Článek
Tragické vystoupení českého výběru se v médiích rozebírá ze všech stran. Důvody neúspěchu lze rozdělit mezi ty aktuální, ale především dlouhodobé. Mezi aktuální patří nejspíš nevhodně zvolená finální příprava na utkání, která měla zřejmě za následek únavu a ztrátu formy velké části hráčů.
Není přece normální, aby profesionální fotbalisté, kteří mají svoji hru dlouhodobě založenou na fyzičce, takto na šampionátu „odešli“. Fyzicky i herně. Za všechny stačí jmenovat jindy fyzicky „nadupané“ slávisty Holeše či Provoda. Čerstvě nevypadal ani ex-sparťan Krejčí i další hráči. Příliš brzy jsme je viděli v předklonu, jak těžko vydechují.
Jistě, podmínky na tomto mistrovství světa jsou velmi náročné, celá sezona byla dlouhá a těžká, a toto je její závěr, ale to byla i pro ostatní hráče a snad žádný jiný tým takové problémy nemá. Navíc Češi fyzicky odcházeli už od prvního duelu s Jižní Koreou. Je velmi překvapivé, že čeští hráči zaostávali v tom jediném, v čem měli své soupeře rozhodně převyšovat. Ve fyzické kondici!
Obvyklé opory neměly formu, z čehož vyplynulo trenérovo hledání nové sestavy, která se zápas od zápasu zásadně měnila. Chyběla tak jasná kostra týmu. A to je vždy špatné. Některá rozhodnutí trenéra Koubka pak vzbuzovala velká otazníky. Například postavení jindy pravého wingbeka Davida Douděry „přes nohu“ nalevo, kde celý rok nehrál, v třetím utkání proti Mexiku. Navíc nastoupil do soutěžního zápasu poprvé od 9.května (derby se Spartou).
To by se musel stát zázrak, aby po takové pauze v tak náročném a specifickém utkání na nezvyklém postu zahrál dobře. Nezahrál. Propadl na celé čáře. Patřil k nejhorším. Propadl fyzicky, herně i takticky. Navíc si „naběhl“ i předzápasovým rozhovorem. Když se ho reportér zeptal na vysokou nadmořskou výšku v Mexico City, arogantně odpověděl: „O nadmořské výšce mluví asi jen novináři. Necítím rozdíl.“ Jeho výkon pak ukázal něco diametrálně odlišného.
Trenér Koubek do zápasů na šampionátu hráče vytahoval jako kouzelník z klobouku. Jistě v dobré víře, ale změn bylo příliš mnoho. Těžko pak čekat v týmu nějakou souhru. Žádné automatismy v české hře existovat ani nemohly. Hráči o sobě na hřišti nevěděli. Byl to chaos, z kterého pramenily hloupé nedohody a školácké hrubky, na této úrovni nevýdané. Česko propadlo v organizaci hry, taktice a defenzivě. A to je druhé překvapení. Aspoň v tom jsme v minulosti vynikali.
Fakt, že budeme na šampionátu zaostávat v individuálních dovednostech, se čekal, ale mnozí z nás se naivně domnívali, že to aspoň částečně nahradíme organizovaným týmovým výkonem, disciplínou, bojovností, agresivitou, fyzickou soubojovou hrou, standardkami, důrazem v pokutovém území. Ale nestalo se. Češi nestačili ani rychle běhat a organizovaně bránit. Nepovedlo se prostě skoro nic.
Spekuluje se o problémech v týmu, v kterém prý nebyla „parta“. Haprovalo to údajně také mezi hráči a realizákem trenéra Koubka. Pokud to tak je, pak to do značné míry jistě souvisí s výkony a dosaženými výsledky. Když se vyhrává, je vždycky „dobrá parta“. Ale ještě jsem neslyšel, aby někdo v profesionálním fotbalu řekl, „my jsme sice všechno prohráli, ale byli jsme za to skvělá parta“.
Prostě, když se nedaří, tak to v každém kolektivu dříve či později vztahově zaskřípe. A o 74 letém trenéru Miroslavu Koubkovi je z minulosti z Plzně či Hradce známo, že když byl s hráči moc dlouho pohromadě, přicházela „ponorka“.
