Nový seriál Slib, který se stal hitem, ukazuje absurdní život v socialismu. Realita však byla horší

Je prvního září. Začíná školní rok 1984/1985. Je období takzvané Studené války. V rámci čehož se například českoslovenští sportovci v létě toho roku nesměli na příkaz z Moskvy zúčastnit Letních olympijských her v Los Angeles.

Na bratislavské škole visí nápis „Za nová vítězství socialismu“. Učitelský sbor se pomalu shromažďuje na pódiu před očekávaným proslovem soudruha ředitele. Ten se ale trochu zdrží a proslovu se iniciativně ujímá velmi ambiciózní a všeho schopná soudružka zástupkyně. Tak začíná nový „nekonečný“ slovenský televizní seriál „Sľub“, česky „Slib“.

Uvedla ho na začátku ledna tohoto roku v současnosti nejsledovanější slovenská televizní stanice Markíza jako denní podvečerní seriál (v Česku se takto vysílá seriál „Ulice“ na Nově). Retro seriál je na Slovensku v současnosti velmi populární. Markíza dokonce v květnu narazila na velkou vlnu kritiky poté, co kvůli zápasům hokejového světového šampionátu na konkurenční stanici upravila svůj program a dočasně stáhla divácky velmi oblíbený seriál z vysílání.

Každý díl má přibližně 45 minut. První série obsahuje 110 dílů a točí se prý již druhá řada. Od konce června mohou seriál zhlédnout také čeští diváci prostřednictvím placené platformy Oneplay, kde je zatím k dispozici 80 dílů.

Je to seriál ze školního prostředí. Je o zaměstnancích, tedy řediteli, jeho zástupkyni, učitelích, školníkovi, kuchařce či uklízečce, a také pochopitelně žácích školy a rodinách všech. To vše je zasazené do socialistických reálií osmdesátých let minulého století. Přibližme si krátce hlavní postavy seriálu.

Mladá Zuzana Fraňová je oblíbenou třídní učitelkou žáků osmých tříd. Čestná, hezká, svobodná. Její život se však v jednu chvíli dramaticky změní. Nejlepší kamarádka se zabije s manželem při autonehodě v době, kdy jim Zuzana doma hlídá malé batole. Zuzana jim kdysi slíbila, že se o jejich dítě, které nemá žádné příbuzné, postará, kdyby se s nimi něco stalo. Ted stojí nečekaně před osudovým rozhodnutím.

Druhým účastníkem slibu je další kamarád manželů Michal Andráš. Učitel tělocviku a zeměpisu, který na školu nově nastupuje. Bezstarostný, trochu lehkomyslný mladý muž, který se svým s bratrem, vojákem základní služby, tajně řeší možnosti emigrace. Se Zuzanou se navzájem příliš nemusí kvůli dávnému nedorozumění. Ta se po jistém váhání rozhodne slib realizovat a dítě si osvojit. K tomu ale potřebuje Michala, s nímž nakonec po dohodě uzavře fiktivní sňatek, aby se jí podařilo dítě od úřadů dostat.

O Zuzanu projevuje zájem dětský chirurg Igor Valent. Sympatický mladík, který není zkažený faktem, že pochází z papalášské rodiny. Sympatie obou jsou vzájemné. Rodiče ale mají se synem jiné plány. Otec Štefan Valent je velkým soudruhem, vlivným předsedou Národního výboru, jehož se všichni bojí. On si užívá a zneužívá moci. A to i směrem k ženám-podřízeným. Jeho žena Magdalena Valentová se naopak chová jako „Panička“. Se vším, co k tomu patří.

V čele základní školy stojí ředitel Viktor Gálik, pragmatický chlapík s přirozenou autoritou. Slušný člověk, který by pro svou školu dýchal. Brání se odchodu do důchodu. Se svojí ženou Zlaticí Gálikovou má též jedno velké tajemství, které dlouhá léta skrývají před svou dcerou, vedoucí školní družiny a Zuzaninou nejlepší kamarádkou Martinou.

