Článek
V poslední době často slýcháme, že žijeme v době vysokých cen a mnoha problémů. Svět kolem nás se skutečně změnil. Už není tak předvídatelný, jako tomu bylo ještě před pár lety, kdy jsme si žili celkem v poklidu a mohli si myslet, že to tak bude napořád.
Přišla covidová krize, válka na Ukrajině a další válečné konflikty. Mír a bezpečnost už není samozřejmostí. Celý svět se v posledních letech v tomto směru negativně proměnil.
Svůj podíl na negativním vývoji má také masivní nástup sociálních sítí a populistických politiků, které tyto sítě používají k snadnějšímu působení na veřejnost. Vystačí si na nich se svými monology, kterými ovlivňují potenciální voliče.
S klasickými médii, která by jim mohla položit dotaz či poukázat na jejich lži a nepravdy, už ani komunikovat nechtějí. Nepotřebují je. I tak jim vadí. Proto by ta veřejnoprávní nejraději zrušili.
Celosvětová stabilita je pryč. Nejen, že nevíme, jak se vyspí a koho napadne nevyzpytatelný ruský vůdce, který ani neskrývá, že se mu vrátily choutky obnovit v Evropě uspořádání hranic, které platilo před rokem 1990. Zárukou předvídatelnosti, demokratického chování a spolupráce v rámci obranného paktu NATO dnes už není dokonce ani současný prezident USA.
Ceny ropy a dalších surovin v důsledku nestability létají nahoru - dolů. Odráží se to na cenách energií, dopravy, výrobků i služeb všeho druhu, neboť všechno souvisí se vším, i když si to mnozí z nás třeba někdy ani neuvědomují.
Svět se mění a stále se musíme něčemu novému přizpůsobovat. Čím jsme starší, tím nám to jde hůře. Sám se už cítím jako boomer, i když technicky vzato dle kategorizace spadám už do generace X. Tedy vím, o čem mluvím. I když, jak nedávno řekl Václav Moravec, snažím se být „učenlivý boomer“.
Ale zpět k nejisté době… Rostoucí životní náklady jsou reálným problémem. Mnoho domácností i v Česku musí v nových časech pečlivěji hospodařit. Přesto má v naší zemí většina lidí práci či studium, bydlení, vybavení domácnosti, přístup k zdravotní péči a technologiím. A také dostupnost dopravy. Někde výbornou (většinou ve velkých městech), jinde (pravda) o něco horší.
Nemáme se pochopitelně všichni stejně dobře. Takový ideální svět ve skutečnosti bohužel dlouhodobě nikdy nikde nebyl. A ani nikdy nebude, ač si to tak někteří v minulosti představovali a naivně budovali socialismus. Jiní, vychytralejší, spoluobčané je však z tohoto nadšení vždy dříve či později náležitě „vyléčili“. Někteří o tomto rovném třídním uspořádání bájí dodnes. A stále se najde dost těch, co se na to znovu a znovu nachytají.
Svět a život v něm nebyl, není a nikdy nebude zcela spravedlivý. Někdo je na tom zdravotně, materiálně, pracovně i vztahově skvěle, jiný sotva průměrně a další musí řešit mnoho problémů a starostí všeho druhu a žije od výplaty k výplatě.
Důvodů, proč tomu tak je, může být mnoho. Menší schopnost se uplatnit na trhu práce či ve vztazích. Ale i takové, za které člověk rozhodně nemůže. Jako horší zdravotní stav, či když Vás například „vypeče“ partner. Třeba si s Vámi pořídí děti, ale pak se k nim nezná, anebo na ně platí jen to nejnutnější.
I přes výše uvedené problémy, kvůli kterým někteří z nás opravdu mohou mít život výrazně těžší, tu celkově žijeme v civilizovaném, vyspělém a bezpečném prostředí, kde opravdový nedostatek a hlad není běžnou součástí našich životů. Je to málo? Možná. Vždy záleží na úhlu pohledu.
Faktem je, že se perspektivy mladé generaci skutečně v některých aspektech zhoršily. Například otázce bydlení.
Mnoho Čechů (zdroje udávají až 75 % obyvatel) v současnosti bydlí ve vlastním bytě či domě. Mnozí jsou k tomu také ještě majiteli rekreačního objektu, tedy chaty nebo chalupy. Jsou korunovými milionáři. Přitom se mnohdy paradoxně považují za „chudé příbuzné“.
Ceny bytů a domů dramaticky vzrostly. Hypotéky už nejsou pro mnoho mladých lidí dostupné, jako před lety. To přináší zásadní změnu. Bydlení ve vlastním už nebude tak snadno dostupné a běžné, jako tomu bylo dosud. Značná část lidí bude muset volit nájemní bydlení.
