Článek
Pepi Bican se narodil ve Vídni ještě před první světovou válkou. Byl z chudých poměrů. O otce brzy přišel. Vychovávala ho česká matka. Měl mimořádný fotbalový talent. Hrál od 18 let ligu za Rapid, stal se rychle velkou hvězdou a rakouským reprezentantem. Chtěl ale moc do Prahy, do Slavie. Tam se nakonec dostal až v roce 1937 ve svých 24 letech, oklikou přes vídeňskou Admiru. Měl nabídku také od Sparty, ale Slavia prý hrála techničtější fotbal, na který se těšil. Hlavně na gólové přihrávky Vlastimila Kopeckého. Z Vídně odcházel také kvůli zhoršující se situaci a nástupu fašismu.
Čechy znal z prázdnin u babičky a dědečka v jižních Čechách. Také Praha se mu moc líbila. Říkal, že před válkou byla Praha víc než Vídeň. A on do ní přicházel jako velká hvězda. Praha mu také brzy „ležela u nohou“. Bican hrál výborně. Byl v nejlepších letech. Československé úřady mu ale bohužel neudělily včas občanství. Nemohl se tak v národním dresu zúčastnit MS 1938 ve Francii. Prý ho to mrzelo, ale byl mladý, myslel si, že takových možností ještě bude víc. Netušil, že přijde válka a další šance hrát na MS v Evropě bude až za dlouhých šestnáct let. A to už pro něj bude pozdě.
Nejlepší roky kariéry tak Bican strávil za války v protektorátu. Odolal velkému tlaku a odmítl nabídku stát se občanem Říše a reprezentovat fašistické Německo. Cítil se být Čechem. Když válka skončila, bylo mu už 32 let. V reprezentaci Československa tak stihl jen 14 zápasů a 12 gólů. Poslední ligový zápas odehrál v listopadu 1955 proti Žilině. Ve svých 42 letech. Jeho jediná účast na Mistrovství světa se tak datuje do roku 1934, kdy mu bylo teprve 21 let a MS v Itálii se zúčastnil v dresu Rakouska. Slavný rakouský „Wunderteam“ skončil čtvrtý, když v semifinále podlehl silně protěžované domácí Itálii, která ve finále zdolala i československý tým s legendárním brankářem Pláničkou. V rakouské, české a československé lize vstřelil Pepi Bican dohromady 676 branek. Celkem v oficiálních zápasech nastřílel 821 gólů.
Po konci kariéry působil s přestávkami jako trenér. Nejdříve ve Slavii, pak několika dalších českých klubech a v Belgii. Největšího úspěchu dosáhl v belgickém Tongerenu, s kterým postoupil ze čtvrté až do druhé ligy. Do zahraničí se po letech útrap, kdy musel zejména v 50. letech vykonávat dělnická povolání, dostal ve „volnějším“ období kolem roku 1968. Přicházel tam jako neznámý trenér. Pak se ale Belgičani dozvěděli náhodou z německé televize, že Bican byl skvělý předválečný střelec, který dal v životě více gólů než legendární Pelé, a rázem byl pro ně Bůh. Z osobní zkušenosti mohu potvrdit, že ještě po dalších více než dvaceti letech na veteránském turnaji v belgickém Spa místní starší Belgičané velmi Bicana uctívali. Jeho tříletá mise v Tongerenu skončila, byla normalizace a další trenérské angažmá, natož zahraniční, nepřicházelo pro „buržoazního Bicana“ v úvahu.
Bican emigrovat nechtěl. Přes všechno příkoří, které od komunistického režimu zejména v 50. letech zažíval, vydržel. Byl hrdým Čechem, velkým slávistou. Miloval především Prahu a jižní Čechy, rád jezdil i na Moravu. Přestože měl v Rakousku plno přátel a obdivovatelů, kteří by mu zajistili mnohem lepší život, zůstal tam, kde se cítil doma.
Z Bicana se stal důchodce. Dál ale nastupoval o víkendech za starou gardu Slavie, která hrála exhibiční utkání po Čechách a Moravě. V té době jsem ho poznal také já. Tehdy asi desetiletý kluk, který se na něj nejdřív uctivě díval z povzdálí. Četl jsem jako malý kluk opakovaně knihu „Bican - Pět tisíc gólů“. Znal ji skoro nazpaměť. A to jsem ještě netušil, že kvůli komunistické cenzuře v ní nemohlo být zdaleka všechno.
Stará garda Slavie hrávala pravidelné sobotní zimní fotbálky na venkovním házenkářském hřišti ve starém Edenu. Když jsem byl už o pár let starší, a neměl vlastní zápas, měl jsem, díky tátovi, možnost si s nimi občas zahrát. Už jen přivítání byl „obřad“. Na prostranství před vchodem do starého stadionu v Edenu se sjížděli bývalí ligoví hráči. Nestačilo jen nějaké „ahoj“, jak to dneska bývá. Každý příchozí všechny obešel a s každým si obřadně stiskl ruku a pozdravil. Včetně mě. Bicanovi, až na výjimky, všichni vykali. A on vykal, až na výjimky, jim. Dokonce i mě, tehdy teprve patnáctiletému.