Snad nejvýraznější osobou prvních dvacítky dílů seriálu je přísná učitelka ruštiny, zarytá komunistka, intrikánka a zástupkyně ředitele Zdena Hanúsková. S manželem Pavlem, rozvážným inženýrem, vychovává syna Roba. Zdenina sestra Barbora Horváthová je vedoucí v lahůdkářství, kde kšeftuje s nedostatkovými potravinami. Její manžel Jano pracuje jako školník na stejné základní škole, kde je jeho švagrová zástupkyní, a přivydělává si „melouchy“. Dnes by se řeklo jako „hodinový manžel“. Jejich hudebně nadaná dcera Barbora chce žít jinak než oni, touží po tom být zpěvačkou. Naopak syn Vilko je celý otec. Rodina Horváthových patří k těm, kteří přežijí jakýkoliv režim, protože shánčlivě umějí vše obrátit ve svůj prospěch.

Další významnou postavou seriálu je mladá Táňa Kollárová, třídní učitelka prvňáčků. Poklidný život na základní škole jí naruší zpráva, že se její sestra po létě nevrátila z dovolené v Jugoslávii. Pro Táňu začíná kolotoč výslechů a nepříjemných událostí, které se zásadně dotknou i jejího manžela, řidiče kamionu Joža. Ten je z první pracovní cesty na hranicích na Západ z kamionu vytažen, odvezen na výslech a po návratu přeřazen na práci závozníka. Táňa si často volá se sestrou, k čemuž používá veřejnou telefonní budku, neboť se mylně domnívá, že není (na rozdíl od telefonu v bytě) odposlouchávána.

Mezi Tániny prvňáčky patří i malý Adamko, který má dnešní terminologií nejspíš ADHD. Jeho neklidná povaha dává spoustu práce nejen třídnímu učiteli, ale i rodičům. Jeho otec Roman Bartoš je úspěšný chirurg, primář oddělení, kde působí i mladý Igor Valent. Je přísný, ale má dobré srdce a miluje svou ženu, architektku Marcelu, která pracuje pod Igorovým otcem Štefanem, předsedou Národního výboru. Společně vychovávají také chytrou žákyni osmé třídy Lenku. Harmonické manželství rodiny Bartošových však s příchodem školního roku projde několika zkouškami. Zástupkyně ředitele jim šikanuje syna-prvňačka (jistá podobnost s postavou Jirky Olivy z českého seriálu "My všichni školou povinní").

Poslední rodinou, kolem které se seriál točí, jsou Roháčovi. Manželství Hany a Milana je na začátku seriálu rozvedeno. Prodavačka lahůdek Hana musí začít v nelehké situaci nový život se svými dětmi Erikou a Andrejem. Pomáhá jí její maminka Zita Pašková, kuchařka ve školní jídelně. Milan je bezcitný policajt, který hned po rozvodu bývalou ženu s dětmi vyžene z jejich společného bytu.

O lásce, nenávisti, zradě, dobru a zlu. Jak to tak obvykle bývá. Středobodem seriálu je základní škola. Tvůrci rozvíjejí několik dějových linek. Některé spolu souvisejí, jiné možná ještě v budoucnu souviset budou. Další fungují nezávisle na sobě. Tedy nic zvláštního. Oproti seriálům ze současnosti se tento dobový seriál liší především zasazením do socialistických reálií a vlivem specifické doby na chování aktérů.

Seriál je na Slovensku velmi úspěšný. Proto je v první řadě třeba vyzdvihnout pozitiva. Není nudný a docela „odsejpá“. Má své vtipné momenty, ale i vážné, zajímavé zápletky. Samotné téma je atraktivní, slušně zpracované. Postavy jsou poměrně zajímavé. Vykreslené charaktery jednotlivých postav poměrně věrohodné. Dobře zvolená hudba podtrhuje retro náladu.

V seriálu se objevují oblíbené normalizační osmdesátkové hity Petera Nagye, Miroslava Žbirky či skupiny Elán. Z českých pak zejména Michala Davida. Současnou úvodní píseň, znělku seriálu, zpívá Dara Rolins, o které se v seriálu také mluví jako „té malé Rolincové“.

Seriál má čtyři scénáristy, kteří mají s podobnými projekty zkušenosti. Jsou jimi slovenská spisovatelka Eva Twardzik (dříve Urbaníková), známá též pod pseudonymem Evita. Dále Ján Štiffel, Teresa Ferencová a Andrea Bandiková. Jak to u podobných projektů bývá, seriál má také více režisérů, kterými jsou Vlado Fischer, Matúš Libovič a Miloslav Volný.