Stěhování za lepší pracovní příležitostí je pro mnohé obtížné. Češi se stále stěhují velmi málo. Dávají přednost roky vybudovanému zázemí, které již mají. České životní podmínky jsou však v mnoha ohledech stále nadprůměrně stabilní. To pro řadu lidí, žijících především mimo Evropu, ale mnohdy i na jejím jihu, rozhodně není samozřejmostí.
Nezaměstnanost je v naší zemi nízká, přesto neradi měníme práci, což platí zejména o starší generaci. Často se nám také nelíbí způsob, jakým s námi jednají šéfové. Mnohdy skutečně můžeme mít i oprávněné výhrady. Možnost je formulovat a prosazovat však zároveň znamená, že máme zaměstnání a prostor zabývat se jeho kvalitou či případnou změnou. Ani to není v mnoha jiných zemích na světě samozřejmost.
Vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci mohou být někdy náročné, a ne vždy se obejdou bez neshod. Seriózní zaměstnavatel, který dokázal vybudovat dlouhodobě fungující a prosperující firmu a poskytovat práci dalším lidem, však také nese významnou odpovědnost a přispívá k jejich ekonomickému zázemí. Ani to není všude jinde samozřejmé.
České zdravotnictví má své nedostatky. Jako každý jiný obor. S prostředky, které do něj stát investuje se nepracuje vždy efektivně. S veřejnými prostředky se někdy plýtvá či dokonce nakládá naprosto trestuhodně.
To je zřejmé i z toho, že největší finanční skandály posledního dvacetiletí se týkají (vedle stavebnictví) též zdravotnictví. Nejčastěji jsou spojené s výběrovými řízeními na zhotovitele budou, dodavatele zařízení a služeb.
Očekávání veřejnosti, co všechno má české zdravotnictví bezplatně poskytovat, jsou ve veřejnosti tradičně vysoká. Srovnání se světem však ukazuje, že máme k dispozici stále velmi nadstandardní systém.
Veřejné zdravotní pojištění pořád zajišťuje široce dostupné odborné služby. Jejich úroveň od roku 1989 významně vzrostla. Mnozí by se možná divili, že ani to není v řadě zemích, které přitom považují za vyspělejší a bohatší než Česko, zdaleka samozřejmé.
Průměrný věk dožití se prodlužuje (výjimkou bylo pouze covidové období). To je samozřejmě dobrá zpráva. Zároveň je však logické, že čím dál více lidí bude ve vysokém stáří potřebovat náročnou lékařskou a pečovatelskou pomoc.
Porodnost je nízká. Populace stárne. Rostoucí léčebné možnosti vždy budou překračovat dostupnost finančních prostředků ve státním systému. Peněz v něm nebude nikdy dost.
Některé současné seniory tento stav příliš nepoznamená. Mohou si užívat výdobytky dostupné moderní medicíny a péče za stále poměrně velmi přijatelné ceny. Na mnohem více seniorů v budoucnu ale bude mnohem méně lidí v produktivním věku. Tedy výrazně méně peněz v systému. To jasně ukazuje nepříznivý demografický vývoj.
Jestliže se mluví o tom, že současné vysoké schodky státního rozpočtu, které vláda Andreje Babiše paradoxně tvoří v době ekonomického růstu, odnesou a zaplatí v budoucnu naše děti a vnuci, domnívám se, že to není zcela přesné.
„Odnesou“ to totiž už současní padesátníci. „Husákovy děti“ půjdou za pár let do důchodu. Bude jich velmi mnoho. Za to mladých bude málo. Do důchodového systému a státního rozpočtu bude z jejich odvodů proto plynout málo finančních prostředků.
Stát bude muset navíc splácet dluhy, které vládnoucí garnitura nyní „naseká“, neboť stále zvesela utrácí. Andreje Babiše v jeho 72 letech zajímá především přítomnost a současní senioři-voliči. Ty si předchází. Co se bude v této zemi dít za parnáct či dvacet let, je mu nejspíš lhostejné.
Budoucí čeští senioři se však budou muset připravit na „nové pořádky“. Jejich důchody nebudou stačit na to, na co stačí současným seniorům. Čeká je větší finanční spoluúčast a delší čekací lhůty na zdravotní zákroky a sociální služby.
Ale pojďme dál… Počasí se v posledních desetiletích změnilo. Dokáže být někdy pěkně nepříjemné. Globální oteplování už zpochybňují jen zarytí odpůrci, kterým není pomoci, jako bývalý prezident Klaus. Jsou ve značné menšině. V posledních letech zaznamenáváme velké výkyvy počasí. Zvláště letní období bývají extrémně horká a suchá, na což jsme nebyli v minulosti zvyklí.