Pepi Bican. Už jen to jméno z něj dělalo někoho výjimečného. Žádný český Josef nebo Pepa. Vždycky Pepi! Bican také vypadal jinak než většina důchodců v tehdejší komunistické šedi. Byl vždy elegantně oblečen. Obvykle sako, košile, často i kravata. Vše z kvalitních materiálů. Prostě pořád ten vídeňský elegán. To si zachoval do velmi pokročilého věku.
Zahrál jsem si s ním vícekrát. Panu Bicanovi už v té době táhlo na sedmdesátku. Neměl už takovou sílu v noze. Míč silně nahuštěný pro ligové mače byl pro něj už moc tvrdý. Tak nám ho většinou trošku upustil. Z toho jsme moc radost neměli, ale nikdo si netroufl nic namítat. Když dostal přihrávku, nikdo si ho nedovolil důrazněji atakovat, počkalo se. Ale z toho, jak míč ovládal, bylo jasné, že za mlada, když byl navíc velmi rychlý, to musel být velký borec. Měl naprosto samozřejmé intuitivní ovládání míče, které mají jen naprosto výjimeční hráči. Mimořádný cit pro balón. Stáhl ho špičkou kopačky ze vzduchu, přešlápl, hlavu nahoře, koukal doprava, přihrál doleva. Jakoby mimochodem. To se nedá naučit. To musíte mít v sobě.
V těch letech jezdila Slavia na veteránské turnaje, hlavně do Rakouska a Německa. Pepi Bican měl v Rakousku pořád v tehdejší starší generaci hodně obdivovatelů, kteří ho pamatovali jako skvělého hráče. Ti lidé by mu snesli „modré z nebe“. Díky tomu si mohl i leccos dopřát, na co by v tehdejším socialistickém Československu jinak ani nemohl pomyslet. Byl přece už důchodce. Komunisty rád neměl. Vždyť mu sebrali v roce 1948 velký majetek a poslali ho ze Slavie rovnou k lopatě. Sám mi vyprávěl: „Víte, Jendo, proč mi dali rovnou dva krumpáče? Kdyby se mi jeden zlomil, abych, měl náhradní“.
Po válce měl prý skvělou nabídku od Juventusu Turín, na tu dobu za opravdu obrovské peníze. Nevzal ji, protože se mu nechtělo z Prahy a také mu funkcionáři Slavie, bankéři a továrníci, říkali, ať do Itálie nechodí, že tam hrozí nástup komunismu! „Tak jsem tam nešel a za rok a půl mě ze Slavie vyhodili a komunisti všechno sebrali,“ říkal. Stávali se ale kuriózní situace, jako třeba mnohem později, kdy přijel do Prahy v osmdesátých letech na návštěvu tehdejší rakouský prezident a vyžádal si setkání s Bicanem. Ten nechtěl svého rakouského obdivovatele zklamat, tak to u jednoho stolu na recepci na Hradě s Husákem chvíli vydržel.
Bican býval dost kritický ke svým následovníkům, hlavně střelcům. Když jsem se ho kdysi ptal, jak se mu líbí Michel Platini, v té době třikrát nejlepší fotbalista Evropy, podíval se na mě a řekl: „Je dobrý, ale jen dobrý,“ zvedl prst, „Neumí hlavičkovat a je pomalý.“ Jednou jsem také potkal pana Bicana u známého slávistického lékaře. Seděl jsem už v čekárně. Bican mě uviděl, hned si ke mně přisedl a začal si se mnou povídat. V tom byl skvělý. Byl jsem asi 16letý „cucák“, ale on mě bral jako sobě rovného. Doktor vyšel a dovnitř vzal Ivo Knoflíčka, v té době hvězdu Slavie, který spěchal na trénink. Bican ho teprve teď zaregistroval a povídá: „Jo to je ten kanonýr… To já bych musel mít ty hodinky na obou rukou od zápěstí až po ramena!“ narážel na fakt, že nejlepším střelcům se dávali hodinky. Když pak vzal lékař do ordinace mě, zeptal se: „Ty se znáš s Bicanem? To je přírodní zázrak, on chce pořád ještě hrát fotbal!“ A to bylo Bicanovi už přes sedmdesát.