Miroslav Koubek si potrpí na disciplínu v týmu. Detailní přípravu. Dlouhé taktické porady. Je opakem předchůdce Ivana Haška, který sázel spíše na přátelské vazby. Tehdy na veřejnost prosakovalo, že hráčům chybějí od trenéra přesné taktické informace k jejich roli v mužstvu a utkání, teď jich měli zase možná až příliš. Taktické přípravy na zápasy byly údajně extrémně dlouhé.
Mezi plošné a dlouhodobé problémy, které trápí celý český fotbal, jemuž evropský a světový vlak ujel, patří zejména malá kreativita a nízká individuální vyspělost hráčů a nedostatek dynamiky ve hře. To není nic nového.
Slýcháme teď od bývalých hráčů, trenérů a novinářů, že výchova fotbalistů v českém prostředí potlačuje individuality. Předčasně vedeme žáky ke hře na výsledek, prioritou je především neprohrát, než něco na hřišti vymyslet i za cenu vyššího rizika. Mladík od trenéra slyší pokyny typu „Nic nevymýšlej, hraj to jednoduše“. Když si někdo dovolí s míčem něco neobvyklého, ztratí ho a jeho tým po chybě dostane gól, trenér mu vynadá a příště ho posadí na lavičku. Taková je česká realita.
Po neúspěchu na šampionátu ze všech stran slyšíme, že se vše musí od základu změnit! Prý musíme začít od mládeže jinak. U dětí musíme mít kvalifikované a lépe placené trenéry, kteří budou z hráčů vychovávat individuality. Také je vám to povědomé? Mě bude skoro šedesát a tohle slýchám většinu svého života. Přesně takto se mluvilo už, když mi bylo necelých patnáct let. Tehdy se ten neúspěch jmenoval MS 1982 ve Španělsku. Čechoslováci vypadli ve skupině a jeli domů.
Návrat 35 letého Vladimíra Daridy po pěti letech k úspěchu nepomohl
Změní se opravdu někdy něco?
Český fotbalový „knedlíkový“ národ je historicky svázán především taktikou a disciplínou. Ta se hustí do dětí už od žáčků. Heslem je „hlavně nic nezkazit a vyhrát jakýmkoliv způsobem“. Potlačování individualit má dlouholeté kořeny už z komunistické éry.
I největší úspěchy našeho fotbalu, které jako divák pamatuji, tedy 1.místo na ME 1976 v Jugoslávii a zejména 2.místo na ME 1996 v Anglii, vzešly z defenzivního způsobu hry. Pravda, měl nadstavbu v podobě povedených brejkových situací, o které se oba týmy úspěšně snažily.
Pouze jedno reprezentační období je za posledních šedesát let zcela jiné. Týká se Brücknerovy éry kolem Eura 2004, kdy generace Nedvěda, Poborského, Rosického, Šmicera či Baroše byla na vrcholu a hrála vskutku ofenzivní tvořivý fotbal na skvělé úrovni. To byla ale v moderních českých fotbalových dějinách naprosto výjimečná generace, na kterou už více než dvacet let jen nostalgicky vzpomínáme.
Nejspíš to byla trochu šťastná shoda okolností, že se tito borci vyskytli v týmu v jednu dobu a jako mladí a hladoví po úspěchu odešli po krátkém působení v české lize do špičkových evropských velkoklubů, kde se zbavili českých zlozvyků a stali se osobnostmi evropského či dokonce světového formátu.
Tito hráči se narodili ještě za „totáče“ a fotbal byl pro ně „výtahem“ k lepšímu životu. Nespokojili se jen s průměrem, jako mnozí z jejich pozdějších následovníků, kteří už vyrostli po sametové revoluci.
Taktický, soubojový fotbal, který individuality potlačuje, je v Česku bohužel dlouhodobě hluboce zakořeněn. Trenéři raději učí mladé hráče taktiku, kterou vítězí, než aby je učili fotbal. Taktiku se ale doučíte i později, kdežto technickou úroveň už v dospělosti výrazně nezlepšíte.
Nežijeme v Nizozemsku, kde od mládí vštěpují hráčům ofenzivní fotbal. U nás to raději „nechutně“ ukopeme na 1:0, než abychom si to rozdali v ofenzivní partii 5:4. To druhé přece znamená nedodržení taktických záměrů! Když se to jednou za čas v nějakém ligovém utkání šťastně přihodí, místo, abychom plesali nad ofenzivní hrou obou týmů, otázky novinářů míří na to, že trenéři asi „zešediví z takových hrubých chyb obran“.
