednu sezónu hostování. Dukla měla velmi kvalitní mužstvo, které vedl bývalý trenér Slavie Jaroslav Jareš. Tvořili ho Petr Kostelník, Pavel Karoch, Jan Suchopárek, Dušan Fitzel, Günter Bittengel, Pavel Korejčík, Tomáš Kříž, Pavel Hapal, Radoslav Látal, Aleš Foldyna či Milan Luhový. Co jméno, to osobnost. V dresu Dukly zažil Jiří Němec také první velké vítězství, a to na jaře 1990 ve finále Československého poháru.
Z Dukly se dostal i do československé reprezentace, kterou tehdy vedl Slovák Jozef Vengloš. V národním týmu debutoval v dubnu 1990 v Brně v přátelském utkání s Egyptem. Odehrál celý zápas. Vysloužil si nominaci na světový šampionát, na kterém Čechoslováci postoupili až do čtvrtfinále. Němec ale všechna utkání proseděl na lavičce náhradníků. Na další reprezentační start si musel počkat až po mistrovství. To už byl novým trenérem reprezentace Milan Máčala.
V létě 1990 neodolal nabídce Sparty, do které se přesunul po MS v Itálii. Na Letné byl skvělý tým. Začátkem devadesátých let byl kádr nabitý velkými osobnostmi. Patřil mezi ně brankář Petr Kouba a hráči Jozef Chovanec, Julius Bielik, Jiří Novotný, Václav Němeček, Martin Frýdek, Roman Kukleta, Pavel Černý, Lumír Mistr, Horst Siegl, Pavel Nedvěd, Petr Vrabec či Michal Bílek.
Jiří Němec se mezi nimi neztratil a ihned po příchodu se stal platným členem tohoto vynikajícího celku. Záložní řada Sparty, nejčastěji ve složení Němec - Němeček - Frýdek, v lize dominovala. Na Letné získal dva mistrovské tituly v roce 1991 a 1993, a také vítězství v Československém poháru v roce 1992.
Ze Sparty si to po třech sezonách namířil v létě 1993 do německého Gelsenkirchenu. Tam se stal brzy oporou bundesligového klubu Schalke 04. Vytvořil tu na dlouhé roky velmi spolehlivé české duo s Radoslavem Látalem, s kterým se znal nejen z reprezentace, ale také společného působení v pražské Dukle.
V Německu získal skvělou pověst fotbalisty, který za všech okolností odvede své. Nikdy nezklame, drží stále vysoký standard svých výkonů a doslova „nesleze ze hřiště“. Němci takovou profesionalitu tradičně dokáží ocenit.
Však ho také dlouholetý klubový manažer Rudi Assauer opakovaně přemlouval, aby si své desetileté účinkování ještě prodloužil a zůstal. Mohl tu působit v klubových strukturách i po kariéře, ale táhlo ho to domů.
Schalke 04 v jeho dobách patřilo ke špičce Bundesligy. S Jiřím Němcem v sestavě vyhrálo dvakrát za sebou národní pohár (2001 a 2002), DFB-Pokal, v Německu velmi prestižní trofej. Na jaře sezoně 1997 získalo také evropský Pohár UEFA, když ve finále porazilo slavný Inter Milán.
V květnu 2001 byl tým Schalke 04 dokonce v posledním kole jen malý kousíček od bundesligového titulu a mohl mít německý „double“. Nakonec byl ale v ligovém finiši přece jen úspěšnější mnichovský Bayern, který titul uhájil.
Vynikající mužstvo Schalke 04 vedl nizozemský odborník Huub Stevens. Vedle Němce a Látala patřili mezi jeho opory například Jens Lehmann, Olaf Thon, Andreas Müller či Marc Wilmosts.
Své dlouholeté úspěšné působení v Německu ukončil v létě 2002. Nemohl si vybrat lepší okamžik. Před zaplněným náměstím v Gelsenkirchenu se s německým pohárem v rukou loučil s davy fanoušků.
