Ľubomír Moravčík: geniální fotbalista, kterého obdivoval i velký Zinedine Zidane, slaví šedesátku

Ľubomír Moravčík byl označován za specialistu na přímé kopy a mimořádně technicky nadaného fotbalistu, který svoji hrou uměl bavit diváky. Dokázal stejně dobře zakroutit míč oběma nohama. Kopal tak přímé i rohové kopy. Pravou, levou. Bylo mu to jedno. Kdo ho dobře neznal, nepoznal z jeho hry, zda je ve skutečnosti pravák či levák. Tak výborné měl obě nohy. Mnoho gólů dal také ze hry, kdy přednost obounohosti dokázal využít k nečekané střele bez přípravy. Byl s míčem rychlý. Měl vynikající dribling. Uměl soupeře obejít, míč zaseknout, uvolnit se, nečekaně změnit směr.

Je pouze 172 cm vysoký, přesto byl také velmi dobrým hlavičkářem. Nevyhrával sice s urostlými obránci vzdušné souboje, ale když byl v pokutovém území volný, dokázal dát gól i hlavou. S míčem to náramně uměl. Měl pro něj výjimečný cit. Dovedl letící balón zpracovat i zadní částí těla. Tedy zadkem, což dokonce předvedl dvakrát v ligové utkání.

V roce 1992 byl vyhlášen v posledním ročníku federální ankety Nejlepším československým fotbalistou roku. Byl tehdy hráčem francouzského Saint-Etienne.

Nejlepším fotbalistou Slovenska byl vyhlášen kupodivu jen jednou, a to v roce 2001, kdy mu bylo už 36 let a působil v dresu Celtic Glasgow. V letech předtím se ve slovenské anketě volil fotbalista roku pouze z hráčů domácí ligy.

Působil v klubech Plastika Nitra, AS Saint-Étienne, SC Bastia, MSV Duisburg, Celtic Glasgow a JEF United Ičihara Čiba.

V československé nejvyšší soutěži debutoval 16. října 1983 proti Teplicím. Bylo mu 18 let. V Nitře odehrál v dobách socialismu šest ligových sezon. Na kontě má 119 zápasů v nejvyšší československé soutěži. Dokázal v nich vstřelit 30 gólů. K poslednímu utkání ve federální lize nastoupil 6. května 1990 na Bohemians. Bylo před světovým šampionátem v Itálii. Nitra v Praze prohrála 2:1. 

V konečné tabulce skončila šestá, což byl na její poměry vynikající výsledek. O rok dříve byla dokonce třetí. Ľubomír Moravčík na tom měl lví podíl. Byl obrovskou oporou týmu. Ve dvou sezonách za sebou chyběl jen v jediném utkání. V 59 zápasech prakticky „neslezl ze hřiště“. Za dvě sezony střídal jen v jediném utkání. Měl průměr na utkání 89,4 odehraných min. na zápas. Jako ofenzivní záložník vstřelil v poslední sezoně v 29 odehraných utkáních 14 gólů. Přitom si nepomohl penaltou. Skvělá bilance.

S Plastikou Nitra si také zahrál v sezoně 1989/90 poprvé evropský pohár. Přesněji tehdejší Pohár UEFA. Nitra narazila na těžkého soupeře - bundesligový Kolín nad Rýnem, který byl nad její síly. Rozhodlo se už v prvním utkání na německé půdě, které domácí vyhráli 4:1. V odvetě si německý klub odvezl z Nitry výhru 0:1.

Zajímavé je, že Ľubomír Moravčík v české nejvyšší soutěži nikdy nekopal pokutový kop. Vyloučen byl za celou prvoligovou federální éru jen jednou. Jeho nejčastějším spoluhráčem v nitranské sestavě byl brankář Peter Palúch, který s ním byl také kádru reprezentace na MS 1990, kde plnil roli třetího brankáře. Dalšími spoluhráči, s kterými toho nejvíc sehrál v ligovém dresu, byli obránci Michal Hipp a Jaroslav Dekýš.

Pro Ľubomíra Moravčíka přišla sametová revoluce a otevření hranic právě včas. Dostudoval v Nitře vysokou školu. Bylo mu 25 let. Byl v nejlepším fotbalovém věku. Po MS 1990 proto logicky využil nové situace a odešel do tradičního francouzského prvoligového klubu AS Saint-Étienne, kde se brzy vypracoval na jednoho z nejlepších cizinců v Ligue 1. 