Fotbal v Česku bereme spíš jako boj či dokonce válku. Vidíme to před každým pražským derby Slavie a Sparty či zápasy pražských „S“ s Plzní. V těchto zápasech, které by měly být výkladní skříní ligy, obvykle moc pěkného fotbalu k vidění není. I komentátoři a experti v TV studiu to ale už berou jako fakt a říkají, že „to k tomu přece patří“. Omlouvají to, jako zcela normální jev. Fotbal ve světě nám ale ukazuje něco jiného.
Řada českých trenérů přitom má poznatky ze zahraničí, byli na stážích v evropských velkoklubech a jejich mládežnických akademiích a vracejí se inspirováni tím, jak to tam „na Západě“ dělají. Po návratu je to však „semele“. Zase sklouznou do české rutiny, starých „vyjetých kolejí“ průměrnosti a šedi. Klubovým šéfům musí dodat hlavně výsledky. Kvalita hry není až tak podstatná.
Ostatně vidíme to i v české nejvyšší soutěži. Mistrovské tituly v posledních dvou sezonách získala zjednodušenou hrou až na hranici možného pražská Slavia, jež tvůrce hry ani ve svém stylu hry už ani nepotřebovala. Když už kreativního hráče koupila, moc si v ní nekopl. Poslední příklad?
Muhammed Cham strávil většinu zápasů Slavie v uplynulé sezoně na lavičce. Přitom v srpnu 2025 přicházel z Trabzonsporu s velkými očekáváními. Byl pasován na budoucí hvězdu Slavie, kolem které se bude točit červenobílá ofenziva. Nestalo se tak. Trenér Trpišovský ho posílal do utkání většinou pouze tehdy, když se Slavii výrazně nedařilo a chytal se záchrany, že Cham snad něco přece jen vymyslí. Jinak trenér sázel na svoji zjednodušenou hru bez něj.
Další příklad: Shamkou Camara, slávistický stoper na hostování v Karviné. Je zjevením ligy, ale na české prostředí je dle mnohých lehkomyslný. Nehraje jednoduše, balón jako stoper totiž nekope na tribunu či v lepším případě na vysokého hroťáka, ale snaží se o konstruktivní založení útoku. To samozřejmě má svá rizika. Ale co je třeba v nizozemské lize zcela normální, je v Česku špatně. Proto si quinejský stoper ve Slavii nejspíš asi nikdy nezahraje.
Slavia s „nakopávanou“ na domácí scéně zatím kraluje. Dva tituly jsou jasným důkazem. Druhá přímá účast v Lize mistrů znamená, že do její pokladny přitečou další stovky milionů korun. Potud skvělé! Účel světí prostředky. Majitel může být spokojen. Fanoušek, který „nevidí za roh“, také. Jinak je ale Slavia „jednookým mezi slepými“. V Evropě dopadla v posledních dvou sezonách žalostně. A to nejen v elitní Lize mistrů, kde by se to ještě dalo pochopit, ale též předtím v Evropské lize.
Ve vyspělé Evropě se prostě hraje jiný fotbal. Kombinační, dynamický, s rychlým přechodem do útoku, v kterém hráči umějí „jeden na jednoho“ i průnikové přihrávky. Kdysi se jim říkalo „česká ulička“, což je důkaz, že Češi za časů Bicana a Kopeckého či později Masopusta, tuhle činnost bezesporu ovládali. Ovládali ji i Rosický, Šmicer a další hráči z generace Eura 2004. Je to hra mnohem méně na náhodu a mnohem více po zemi.
Velký fotbal na evropské či světové scéně je dnes mnohem rychlejší, dynamičtější. A nejen fotbal. Všechny sporty se zrychlily. Z ledního hokeje je prakticky „rychlobruslení s pukem“. Nemusí se nám to líbit, ale takový je prostě trend. Kdo se nepřizpůsobí, má smůlu. Na mezinárodní scéně je neúspěšný.
