Článek
Předesílám, že nejsem odborník v této oblasti. Rozhodně si netroufám odborně posuzovat architektonickou úroveň nových projektů. Nijak za konkrétní projekty nelobuji. Jako občana Prahy mě však zajímá, co a proč se v Praze staví, nebo nestaví. Vyjadřuji jen svůj názor a podivuji se nad tím, že co lze jinde, nejde v Praze.
Jako laik musím konstatovat, že za posledních třicet let se toho v Praze postavilo dost, ale jen minimum toho, co by se snad mohlo zapsat jako výrazná architektonická stavba doby a odkaz pro budoucnost. Na místech původních zbouraných staveb vyrostly bohužel často jen nové tuctové „krabice“.
Vždy, když to jen náznakem v Praze vypadá, že by se tu snad mohla v širším centru postavit nějaká opravdu nevšední originální stavba, vzedme se vlna odporu a nakonec z toho většinou nic není.
Nejvýraznějším takovým příkladem je nerealizovaná stavba Národní knihovny architekta Jana Kaplického na Letné. Stavba, přezdívaná též „chobotnice“ či „blob“, budila od počátku kontroverze. Nakonec se nerealizovala zejména z politických a osobních důvodů. Proti se postavil tehdejší prezident republiky Václav Klaus, na jehož stranu se posléze připojil také primátor Prahy Pavel Bém (oba dříve ODS). Ten byl původně velkým podporovatelem tohoto projektu. Primátor nejdříve prohlásil, že si projektu nesmírně cení a že je odvážný, překvapivý, originální, energeticky úsporný a jistě i kontroverzní. Poté, co se proti této stavbě výrazně vymezil prezident Klaus, primátor učinil názorový veletoč a řekl: „Návrh je tak arogantní v disharmonii s celým svým blízkým i vzdáleným okolím, že z hlediska zásahu do urbanismu města se nedá srovnat s Tančícím domem.“
Další takovou kontroverzní stavbou byl například projekt U Milosrdných. Proti stavbě šestipatrového domu, přezdívanému též „maršmeloun“, v Pražské památkové rezervaci na Starém Městě poblíž Anežského kláštera, protestovala řada spolků, jako Spolek občanů a přátel čtvrti Na Františku či iniciativa Občanský monitoring. Vadilo jim, že se budova do historického centra prý nehodí.
Poslední z řady kontroverzních staveb, proti kterým se zvedla vlna odporu, je v posledních dnech tolik diskutovaná přestavba hlavního nádraží, které má dominovat dřevěná střešní konstrukce podle návrhu dánského studia Henning Larsen Architects. Proti návrhu už vznikla petice.
A tak se v Praze nevšední architektonické stavby nakonec obvykle nestavějí. I když samozřejmě existují i výjimky. Za posledních třicet let v Praze přece jen pár zajímavých staveb vzniklo. Třeba Technická knihovna či Tančící dům. Mnohem více je ale nevydařených staveb, tuctových „krabic“. Jako odstrašující příklad za všechny lze uvést hotel Don Giovanni na Jana Želivského.
Jako občan Prahy si také nepřeji, aby vznikalo „cokoliv“. „Moderní“ nudné „krabice“, které by „zaplavily“ centrum Prahy. Bohužel, když už se něco v Praze postaví, je to obvykle pravě nejčastěji z tohoto ranku. Jakmile je naopak nějaký architektonický návrh nevšední, originální, výjimečný, extravagantní, vzedme se proti velká vlna odporu. A tak zatímco v jiných evropských a světových metropolích vyrostly za poslední roky v některých případech velmi zajímavé stavby, v Praze skoro nic. Z centra Prahy se stává spíše skanzen.
Praha je krásné město s mnoha historickými památkami. Praha je jedinečná. Má v sobě škálu různých architektonických stylů od středověku až po současnost. Turisté ji proto rádi navštěvují a obdivují. Pokud bychom se jich ale zeptali, zda je něco zaujalo ze současné architektury, asi by marně hledali odpověď. Někteří by si ještě tak možná vzpomněli na Tančící dům. Ten ovšem také málem nebyl postaven. V době vzniku byl mnohými kritizován jako nevhodný pro centrum Prahy.
Stavby jako Národní knihovna Jana Kaplického vzbuzují kontroverze. Mnohé historické pražské stavby však v době svého vzniku také vzbuzovaly značný odpor. Nakonec však v řadě případů vznikly a dnes je obdivujeme. Dnešní stavby, které kontroverze a emoce nevzbuzují, také ale nejspíš nikdo nebude v budoucnu obdivovat.
V současnosti mám jako občan Prahy pocit, že se proti každé výraznější stavbě, která se má objevit v širším centru města, protestuje. Jako bychom chtěli, aby Praha zůstala „zakonzervovaná“ v minulosti. Veřejnost má jistě na názor a odpor pravo. Jistá pravidla by měla být dodržována. Stavby nemají být kupříkladu předimenzované. Na druhou stranu, takto se asi nic opravdu zajímavého, co vzbuzuje emoce, nikdy nepostaví. Pokud má Praha zůstat živým městem a nemá se stát skanzenem, měly by se přece v jejím centru objevit také nové současné budovy, které se měřítkem přizpůsobí okolí. Netvrdím, že jich má být moc. Měly by být jen doplněním, oživením současného stavu.
Zatím to spíše vypadá, že po „naší“ historické etapě toho v Praze zřejmě moc architektonicky zajímavého nezůstane. „Všechno“ nevšední bývá totiž obvykle dříve či později zamítnuto.
Čas ukáže, jak dopadne třeba plánovaný projekt Vltavské filharmonie, který se má stát symbolem přeměny jednoho z největších pražských brownfieldů, transformačního území Holešovice Bubny – Zátory. Architektonický návrh je od skupiny architektů Bjarke Ingels Group z Dánska. O vítězi architektonické soutěže budovy koncertního sálu v Praze rozhodla minulý rok komise. Vltavská filharmonie by měla stát u metra Vltavská, výstavba má začít v roce 2027. Provoz by budova měla zahájit v roce 2032.
Tak doufejme, že nedopadne jako Kaplického „chobotnice“.
Autorský článek s využitím zdrojů:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Národní_knihovna_na_Letné
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-novy-hlavak-budi-vasne-podivejte-se-co-praze-nabizela-konkurence-danu-240632
https://www.idnes.cz/praha/zpravy/marsmeloun-projekt-novy-investor-v-invest.A180326_103327_praha-zpravy_rsr
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-byznys-reality-praha-vybrala-vitezny-navrh-pro-novou-budovu-filharmonie-202615