Z velkého světa odešel na český venkov. Měl nabídku od pražské Sparty, ale jako volný hráč přestoupil překvapivě do tehdy prvoligových Blšan, kde pomáhal svému kamarádovi a bývalému spoluhráči Günteru Bittengelovi zachraňovat místnímu Chmelu prvoligovou příslušnost. Nevyšlo to.
Když už se zdálo, že kariéru v poklidu dohraje v malém klubu, v červnu 2003 přece jen kývl na nabídku pražské Sparty, kterou tehdy šéfoval Miroslav Pelta a jako hlavní kouč ji vedl Jihočech Jiří Kotrba. Znovu se stal hráčem letenského klubu. Nastoupil ještě do dvanácti ligových zápasů. Zahrál si také v základní skupině Ligy mistrů.
S vrcholovým fotbalem se rozloučil v roce 2004 ve Viktorii Žižkov. Opět se tu potkal s kamarádem Bittengelem, který tu působil jako trenér a přemluvil ho, aby Viktorce ještě vypomohl. Ani jeho výkony však ligu žižkovskému klubu nezachránily.
Poslední ligový start si připsal v bezmála 38 letech v žižkovském dresu v květnu 2004 v duelu 29. kola se Synotem. V prazvláštně vedeném utkání rozhodčím Járou domácí Viktoria Žižkov prohrála 0:1. Sestupovala z nejvyšší soutěže a frustrovaný veterán byl v závěru utkání vyloučen.
Viktoria už před tím hrála od 40.minuty bez vyloučeného klíčového hráče Aleše Pikla. Žižkov přitom neměl tak špatné mužstvo, aby se nemohlo v lize zachránit. Působili v něm známí hráči, jako například Pižanowski, Sabou, Buryán, Chihuri, Mlejnský, Pikl, Klimpl, Prohászka, Mikolanda, Dirnbach, Ščasný či Stracený. Přesto klub z nejvyšší soutěže spadl.
Byly to divoké časy. Žižkovský sportovní ředitel Ivan Horník měl velmi kontroverzní pověst. Po Praze se o jeho praktikách povídalo leccos. Později se také z uniklých policejních odposlechů mnohé potvrdilo. Jeho zákulisní tahy byly už tak „profláknuté“, že mu to ostatní začali těžce vracet. I to byl jeden z důvodů, proč se žižkovský klub z ligy „pakoval“.
Němcovo jméno se dostalo do médií v souvislosti s Horníkovou aférou. Hlášky z policejních odposlechů zlidověly na cédéčkách a v divadelním představení „Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit..?“ populární dvojice Jiří Lábus a Petr Čtvrtníček. V pražském Divadle Kalich se občas hraje dodnes.
Nutno však konstatovat, že jméno Jiřího Němce z této „šlamastyky“, vychází naprosto bez poskvrny. Naopak je v odposleších fotbalového funkcionáře líčen jako příkladný bojovník a charakter. Ten, co maká a bojuje do posledního dechu, i když už má velkou kariéru a nejlepší fotbalové roky za sebou.
Jiří Němec si na rozhovory nepotrpěl. Občas se však aspoň krátce vyjádřil. Na toto téma v mediích s odstupem času uvedl: „Přemluvil mě k tomu kamarád Bittengel, který tam tenkrát trénoval. Když se ale za tím jarním půlrokem ve Viktorce ohlížím, hodnotím to jako můj největší životní fotbalový omyl. Hlavně proto, že jsem se tam nesetkal s lidmi, kteří by mi seděli.“
Bývalý vynikající záložník nikdy nebyl typickou fotbalovou hvězdou, o které je stále slyšet. Přesto je bezesporu jednou z největších postav novodobé historie českého fotbalu. Stal se Fotbalistou roku 1997, dělal kapitána v reprezentaci, byl tahounem pražské Sparty.
V bundesligovém Schalke 04 se stal legendou a jedním z největších fotbalistů historie tohoto klubu. Střelcem byl svátečním. Občas se mu však povedlo dát také pěkný gól. Jeden z nich je možné zhlédnout zde.
V Německu slavný tým Schalke 04 ze sezony 1996/97 také nazývali „Eurofighter“ (tedy „Eurobojovník“). Přezdívku mu dala média a fanoušci za bojovné výkony a nečekanou cestu za evropskou trofejí.