Televize Markíza si také dala poměrně záležet na dobových interiérech i oblečení. V seriálu hraje řada předních slovenských herců současnosti. Například Adriána Brnčalová, Kristián Baran, Jakub Švec, Zuzana Tlučková, Gabriela Dzuríková, Dušan Cinkota, Štefan Skrúcaný, Eva Pavlíková, Vladimír Kobielský, Soňa Norisová, Anikó Vargová, Gregor Hološka, Ráchel Šoltésová, Marek Rozkoš, Anna Jakab Rakovská, Peter Nádasdi, Michal Ďuriš st., Dagmar Sanitrová, Kristína Sisková, Filip Pavúk, Adam Bardy, Anna Šišková, Kristián Macháček, Paula Lopatovská či Danica Jurčová.

Vše působí poměrně reálně, jak jsme to kdysi zažívali. Pouze pozdrav „Čest práci“, který je v seriálu všemi postavami hojně používán při každém setkání, jsem opravdu v takové frekvenci a na takových místech za socialismu neslýchal. V Česku se používal mezi kovanými soudruhy ve fabrikách či v zemědělství. Osobně nepamatuji, že by žáci či studenti ve školách zdravili učitele či profesory tímto pozdravem. Ani, že by se navzájem takto zdravili pedagogové mezi sebou. Ale to je pouze detail. Ostatně neumím posoudit, jak to bylo s používáním tohoto pozdravu tehdy na Slovensku.

Každopádně stačí naskočit na nostalgickou vlnu a nechat se unášet novými příběhy a vzpomínat na staré časy. Sám jsem dobu socialismu prožil až do plné dospělosti. Vím, co všechno život v tomto režimu obnášel. Samozřejmě i já mám na tu dobu také pozitivní vzpomínky. Proto, že jsem byl mladý a s touto skutečností se pojí hodně hezkého. Bez ohledu, v jakém režimu žijete. Někdy mám bohužel pocit, že dnes si toto období mnozí lidé 70+ zpětně velmi idealizují. Vytěsnili ze své paměti to špatné. Vzpomínají na to dobré, co tehdy zažili. Někteří v současnosti říkají, že „život v socialismu vlastně až tak špatný nebyl“. Přitom jsou to lidé, kteří často ani nebyli ve straně, zažili okupaci roku 1968 a následné negativní dopady v období, které se nazývá Normalizace. Hlavní důvod jejich zkreslených vzpomínek je asi právě ve faktu, že tehdy byli mladí a zdraví. Plni sil, elánu a lásek. A na to se vzpomíná většinou hezky. I když to ostatní kolem moc pěkné nebylo.

Leccos z toho nepěkného ukazuje „měkkou formou“ i slovenský retro seriál „Slib“, i když jen měkce „klouže po povrchu“. Je to svým způsobem logické. Je to denní seriál, který má 45 minut a má současné diváky především bavit. Až v druhém plánu se pak možná také někteří zamyslí nad tím, co všechno se za tím, co se v seriálu odehrává, opravdu skrývá.

„Slib“ prostě není „Zdivočelá země“. Tedy seriál, který svého času pravdivě a drsně ukazoval činy komunistů a socialistické zřízení v delším vývoji (1945-1990) a celé své nahotě a krutosti. I tak si ve slovenském retro seriálu hodně ze socialistických dob připomeneme.

„Slib“ nepříjemné stránky tehdejšího života a krutosti socialistického režimu, jakými byly pronásledování a perzekuce či výslechy na StB, lehce naznačuje. Podobně jako svého času český seriál „Vyprávěj“. Mnozí budou možná srovnávat tyto dva seriály. Každý je však jiný. „Vyprávěj“ se odehrává v dlouhém časovém období, mezi lety 1964-2005. Zachycuje tak rok okupaci roku 1968, následnou normalizaci, Sametovou revoluci roku 1989 a celá devadesátá léta. Naproti tomu „Slib“ začíná až rokem 1984. V kterém období skončí, zatím nevíme…

Ztělesněním komunistického zla v seriálu je postava soudružky zástupkyně ředitele školy (skvěle jí ztvárnila Gabriela Dzuríková). V ní si asi mnoho z nás starších vybavilo některé horlivé, nepříjemné soudružky, s kterými jsme se skutečně museli (nejen) ve školách kdysi také potkávat a utkávat.

Žena, s „květákem“ na hlavě a velkou ambicí stát se ředitelkou školy, dokáže udělat každému, na koho se zaměří, ze života skutečné peklo. Ve škole jí nic neunikne. „Buzeruje“ žáky kvůli oblečení, přezůvkám či dlouhým vlasům. Hlídá nástěnky a vlaječky v duchu „Československo-Sovětského přátelství na věčné časy a nikdy jinak“. Organizuje návštěvu sovětských pionýrů. Verbuje mladé učitele do komunistické partaje.