Po šesti sezonách v Saint-Etienne, kde odehrál 212 utkání, v kterých vstřelil 35 branek, strávil další dvě sezony ve stejné soutěži na Korsice v Bastii. Připsal si 34 utkání a 8 gólů. V roce 1998 utrpěl zlomeninu nohy a byl na čas vyřazen ze hry. Ve stejném roce přestoupil do bundesligového MSV Duisburg, kde ale nebyl spokojený.

Brzy si ho odtud naštěstí vytáhl mezinárodně uznávaný slovenský trenér Jozef Vengloš, který převzal slavný skotský klub Celtic Glasgow. Ve Skotsku znovu začal zářit, přestože mu už bylo 33 let, když do klubu přicházel. Za čtyři sezony v Glasgow odehrál 119 zápasů a vstřelil 35 gólů. Krátce pak působil v dresu japonského klubu JEF United Ičihara, kam si ho opět vyžádal Jozef Vengloš, který v klubu působil jako trenér. Měl ale dlouhotrvající problémy s kotníkem, proto se rozhodl už ukončit aktivní hráčskou kariéru.

V československé reprezentaci debutoval 11. 11. 1987 v kvalifikačním zápase na Euro 1988 v Praze proti týmu Walesu. V bráně byl Mikloško, obrana Novák, Kadlec, Straka, Levý, záloha Hašek, Chovanec, Moravčík, Bílek a útok Skuhravý, Knoflíček. Lubo Moravčík nastoupil v základní sestavě. V 71.minutě ho střídal Kula. Československo zvítězilo na Letné 2:0 góly Iva Knoflíčka a Michala Bílka. Celkem odehrál za Československo 42 zápasů a vstřelil 6 gólů.

Ve slovenském národním týmu po vzniku samostatné reprezentace debutoval 30. 3. 1994 v přátelském zápase proti Maltě (výhra 2:1). Celkem odehrál za reprezentaci Slovenska 37 zápasů a vstřelil 6 gólů. V součtu tedy nastoupil do 79 reprezentačních utkání, v nichž vstřelil 12 gólů.

Konec ve slovenském národním týmu nebyl hezký. Sám k tomu v jednom rozhovoru po letech řekl: „Hrajeme doma se Švédy potřebujeme vyhrát. Jenže já dostal roli levého křídla, za 55 minut jsem se potkal čtyřikrát s míčem pak mě trenér Adamec vystřídal… Dnes je mi to fuk, ale tenkrát mě to naštvalo. Kdyby si se mnou trenér aspoň promluvil. Bylo mi pětatřicet, nemohl jsem kmitat tam a zpátky. Ve chvíli, kdy se zápas lámal a já mohl být užitečný, tak jsem seděl. Hrálo se 0:0, tak povídám: To nemá význam, děkuju, sbohem.“

Lubo Moravčík není prvním ani posledním velkým fotbalistou, kterého něco takového v závěru kariéry potkalo. Takové situace také přináší fotbalový život. I takto někdy končí velikáni.

Vřelý vztah má dodnes k Ivanu Haškovi, současnému trenéru české reprezentace. Jak vzpomínal později v jednom rozhovoru, Hašek mu těsně po sametové revoluci pomohl s odkladem vojny. Jako vystudovaný právník si v Praze požádal o půlroční odklad vojny, protože se postoupilo na mistrovství světa do Itálie. Stejné poradil i Moravčíkovi, který měl za sebou vysokou školu zemědělskou v Nitře a byl inženýrem.

Studoval vysokou, protože nechtěl na vojnu na dva roky. A také, protože v dobách socialismu nevěřil, že se fotbalem v Nitře výrazněji zajistí do budoucna a chtěl mít také vzdělání. O přestupu do zahraničí původně ani nesnil. Vždyť tehdy moc reálně nevypadal ani jeho odchod do bratislavského Slovanu či pražské Sparty. Hrál československou ligu v Nitře a myslel si, že takhle nějak to bude až do konce kariéry.

Měl ale doma na stole už povolávací rozkaz, aby se hlásil ve fotbalové Dukle Banská Bystrica k výkonu roční vojenské služby, která tehdy po absolvování vysoké školy povinně následovala. Nakonec poslechl rady reprezentačního kamaráda Ivana Haška, napsal také žádost o odklad, že se připravuje na mistrovství světa, a vojně se tím vyhnul. Doba se změnila, odešel hrát do Francie a z půlročního odkladu bylo neurčito.