Ve srovnání s mnoha jinými oblastmi na zeměkouli si však ve střední Evropě stále žijeme poměrně v poklidu. Jen zřídka se potýkáme s ničivými povodněmi, rozsáhlými lesními požáry či silnými povětrnostními vlivy. Jsme také ušetřeni řádění tsunami. Neohrožují nás ani silná zemětřesení a další rozsáhlé přírodní katastrofy. Ani to není jinde zdaleka samozřejmé.
Žijeme (zatím) na velmi bezpečném území. V českých městech je (až na výjimky) i v večerních a nočních hodinách bezpečno. Nemáme tu ghetta nespokojených statisíců či dokonce milionů nepřizpůsobivých a nezaměstnaných. I to není všude jinde zdaleka samozřejmé.
Už nyní je však řada firem v Česku na práci cizinců závislá, neboť své potřeby nedokáže pokrýt z tuzemských zdrojů. Lepší to nebude. Naopak. Starší ročníky budou odcházet do penze a mladých Čechů bude méně a méně.
Nedostatek zaměstnanců dokáže v některých činnostech pomoci v budoucnu částečně eliminovat robotizace a využití umělé inteligence. To ale nejspíš nebude lék na všechno. Stále bude existovat celá řada profesí, kde to tak snadno rozhodně nepůjde.
Jedno je jisté, kdyby dnes válka skončila, všichni Ukrajinci se zvedli a vrátili se zpět domů, velmi negativně by to ovlivnilo fungování řady firem, ale i dalších organizací ve zdravotnictví, školství či sociálních službách.
Tento scénář nehrozí. Nejen proto, že válka (bohužel) asi jen tak neskončí, ale i proto, že řada Ukrajinců už se nemá kam vrátit. Mnozí si také v Česku už zvykli. Etablovali se tu. Studují či pracují, byť v řadě případů zatím na nižší pozici, než jaké odpovídá jejich kvalifikace.
Bez přistěhovalců se naše země do budoucna rozhodně neobejde. Když cizinci u nás úspěšně zdomácní, budou studovat a pracovat, bude jejich působení regulované a kontrolované, budou pro Česko do budoucna jednoznačně přínosem.
Tak, jako je tomu už dnes u většiny Ukrajinců. Česko na ně rozhodně nedoplácí, jak nám někteří politici podsouvají. Naopak do systému svými odvody přispívají. I na dnešní penze seniorů. Takové pracující lidi země potřebuje. Při rozumném přístupu z nich nebudou statisíce či dokonce miliony nezaměstnaných, jako to vidíme ve Francii, Itálii či Španělsku.
Válka je sice jen několik set kilometrů od hranic naší země, přesto se mnozí z nás bohužel zcela nepochopitelně tváří (a dokonce to říkají nahlas), jakoby se nás to netýkalo. Lžou si do vlastní kapsy. Paradoxně někteří z nich zažili rok 1968. Zapomněli už? Anebo jim to nevadilo ani tehdy? Zase ba tu chtěli ruská (tehdy sovětská) vojska na “věčné časy”?
Já tedy ne! Česko musí zůstat svobodné a pevně ukotvené v západních demokratických strukturách.
Chceme-li, aby se nás válka nadále přímo netýkala, je nutné Ukrajině v její obraně aspoň na dálku pomáhat. Ona opravdu bojuje i za nás. A také se vyzbrojit a být (ve spolupráci s ostatnímu zeměmi) připraveni aktivně bránit naši vlast.
Tak jako to činí například Polsko, které si mnohem více ruskou hrozbu uvědomuje. Stejně jako dříve neutrální země Švédsko a Finsko. Obě podaly žádosti ke vstupu do NATO už v květnu 2022, pod vlivem začátku ruské invaze na Ukrajinu. Dnes už v NATO obě také jsou. Jistě by tak nečinily, kdyby jim žádné nebezpečí ze strany Ruska nehrozilo.
Jedině, když dáme najevo společný obranný postup, připravenost a odhodlání, odradí to agresora. Stará známá pravda praví, že Rus rozumí jen síle.
Ale pojďme opět o kousek dál do běžného života… Naše příroda sice nenabízí velehory, moře ani tropickou džungli, ale také se v ní běžně nesetkáváme s vysoce nebezpečnými živočichy. Volný pohyb v naší krásné české přírodě je ve srovnání s řadou jiných částí světa velmi bezpečný. I toho bychom si měli vážit. Chránit si to. Pečovat o to.
Přes všechny problémy žijeme stále spokojeně ve svobodném světě. Máme svobodu cestování i rozhodování. Někteří z nás mohou být více či méně nespokojeni s celkovými poměry. Mají možnost kdykoliv odejít a hledat jiné, vhodnější místo pro život. Záleží jen na jejich schopnostech, odvaze a odhodlání.