Učitelka ruštiny bezmezně obdivuje vše sovětské. Ani její vlastní manžel už neví, zda to kvůli svému prospěchu vše jen dokonale předstírá či tomu opravdu tak oddaně věří. Bonzuje stranickým orgánům na vlastního šéfa-ředitele školy, šikanuje žáky, které si v každé třídě vytipuje. Jednoho z nich podrobí, bez vědomí jeho rodičů, testům u psycholožky, neboť si dala za cíl ho dostat do Zvláštní školy. Nemá zábrany. Pro stranu a vlastní prospěch je ochotná učinit prakticky cokoliv.

Snad ještě horším charakterem je postava arogantního, sobeckého policisty (uvěřitelně ho ztvárnil Peter Nádasdi), který vyměnil manželku za mladší „model“, ale té původní neplatí ani alimenty na své dvě děti. Dokonce dětem sebere i kazetový magnetofon. Opět je v tom jistá podobnost s českým seriálem „My všichni školou povinní“ z roku 1984, kde tímto hnusným otcem ale pochopitelně nemohl být příslušník Veřejné bezpečnosti. Díky svému pracovnímu a kádrovému krytí si tento socialistický policajt může dovolit prakticky cokoliv. Bojí se ho pedagogové i ostatní rodiče žáků. Dobře to ví a svého postavení často zneužívá. Šikanuje například učitelku vlastních dětí, které utekla sestra na Západ.

Emigrace je ostatně dalším klasickým tématem tohoto seriálu. Ukazuje, jak byli příbuzní emigrantů často pronásledováni a perzekuování za to, že jejich rodinní příslušníci utekli na Západ. Byli opakovaně vyslýcháni, bylo jim vyhrožováno, byli nuceni podepsat spolupráci StB. Přišli o místo nebo byli přeřazeni na výrazně horší pracovní pozici. Byli doma tajně odposloucháváni. Přitom s útěkem svých příbuzných ani neměli nic společného.

V této souvislosti si dovolím jednu osobní poznámku. Dodnes jsem od žádného přesvědčeného komunisty nedostal odpověď na úplně jednoduchou otázku, kterou jsem si kladl už jako teenager v dobách socialismu: Když to na tom Západě je tak špatné, jak říkají soudruzi, a v socialistickém Československu naopak tak dobré, proč jsou hranice zavřené pro nás směrem na Západ? Proč chtěli lidé utíkat z toho „dobrého“ do „špatného“? Vždyť, kdyby to tam bylo horší, rádi by se všichni vrátili sami zpět.

Byla to doba, v které vedoucí v obchodech s masem a dalšími potravinami, ale i spotřebním či drogistickým zbožím, schovávali pro své známé a důležité osoby zboží, jehož byl na trhu zrovna velký nedostatek. Nebylo to vždy jen nadstandardní zboží. V určité době mezi nedostatkové patřily například též dámské vložky či toaletní papír v roli. Takovému zboží se pak říkalo „podpultové“. Když jste takové zboží chtěl, musel jste dát úplatek, anebo poskytnout nějakou protislužbu. Úplatky se dávali běžně i při nákupu automobilu, televize, šicího stroje, chladničky či pračky. Byla to doba, kdy se vedoucí prodejny s nedostatkovým zbožím, řezník, zelinář či melouchář měl finančně výrazně lépe než vysokoškolský inženýr, který měl pouze „normální“ zaměstnání.

Byla to doba, v které ženy neměly velké možnosti k pracovní seberealizaci. Vedoucí pracovní místa (s výjimkou školství) byla takřka výhradně mužskou záležitostí. Pokud se ženy dostaly „nahoru“, musely být horlivými soudružkami, které oddaně poslouchaly své soudruhy. A to ve všech směrech. Proto na výraznější pracovní uplatnění často rezignovaly. Raději se jako velmi mladé, už před dvacátým rokem života, vdávaly a měly více děti. Tehdejší socialistickou „normou“ byly dvě děti. To byla nepsaná povinnost. Když je žena neměla, byla svým způsobem podezřelá. Stejně tak svobodný muž. Proto existovala také celá řada fiktivních sňatků gayů a leseb s opačným pohlavím.