S Ivanem Haškem se potkával i při působení ve Francii. Když hrál za St. Étienne, bývalý sparťan působil ve Štrasburku. Občas se navštěvovali i s rodinami. Moravčík rád vzpomíná na Haškovu pověstnou soutěživost. Stále chtěl i ve volnu něco hrát, v něčem soupeřit. Bylo jedno, jestli je to stolní tenis či petanque na zahradě či něco jiného.

Ivan Hašek mu skvěle vyhovoval i jako spoluhráč v národním týmu. V reprezentaci Československa hrál Moravčík původně levého záložníka, ale když se po emigraci vrátil do týmu před MS 1990 zpět typický levák Luboš Kubík, přestěhoval se na pravou stranu záložní řady. Brzo prý pochopil, že je to výhra, protože za ním byl „malý pitbul Ivan“, který vše odběhal, odbránil, odmakal i za něj. Lubo tak měl prostor na ofenzivu a kreativní stránku hry. Hašek byl navíc prý správný kapitán týmu, který propojoval Čechy a Slováky, takže v mužstvu nebyly zásadní národnostní problémy.

Mistrovství světa v roce 1990 v Itálii bylo speciální pro mnoho reprezentací. Rok 1989 přineslo v Evropě velké změny. Například západní Němci a Jugoslávci už věděli, že budou hrát za svou tehdejší zemi naposledy. Čechoslováci se probojovali na mistrovství světa po osmi letech. Bylo pár měsíců po sametové revoluci. Hranice se naplno otevřely. Poprvé tak mohli jet fotbalisty svobodně podpořit do Itálie ve větším množství tak českoslovenští fanoušci, kteří už nemuseli potupně žádat, aby je tam úřady pustily. Do Florencie přijelo na první zápas s USA skoro třicet tisíc českých příznivců. To bylo něco naprosto mimořádného.

Reprezentace odjížděla do Itálie v roli outsidera. Po nevýrazných výkonech a výsledcích v přípravě se týmu moc nevěřilo. Mužstvo ale v prvním utkání základní skupiny Američany deklasovalo 5:1 a chytilo se. V druhém utkání porazilo Rakousko 1:0 a následně prohrálo s Itálií 2:0. V osmifinále naši hráči dokonale využili výrazné výškové převahy a především díky hattricku střelecky disponovaného Tomáše Skuhravého porazili jednoznačně 4:1 slabší Kostariku. Ve čtvrtfinále je čekal vysoce favorizovaný tým Německé spolkové republiky.

Lubo Moravčík dodnes těžce nese vyřazení československé reprezentace ve čtvrtfinále národním mužstvem Německa. V druhém poločase čtvrtfinále MS 1990 se chtěl prosmýknout do šance okolo Pierra Littbarskeho. Německý fotbalista, který byl podobného ražení jako Moravčík, tedy vynikající technik a driblér, mu ale přišlápl kopačku.

„Měla to být penalta. Místo toho jsem dostal červenou kartu. Byla to zlomyslnost ze strany Rakouska, respektive sudího Helmuta Kohla. A také ze strany FIFA, která neměla problém poslat do zápasu s Němci tohoto rakouského rozhodčího. Byl to podvod na Československo. Němci možná byli o chlup lepší, ale na mě to byl jednoznačný faul. Littbarski mi šlápl na nohu a vyzul kopačku. Kdyby tehdy na stadionu byly kamery, nebylo co řešit,“ těžce se dodnes smiřuje s křivdou.

„Čechoslováci byli pro ně komunisti, tak nás zařízli,“ říkal i po letech Moravčík trpce v médiích.

V reakci na neodpískanou penaltu vykopl prudce nohou do vzduchu, vyzutá kopačka od Littbarského mu odletěla z nohy a rakouský sudí Helmut Kohl, který byl shodou okolností jmenovcem dlouholetého německého významného politika a kancléře, mu dal okamžitě druhou žlutou a červenou kartu. Moravčík zamířil do kabin a velkou možnost Václava Němečka na vyrovnání už v reálu neviděl. Je to svým způsobem jedno z nejkurioznějších vyloučení v historii světových šampionátů.

Němci ve čtvrtfinále s Československem zvítězili 1:0 gólem Lothara Matthäuse z pokutového kopu po faulu na Jürgena Klinsmanna, který se šikovně prosmýkl mezi stopery Strakou a Kociánem. I tato záležitost vzbuzovala emoce, byla velmi podobná té, v niž se faul na Moravčíka nepískal. Mnozí dodnes říkají, že to penalta nebyla. Anebo, že byla velmi, velmi přísná.