Němcova hra nebyla založena na gólech, měl velmi solidní techniku, s míčem to uměl, ale mimořádnou míčovou ekvilibristikou neudivoval. Jeho přednosti byly jiné. Byl to srdcař a dříč. Vždycky propotil dres, že se dal ždímat. Patřil mezi fotbalisty, kteří vybojují spoustu balonů, operují na velkém prostoru a za všech okolností se obětují potřebám svého týmu. Jen těžko se odděloval od míče. Sám je naopak uměl soupeřům velmi dobře a většinou čistě odebírat. Ke svému hernímu projevu časem přidal i klid v rozehrávce. Měl skvělé čtení hry a předvídavost. Velký přehled ve hře.
Jiří Němec nastoupil dle oficiálních statistik v československé a české nejvyšší soutěži k 275 zápasům, v nichž vstřelil 13 gólů. V německé Bundeslize odehrál dle tamních statistik 256 utkání. Vstřelil 6 branek. V součtu tak odehrál v československé, české a německé lize úctyhodných 531 prvoligových utkání! Další řádku zápasů přidal v německém poháru a evropských pohárech.
Velké úspěchy zažil také s československou a českou reprezentací. Největším je bezesporu stříbro z EURA 1996, kde Češi podlehli až v prodloužení finálového utkání ve Wembley s Německem. Mezi významné počiny patří též bronz z Poháru konfederací FIFA v roce 1997, účast na italském světovém šampionátu v roce 1990 a evropském šampionátu 2000.
Byl také aktérem jednoho z nejdiskutovanějších momentů v novodobé české reprezentační historii, 11.června 2000 v Amsterdamu. Češi obhajovali stříbrné medaile z Anglie. Mnozí z nás si to jistě stále pamatují, jako by to bylo včera. Běžela 88. minuta utkání Česko - Nizozemsko na EURU, stav utkání 0:0, když z levého křídla letěl vysoký centr, po němž se natahovali Jiří Němec a Ronald de Boer. Nizozemec padl k zemi. Italský rozhodčí Collina zapískal. Penalta! Velký šok pro všechny Čechy! Nizozemci vítězí 1:0.
Většina z nás si asi dodnes myslí, že to penalta neměla být. Pro Česko se italský rozhodčí Pierluigi Collina stal personou non grata. Když si i po letech zpomaleně pustíte Němcův penaltový zákrok, nedojdete k jednoznačnému závěru. S Collinou můžete a nemusíte souhlasit. Zaleží, na které straně „barikády“ stojíte.
Jiří Němec za rukáv de Boera skutečně přidržel, ale Nizozemec tomu teatrálním pádem hodně přidal. Penalta to sice nebyla zcela vymyšlená, ale rozhodně nesmírně přísná.
Dnes už to přebolelo a můžeme jen vzpomínat. Jedna věc, o které se možná tolik neví, je na souboji Jiřího Němce a Ronalda de Boera ještě zajímavá. Narodili se ve stejný den! 15.května. Český fotbalista o čtyři roky dříve než Nizozemec.
Reprezentoval 84 krát v letech 1990 - 2001. Dvacet utkání stihl ještě za československou reprezentaci. Podstatnou většinu pak za českou. Dle svazových statistik na hřišti pobyl v reprezentačním dresu plných 6 743 minut. Tedy více než 80 minut na zápas! I z toho je patrné, jak to byl nesmírně platný a důležitý fotbalista, na kterého trenéři jedenáct let spoléhali. Jen tak ho nestřídali.
Míval především defenzivní úkoly. Když podpořil útok, často raději hledal ještě lépe postaveného spoluhráče. Možná někdy až na škodu. Svůj jediný reprezentační gól vstřelil v roce 1998 v přátelském utkání proti reprezentaci Jižní Koreje.
Jeho největším individuálním úspěchem je ocenění Nejlepší fotbalista České republiky roku 1997. V prestižní odborné anketě zvítězil s velikým náskokem, když získal 802 bodů. Druhý byl se značným odstupem Pavel Nedvěd (497), třetí Vladimír Šmicer (424), čtvrtý Radek Bejbl (264) a pátý Radek Slončík (254).