Proto porodnost nebyla problémem, ač bytů byl také nedostatek a získat ho nebylo snadné. Dnes to vyžaduje velké finance. Tehdy to bylo zejména o stranické knížce a loajálnosti k socialistickému režimu. Taková rodina uvědomělého a vysoce loajálního soudruha přišla k bytu snadněji a výrazně rychleji.

Byla to doba, v které se povinně ve školách nacvičovalo na Spartakiádu. Nikdo se žáků a studentů škol neptal. Prostě jste přišli na začátku roku do školy a bylo oznámeno, že se ve všech hodinách tělocviku bude místo obvyklé výuky nacvičovat celý školní rok skladba na Spartakiádu. Ta byla „výkladní skříní“ socialismu. Hromadná spartakiádní cvičení, po vzoru dobrovolných Všesokolských sletů, byla zneužita k socialistické propagandě, která měla světu ukázat, jak se nám tu skvěle a radostně žije.

Je však třeba přiznat, že byli i tací, kteří nacvičovali rádi. Hlavně lidé z venkova se chtěli podívat do Prahy, užít si to tam. Také se po Spartakiádě obvykle zvedla porodnost a také žádosti o provedení interrupcí. Potíž byla v tom, že se nikdo neptal, jestli chcete na Spartakiádu nacvičovat či nikoliv. Spartakiáda byla prostě povinná. Pro žáky, studenty, vojáky základní služby.

Byla to doba, kdy žáci na základní škole v hodinách ruštiny povinně psali přátelské dopisy pionýrům do Sovětského svazu, které posléze uvědomělá soudružka učitelka vybrala a odeslala. Byla to také doba, kdy jediným cizím jazykem na běžných základních školách (mimo jazykové, kterých bylo málo) byla ruština. Přestože v samotném Sovětském svazu se na základkách vyučovala také němčina nebo francouzština.

Nástupem do základní školy se dítě stávalo prakticky automaticky jiskrou a posléze pionýrem s povinností účastnit se, v bledě modré pionýrské košili a červeném šátku kolem krku, různých akcí. Například stráže u pomníku padlých či u voleb. Nevstoupit do Pionýrské organizace znamenalo na sebe negativně upozornit a zadělat si na značné problémy. Stejné to bylo při přechodu na gymnázium. Automaticky to znamenalo stát se svazákem, vstoupit do Socialistického svazu mládeže, který navazoval na Pionýra. Byla to nabídka, co se neodmítá, pokud dotyčný nechtěl mít problémy. Osobně nepamatuji ve svém okolí, že by někdo nevstoupil. I když většina to učinila jen formálně a nijak aktivní nebyla. Snaživých horlivců, kteří se aktivně na činnosti SSM podíleli, mezi námi bylo na gymplu jen pár.

Byla to doba, kdy se doma v rodinách tajně poslouchaly „štvavé západní rozhlasové stanice“ - Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, které referovaly o dění ve světě, úspěších českých krajanů-emigrantů (například režiséra Miloše Formana, tenistů Martiny Navrátilové a Ivana Lendla či hokejistů bratří Šťastných a řady dalších), ale také o skutečné situaci v Československu a aktivitách disentu.

Byla to doba, v které se jinak mluvilo doma a jinak na pracovišti či ve škole. Problémy nastávaly, když pak menší děti ve škole bezelstně sdělovali učitelkám, co doma rodiče řekli. Poté záleželo na charakteru samotných pedagogů. Byli tací, kteří i z nevinné záležitosti dokázali učinit exemplární případ.

Byla to doba plná přetvářky, falše a strachu. Doba, kdy se měli v mezích tehdejších možností relativně dobře jen ti, co měli stranickou legitimaci, poctivě režimu přisluhovali a „statečně drželi hubu a krok“. O tom, kdo bude či nebude studovat, kdo bude či nebude vedoucím, primářem či ředitelem nerozhodovaly schopnosti, ale stranické legitimace Komunistické strany Československa a fakt, kdo je větší „patolízal“.

Uteklo 35 let a na mnohé se už bohužel zapomíná. Mladí mají často jiné zájmy a je to pro ně prehistorie. Starší mají někdy tendenci si události ve vzpomínkách vylepšovat. Lidská paměť je v tomto směru mnohdy velmi nespolehlivá. Někteří si sice stále pamatují, že desítka půllitrového piva tehdy stála v hospodě 2,50 Kč. Dnes je za více než 40 Kč. Už ale zapomínají na to, jaké byly tehdy mzdy a důchody. A hlavně, jak se tehdy opravdu celkově žilo. A jaké možnosti máme naproti tomu nyní.