Stejně tak se mohou kdykoliv vrátit, pokud zjistí, že ideální místo neexistuje, a že podmínky jinde mohou být podstatně složitější. I to v minulosti v naší zemi nebývalo samozřejmostí. Na světě je stále dost zemí, kde tuto svobodu ani dnes stále nemají. Ze své země, kde strádají, musí tajně utíkat.
Přes všechny obtíže máme prostor věnovat se každodenním sporům, sportovní rivalitě nebo rozdílným názorům na politiku. Je to známkou toho, že žijeme v relativně bezpečné a stabilní části světa. Nejsme centrem zásadních geopolitických sporů a zároveň máme dostatek prostředků k tomu, abychom nemuseli řešit pouze základní přežití.
Máme prostor pro individuální svobodu a vlastní rozhodování. Každý z nás si může v rámci svých možností a schopností, s ohledem na své zájmy a schopnosti, zvolit, čemu se chce věnovat, jak chce žít a čeho se chce pokusit v osobním i pracovním životě dosáhnout.
Můžeme studovat, cestovat, podnikat, pracovat i trávit volný čas podle svých představ a v rámci toho, co nám naše finance a zdraví dovolí. To rozhodně není všude jinde samozřejmé.
Nejsme společností bez problémů, ani zemí mimořádně bohatou. Také nejsme zemí chudou, v které by většina lidí řešila opravdové existenční problémy. Svoboda a demokracie ale též nejsou zadarmo. O demokracii je třeba pečovat.
Pro některé lidi je však bohužel velmi lákavé a pohodlné nechat za sebe rozhodovat populisty, kteří nám slibují, že „všechno zařídí“. Stačí přece dát jim hlas ve volbách, a pak se o nic nestarat. Prý „bude líp“. Nebude…
Historické zkušenosti z našich i světových dějin nám ukazují, jak tragicky to někdy dopadá, když se moc soustředí do rukou takových politických populistů, kteří slibují „hory doly“. Pak rozhodují za všechny a sledují přitom hlavně vlastní prospěch.
Někdo určitě řekne, že vysoké životní náklady, nejistota i nedostatky ve veřejných službách jsou důvody k oprávněné kritice. K čemu je mi svoboda, možnost cestovat, a podobně, když nemám peníze?
Každý opravdu nemá stejné možnosti a osobní těžkosti nelze zlehčovat poukazem na to, že jinde je hůř. Hlavní myšlenkou mého článku však je, abychom vedle problémů dokázali také vnímat hodnotu toho, co máme: zázemí, dostupnou péči, relativní bezpečí a svobodu rozhodovat o vlastním životě. Právě tyto jistoty někdy velmi snadno přehlížíme, když je začneme považovat za samozřejmost.
Často se skutečně máme lépe, než si někdy sami připouštíme. Často přiznáme, že se nám daří docela dobře, jen v úzkém kruhu rodiny či nejbližších přátel. Pokud vůbec. Na veřejnosti však „hrajeme ty chudé a nespokojené“.
Samozřejmě bychom se neměli spokojit se vším, co nefunguje. Vděčnost a kritické myšlení se nevylučují. Můžeme si vážit svého zázemí a současně chtít spravedlivější podmínky, odpovědnější správu věcí veřejných i větší ohled na ty, kteří se bez pomoci neobejdou.
Svoboda nám dává možnost volby, ale nezbavuje nás odpovědnosti za ni. Místo čekání na někoho, kdo za nás všechno vyřeší, má smysl zajímat se, ptát se a přispívat podle svých možností a schopností. Nejde o to přestat vidět problémy. Jde o to neztratit kvůli nim ze zřetele hodnotu toho, co stojí za to chránit a dál zlepšovat.
Nadávat na vše kolem nás, stále si stěžovat, že je všechno špatné a drahé, tvrdit, že se mám hůře, než se ve skutečnosti mám, je mnoho let, už od dob socialismu, obvyklým folklórem některých našich spoluobčanů. Zvláště u části lidí starší generace, ke které se už jako autor tohoto článku také pomalu řadím.
Vzpomínky si lidé velmi často idealizují. Tenkrát jsme přece byli mladí, krásní (někteří) a především zdraví. Ve vzpomínkách vytěsňujeme to špatné, co tehdy kolem nás bylo. I když jsme dětství a mládí prožili v socialismu, tedy nesvobodě.
Za to na současnost se někteří dívají mnohem skeptičtěji, protože stáří bohužel znamená také zdravotní trable, odchod partnerů, rodinných příslušníků či přátel. Chápu, není to snadné…
Zdroj: Autorský článek