Před rokem českobudějovické Dynamo přálo svému odchovanci a členu klubové síně slávy k 59.narozeninám. Vzpomene si klub, s novými majiteli a spoustou problémů, také letos, při Němcových kulatinách?
Vždy odmítal žádosti o rozhovor. Řada novinářů vzpomíná, jak před nimi doslova utíkal. Někdy i zadním vchodem, aby se jejich otázkám vyhnul. Vždy se držel stranou velkého dění. Věčně trochu zakaboněný.
Nebyl na velké řečnění a pózy. Nevykládal do médií, jak je dnes častým zvykem u jiných kapitánů, jak jeho tým půjde zápas od zápasu, bude potit krev, bojovat jako jeden muž. Nepotrpěl si na velkohubá prohlášení a rádoby hezké řeči, jak to „bere na sebe“. Raději konal. Jako kapitán šel příkladem profesionálním přístupem, maximálním nasazením a výkonem.
Kvůli neochotě komunikovat s médii se mu říká „Němej“. To však rozhodně neplatí na dění na hřišti a kolem něj. Tam má tato jeho letitá přezdívka spíše ironický podtext. Rozhodčí si s ním totiž užili své. Rád jejich výroky při utkání jako hráč často komentoval a trousil poznámky na jejich adresu.
V tuzemské lize byl vyloučen dvakrát a v 275 zápasech nasbíral dle statistik 67 žlutých karet. Za dobu desetiletého působení v Německu vyfasoval 86 žlutých karet a čtyři červené.
Po konci na Žižkově působil ještě jako fotbalista v nižších soutěžích. V hráčských časech tvrdil, že se na trenérskou dráhu nikdy nedá. Ale časem změnil názor.
Jako kouč pobyl u béčka pražské Dukly, kam ho opět přivedl Bittengel, trénoval též divizní pražský Zličín a s přestávkami více než čtrnáct let v Brozanech na Litoměřicku, na úrovni divize a třetí ligy. Po vzájemné dohodě tam skončil vloni v červnu. Také jako trenér rozhodně nebyl „němej“. Nejen své svěřence, ale i rozhodčí, dokázal od lavičky pěkně „pérovat“.
Do velkého fotbalu se jako trenér nevrátil. Nikdy se nikam necpal. Když se výjimečně krátce vyjádřil k otázkám novinářů, kteří ho naháněli, bylo cítit, že je mu trochu líto, že na Letné o jeho služby není zájem. „Určitě bych pro ní pracoval rád. Jenže žádná taková nabídka tady není,“ řekl v médiích na adresu Sparty, klubu svého srdce, už před dvaceti lety. Nic se na tom nezměnilo ani později.
Před necelými dvěma lety se v médiích spekulovalo o jeho možném působení v tehdy ještě prvoligových Českých Budějovicích. Jako asistenta si ho k sobě velmi přál další Jihočech a bývalý sparťan František Straka, který tým Dynama přebíral ve velmi složité situaci. Jiří Němec nakonec spolupráci odmítl. A učinil nejspíš správnou věc. Pro Straku se působení na lavičce Dynama proměnilo ve velké trápení.
Snad nejméně nápadná velká osobnost českého fotbalu, bývalý skvělý reprezentant Jiří Němec oslaví zanedlouho, přesně 15.května, šedesátiny. Předčasný dárek mu k blížícím se kulatinám nadělilo v nedávných dnech „jeho“ Schalke, které se opět vrací mezi německou elitu.
Antonín Kühn, předseda brozanského fotbalového klubu, uvedl před časem v médiích, když Němec v klubu po dlouhých letech končil, na jeho adresu:
„Jirka má velké charisma, je férový. Když vejde do místnosti, víte na první pohled, že přišel pan Někdo. Přinesl autoritu, respekt, nejen kluci k němu vzhlíželi, ale i my funkcionáři. Takové kouzlo osobnosti má málokdo.“
Více už netřeba dodávat.
Další zdroje: vzpomínky autora, statistiky Fotbal.cz, statistiky Bundesligy, web AC Sparta Praha, FK Dukla Praha, FK Sokol Brozany