Někteří lidé, včetně politiků některých stran a hnutí na celostátní úrovni, jsou dnes schopni veřejně říct, že tu prý máme dokonce „novou totalitu“. Tak to je obrovská hloupost. A naprosto záměrná dezinformace. Žijeme zcela prokazatelně ve svobodné době. V době, kde nás za naše veřejně vyslovené názory nikdo nijak nepronásleduje a neperzekuuje. V době, kdy se nám nemusí leccos líbit, co a jak se kde děje, co jiný říká nebo dělá, avšak máme svobodné volby, demokracii a každý prostor se kdykoliv svobodně vyjádřit.

Máme též osobní svobodu. Můžeme každý dle své vůle odcestovat třeba ještě dnes do jiné země. Nepotřebujeme k tomu dlouhé měsíce předem získávat různá razítka zaměstnavatele, stranických, odborových a státních orgánů. A poté čekat, jestli nám dají či nedají souhlas k vycestování. Můžeme jet kdykoliv kamkoliv. Nikdo už nás nevytáhne z auta, autobusu či vlaku na hranici a neodveze nás na výslech, protože se mu naše vycestování přestalo líbit či vás někdo nesmyslně udal, že už se zpět nevrátíte. Když dnes jedeme autem na dovolenou po Evropě, do Rakouska, Chorvatska, Itálie, Francie a dalších zemí, první, kdo chce vidět naše osobní doklady, tedy pas či občanku, je často až ubytovací zařízení.

Můžeme se také realizovat v oborech, které nás zajímají, a pro které máme schopnosti. Jistě, mnohé není ideální a nejspíš nikdy nebude. Tak to v životě chodí. Naprostá spravedlnost neexistuje. Nikdy nebyla a nikdy nebude. Vždy se někomu bude dařit lépe, jinému hůře. Demokracie také bude vždy složitější než totalita. Vyžaduje především osobní zodpovědnost a vlastní rozhodování. Když nějaký politik říká, ať mu odevzdáme hlas, že za nás „všechno“ zařídí, měli bychom být na pozoru. Je to vždy známka jisté manipulace, jejíž dopady mohou být velmi ošklivé.

Proti tomu, co museli zažívat naši předci, z nichž někteří prožili dokonce dvě světové války, a poté únorový puč v roce 1948, nástup komunistů, kteří jim sebrali majetek či je dokonce uvrhli do vězení, se však máme naprosto skvěle. Žijeme si v pohodičce, v klidu a míru, přestože necelých 700 kilometrů od nás je válečné území. Ano, trošku za to platíme tím, že Ukrajině, která se brání ruskému agresorovi, pomáháme. Děláme to však nejen pro ni, ale také ve značné míře pro sebe. Kupujeme si tím klid a mír v naší zemi.

Neměli bychom na to vše zapomínat jen proto, že je momentálně něco zrovna v obchodech o něco dražší než dříve, a že se třeba máme materiálně o něco málo hůře než před pár lety. V době před covidem a válkou na Ukrajině. Pro Čechy je bohužel poměrně typické, že mnohdy veřejně prezentují, že se mají hůře, než jaká je skutečnost. Platí to zejména pro starší ročníky našich spoluobčanů.

Situace ve světě je neklidná. To je prostě fakt. Různí populisté se toho snaží zneužít. Nejen v naší zemi. Kovaní komunisté kandidují v převlečení za hnutí STAČILO! v podzimních volbách. Jsou to lidé, kteří vyrostli na tom všem špatném, co se tu dělo za socialismu. Ba co víc. Jsou to lidé, kteří z tehdejších omylů nevyvodili nic pozitivního. Nikdy se nedistancovali od toho, co tu komunisté za čtyřicet let napáchali. Nikdy neodsoudili zvěrstva komunistického režimu. Vždy se otázkám na toto téma vyhýbají a vykrucují se.

Jsou to také lidé, kteří dnes podporují Putinovo Rusko a více či méně otevřeně schvalují napadení Ukrajiny. Jsou to lidé, kteří by chtěli vystoupení České republiky z NATO a Evropské Unie. Tedy z uskupení, která nás řadí do demokratického světa a zatím také chrání před Ruskem. Nedopusťme, aby se to změnilo!