Vyspělí hráči na špičkové úrovni umějí ve sprintu s míčem to, co (jen někteří) čeští pouze v poklusu. Jednoduché vysoké centry či autová vhazování, na které se zaměřila pražská Slavia, a které chtěl zkopírovat trenér Koubek, prostě v Evropě a ve světě neobstojí. Jsou snadné k přečtení. Kvalitní obrany je zvládnou odvrátit. Viděli jsme to i na světovém šampionátu, kde to možná zaskočilo v prvním utkání ještě trochu Korejce, ale Mexičané si pohlídali naše dlouhé auty a rohy a nenechali Krejčího a spol. zakončit.
Vraťme se znovu k výsledkově nejlepšímu českému klubu posledních let. Slavia vychovává mnoho mladých fotbalistů. Někteří z nich se občas dostanou až do jejího ligového áčka. Ale jsou to vesměs defenzivní typy. Ofenzivní záložníky či útočníky mezi nimi takřka nenajdeme. Ti dříve či později odcházejí z Edenu nadobro pryč. Jako před časem Denis Višinský, který byl nyní jedním z mála pozitivních jevů utkání českého národního týmu s Mexikem. Trenér Koubek ho ale, k údivu snad všech, vystřídal už v 56.minutě, což zdůvodnil tím, že „hráč už nemohl“. Ten to však v televizním rozhovoru popřel.
Denis Višinský větší šanci v Edenu od trenéra Trpišovského nedostal. Přitom je to hráč, který je v českých poměrech trochu „jiný“. Poněkud nevyzpytatelný. Není to „strojový typ“.
Slavia se v Evropě se svým stylem hry nechytá. Těžko pak můžeme být překvapeni, že česká reprezentace, v které je deset slávistů, na světovém šampionátu též neuspěje. Abychom ale neházeli vše jen na sešívané. Pražská Sparta se sice pod Brianem Priskem snaží v lize o kombinační fotbal, ale kreativní ofenzivní složku hry (až na mladého Sochůrka z poslední doby) dodávají cizinci, kterých má v sestavě někdy i osm. Ty trenér české reprezentace pochopitelně využít nemůže.
Dlouhodobě jediný český útočník evropského formátu, 30 letý Patrik Schick z bundesligového Leverkusenu, ukončil po MS reprezentační kariéru. V národním tymu se delší dobu trápil.
Právě talentovaného 18 letého spaťana Huga Sochůrka, borce, který si „s míčem tyká“ a je momentálně aspoň malým světýlkem na konci českého reprezentačního tunelu, vzal trenér Koubek po osmi ligových zápasech na MS. Toto správné gesto však posléze „zazdil“, když ho ani za rozhodnutého stavu třetího duelu proti Mexiku do hry na pár minut neposlal. Na výsledku a vystoupení českého týmu by to samozřejmě nic nezměnilo. Pro českého mladíka to však mohl být symbolický impuls do budoucna. Pro nás, české fandy, aspoň troška naděje. I tohle však trenér Koubek propásl.
Pak je tu ještě jedna věc, o které se příliš nemluví. Téma poněkud citlivé. Český reprezentační tým na světovém šampionátu neměl ani jednoho hráče tmavší pleti. V tom byl poměrně výjimečný. Celý svět se v posledních letech změnil a s ním i svět velkého fotbalu. Vidíme to v klubech a také v evropských reprezentačních týmech, kde hraje celá řada hráčů tmavé pleti.
Jen namátkou - Německo: Nathaniel Brown, Jonathan Tah, Malick Thiaw, Jamal Musiala, Assan Ouedraogo či Leroy Sané. Švýcarsko: Manuel Akanji, Johan Manzambi či Breel Embolo. Rakousko: David Alaba, Kevin Danso či Carney Chukwuemeka. Norsko: Oscar Bobb či Antonio Nusa. Švédsko: Isak Hien, Ken Sema, Taha Ali, Anthony Elanga.
O zemích jako je Francie, Nizozemsko či Belgie ani nemá smysl psát. Tam jsou hráči tmavší pleti samozřejmostí už velmi dlouho. Jistě, má to i své historické kořeny. Ale hráči tmavé pleti jsou dnes v reprezentacích zemí, kde dříve nebývali. Ve většině případů se jedná o fotbalisty, kteří se už v těchto zemích narodili. Jejich rodiče či prarodiče však pocházejí z Afriky či Ameriky.