Bican rád poseděl. Mockrát jsem jemu i ostatním „běžel“ pro pivo a víno. Normálně v řeči trochu zadrhával. Když měl mluvit při oficiálních příležitostech, býval z toho nervózní. Po pár skleničkách ale vyprávěl skvěle. Někteří ho hecovali, znali už jeho oblíbené historky, tak mu „nahrávali“. On třeba zkritizoval nějakého hráče z televizního zápasu za špatné řešení, pak si stoupl a ukazoval nám, jak se má taková šance správně proměnit. „Žádná rána do brankáře, ale hezky lob přes něj,“ předváděl názorně, jak míč dloubnout. Později jsem si na něj mockrát vzpomněl a říkal si, že takový Lionel Messi by se mu určitě moc líbil. Bican vždycky říkal, že střelec musí trefovat přesně určité místo v brance, ne jen branku. Pak to nemusí být žádná velká rána. Když někdo vystřelil bombu a trefil břevno, všichni obdivovali krásnou střelu, Bican jen poznamenal: „Měl přihrát doprava, měl tam úplně volného hráče v mnohem lepší pozici.“
Bican měl fantastické „spalování“. V moravském sklípku s námi seděl v živé debatě do tří do rána, a to mu bylo 75 let. V osm ráno stál vymydlený a připravený u autobusu a byl jak rybička! Mě bylo dvacet a hlava mi po dlouhé noci třeštila. Když byl v náladě, rád si zapálil cigaretku. Kouřil „davajky“. Byl přece Bican. Byl zvyklý, že je obskakován, byl Pan Někdo.
Nesnášel za komunistů předstíraný amatérismus ve sportu. Byl hrdý na to, že on byl vždy naprostý profesionál. Trénoval víc než ostatní a byl lepší než ostatní. A taky očekával, že za to bude dobře zaplacen. Prý se před ním klepali nejen brankáři, ale také slávistický pokladník. Jak říkal pan Kocourek, slávistický obránce a reprezentant: „Pepi bral čtyřikrát tolik co my, ale mně to nevadilo. Vyhrával nám zápasy. Kdybychom ho neměli, nikdy bychom tolik jako s ním nebrali“. Bican říkal, že za mlada stoprocentně životosprávu dodržoval. Jen, když se nehrálo, tak prý sem tam vyrazil třeba do Lucerna baru. „To ale nebyl takový pajzl jako teď,“ povídal mi v 80.letech. Prvorepublikový Lucerna bar byl podnik pro nóbl společnost. „Když jsem vešel, tak na moji počest hned zahrál orchestr slávistickou písničku Červenobílý, to se mi líbí.“
Bican vždy dokázal různé výhody zařídit i pro ostatní. To prý platilo v době aktivní kariéry, ale i po ní. Když jezdila stará garda v osmdesátých letech na turnaje na Západ, pašovali hráči kartony sektu, aby je tam prodali a měli za co nakoupit. Oficiálně povolená směna valut byla žalostná. Bican měl němčinu jako rodný jazyk, tak to vždy s místními domluvil. Jednou celník odmítl autobus s asi padesáti „černými kartony“ pustit přes hranice. Hrozil velký průšvih. Nakonec celník řekl, že jich propustí pětadvacet. Bican s ním chodil tak dlouho kolem autobusu, a hučel do něho, až napočítali dvacet pět a autobus se všemi kartony sektu odjel do Rakouska.
Bican miloval chytání ryb a houbaření. Jezdil chytat ryby do jižních Čech. Místní rybáři ho měli rádi a vycházeli mu vstříc. Vracel se tak obvykle do Prahy autem s plným kufrem ryb. Nějaké rozdal a s částí ryb pak obešel známé zelináře, řezníky a další. Popovídal o fotbale a vyměnil ryby za „podpultové“ zboží, které tehdy běžně nebylo. Měl prostě obchodního ducha.
Bican dlouho řídil auto. Později se nechával všude vozit. Jednou jsem ho potkal, už pár let po sametové revoluci, v Praze na Můstku u výstupu z metra. To už mu bylo přes osmdesát. Vykračoval si sám centrem. Jako vždy elegantní, v obleku, pořád vzpřímená chůze, která by odpovídala mnohem mladšímu člověku. Když mě viděl, hned se se mnou dal do řeči. Když jsem to pak vyprávěl, nikdo tomu nechtěl věřit. Jak se tam mohl dostat? Bican přece MHD nikdy nejezdil!
Pepi Bican zemřel 20. prosince 2001 ve věku 88 let.
Na pana Bicana mám mnoho dalších osobních vzpomínek. Mladší už jim nemohou asi ani rozumět. Uplynulo už hodně času. Svět se změnil. Jméno Pepi Bican patří do dávné historie fotbalu. Když jdeme na procházku na Vyšehrad, vždy se „za ním“ na chvilku stavím. Pro mě je to největší slávistický fotbalista všech dob. Jsem rád, že jsem měl tu čest ho potkat. Mrzí mě, že nový stadion v Edenu nenese jeho jméno. Snaha byla. K dohodě s jeho synem nedošlo. Škoda, Pepi by si to zasloužil. Slavii miloval.