Právě hráči tmavší pleti mnohdy přinášejí do hry technické dovednosti, kreativitu a dynamiku. Tedy atributy, které českým fotbalistům velmi často chybějí. České kluby proto také mladé, a často relativně levné, cizince angažují. Ti však, pokud se v Česku prosadí na vyšší úroveň, reprezentují svoji (většinou) africkou vlast. Českému národnímu týmu to nic nepřináší.
Až donedávna byl jediným hráčem tmavé pleti, který v celé historii nastoupil za A-tým české fotbalové reprezentace Theodor Gebre Selassie (dnes 39 let). Syn etiopského lékaře a české matky se narodil v Česku, přesněji v Třebíči. Do profi fotbalu nakoukl v Jihlavě.
Hrál za Slavii a Liberec. Udělal kariéru v Bundeslize. V seniorské reprezentaci debutoval v květnu 2011 na turnaji v Japonsku pod trenérem Michalem Bílkem. Celkem za národní tým odehrál 54 zápasů a vstřelil 3 góly, přičemž se zúčastnil i dvou evropských šampionátů (2012 a 2016).
V širším kádru současné české reprezentace je pouze jediný hráč tmavé pleti, kterým je Christophe Kabongo, 22 letý pražský rodák. Útočník s konžskými kořeny zaznamenal řadu startů za českou jednadvacítku. Trenér Koubek ho v květnu nominoval do širšího výběru národního týmu před MS, ale při konečném zúžení soupisky po přípravném zápase s Kosovem se do finálního týmu pro šampionát nedostal.
Otazníků kolem budoucnosti českého fotbalu je mnoho. Jedna věc je klubový fotbal, který si může pomoci cizinci (bohužel na úkor rozvoje českých talentů), což se děje a dít bezesporu nadále bude. Je jednodušší přivést levného mladého Afričana, než vychovat kreativního českého fotbalistu.
Teď se sice s nástupem nových majitelů do českých klubů všude mluví o sázce na vlastní mládežnické akademie, což je bezesporu chvályhodné, ale to je „běh na dlouhou trať“. Při nízké porodnosti v Česku je pak otázka, jestli je bude kým z českých zdrojů vůbec naplnit. Dětí je málo. Mnozí ani v éře sociálních sítí nesportují. Fotbal navíc musí bojovat o přízeň těch mladých, kteří mají o sport zájem, s mnoha jinými odvětvími.
Ale zpět k současnosti. Na letní aktivitě Slavie na přestupovém trhu vidíme, že i ve Vršovicích si asi už nejspíš vyhodnotili, že zjednodušené hry bylo až příliš. Slavia v letním přestupním období posiluje kreativními ofenzivními fotbalisty. Avšak cizinci. Pro českou reprezentaci to tedy v blízkém budoucnu opět žádný přínos nebude.
Mistrovství světa přineslo českému fotbalu krutě nastavené zrcadlo. Kéž by to bylo také zárodkem pro něco nového, lepšího. Osobně tomu však moc nevěřím. Zatím jen slyším obdobná klišé, která přicházejí mnoho let po každém větším neúspěchu. Ať už ve fotbale či v hokeji.
Bude nyní na svazové úrovni provedena opravdová analýza, která pojmenuje příčiny a vyvodí závěry? Bude vybrán nový, mladší, energický kouč s dlouhodobou vizí? Anebo zase dál půjdeme „zápas od zápasu“. S trenérem, který (stejně jako jeho předchůdci) má místo reprezentačního kouče na sklonku kariéry za zásluhy?
První hodnocení manažera reprezentace Pavla Nedvěda v jeho pátečním rozhovoru, který tým i trenéra Koubka hájí a říká, že všechno bylo vlastně celkem v pořádku, jen jsme na víc prostě neměli, zatím bohužel ukazuje na to druhé.
„Kritici mě ničím neobohatili. Není tam jediný názor, kterým bych se měl zabývat a který by mi něco dal. Věci, které jsem slyšel, víme,“ řekl Pavel Nedvěd pro ČT Sport, ač mezi kritiky jsou jeho bývalí slavní reprezentační spoluhráči. Spolu s předsedou asociace Trundou potvrdil, že trenér Koubek u týmu zůstane.
Zdroje: přímé TV přenosy, TV rozhovory a TV studia ČT Sport a Nova Action - MS 2026