Moravčík má jasno: „Myslím, že byla. Klinsmann si hodil míč mezi naše kluky a spadl na zem. Bylo to hodně podobné zákroku na mě. Kdyby tehdy Kohl zapískal, bylo to fifty fifty. Nedostal bych červenou kartu a hráli bychom za stavu 1:1 o postup do semifinále.“

Moravčíkův reprezentační kolega, brankář Jan Stejskal, který v utkání chytal, to však vidí po letech jinak, jak uvedl v nedávném rozhovoru: „Klinsmann se v rohu šestnáctky tlačil mezi Chovance a Straku a bez jejich přičinění upadl. Kohl jeho teatrální kousek spolkl a nařídil penaltu.“

Měl štěstí na správné lidi, kteří pozitivním směrem ovlivnili jeho kariéru. Kromě otce, bývalého ligového fotbalisty, a trenérů v mládežnických kategoriích i ligovém týmu v Nitře, to byl byl zejména bývalý vynikající fotbalista, stoper Anton Ondruš, kapitán mistrů Evropy 1976, který měl kontakty po celé Evropě. Zejména v Belgii a Francii, kde sám v závěru kariéry hrával. Díky němu přestoupil po MS 1990 do Francie.

Lubovu kariéru zásadně ovlivnil také Jozef Vengloš, který si ho vzal do Celtiku Glasgow. Vengloš na něj ostatně trpěl dlouhodobě. Věřil v jeho schopnosti. Dal mu šanci v reprezentaci už jako málo známému mladému fotbalistovi z Nitry, která v nejvyšší soutěži nehrála pravidelně a navíc nikdy nic velkého nevyhrála, i když měl na výběr hráče z tehdy špičkových týmů federální ligy, pražské Sparty a Dukly, bratislavského Slovanu nebo ostravského Baníku.

Když ho Jozef Vengloš do skotského velkoklubu angažoval, bylo mu už 33 let, na což některá místní média reagovala s posměchem až opovržením, že si Vengloš přivádí do mužstva vysloužilého krajana. Prý je to ztroskotanec, za něhož vyhodil více než 300 tisíc liber. V Německu se Moravčíkovi nedařilo a před příchodem do Celticu znalo jeho skutečnou výkonnost ve Skotsku jen málo lidí. Lubo si z toho nic nedělal. Možná i proto, že v té době ještě neuměl příliš dobře anglicky, a tak ani netušil, co všechno se o něm v britském tisku píše. Brzy však všem ukázal, že Vengloš přivedl do Celticu výborného fotbalistu.

„I přes můj pokročilý věk věřil, že jsem schopen klubu něco dát. Před mým příjezdem mě ve Skotsku vykreslili jako třiatřicetiletého syna strýčka Joe. Snažili se dostat pana Vengloše pod tlak. Po nějaké době však i novináři uznali, že strýček Joe měl přece jen pravdu a přivedl dobrého hráče,“ vzpomínal Lubo později s úsměvem.

Krátce po příchodu se stal hvězdou vítězného derby s Rangers 5:1, v kterém vstřelil dvě branky. Tím si získal fanoušky. Trenér Vengloš v Celtiku vydržel bohužel pouze jednu sezonu. Po druhém místě v lize byl propuštěn. Lubo Moravčík ale svým fotbalovým uměním prokázal, že v Celticu není z protekce a zůstal v klubu i v dalších sezonách. Stal se velkým miláčkem fanoušků. Milovali jeho technické kousky a přesné střely oběma nohama (zhlédnout je můžete ve videu na konci tohoto článku - pozn. red.). Přinášel do soubojové skotské ligy fotbalovost, techniku, kreativitu. Takový hráč Celticu do té doby chyběl.

Se Švédem Henrikem Larssonem, tehdy velkou hvězdou tymu, který později hrál i za Barcelonu, si náramně rozuměl. Odehrál v Celtiku čtyři sezony. Končil až v 37 letech. S klubem získal dva mistrovské tituly, 1× národní pohár a 2× ligový pohár. Hrál s ním evropské poháry. Patří mezi klubové legendy. V roce 2001 byl uveden do Síně slávy tohoto slavného skotského klubu. Celtic dodnes navštěvuje a vždy je vítán a velmi vřele přijímán.

Lubo Moravčík dodnes lituje, že se společný tým Česka a Slovenska neprobojoval na světový šampionát v USA v roce 1994. Chyběl k tomu kousíček v zápase s Belgií. V kvalifikaci na MS 1994 musel tým, který dohrával po rozdělení státu kvalifikaci pod hlavičkou RCS (Reprezentace Česka a Slovenska), v Belgii vyhrát. Na fotbal, který tým předváděl, vliv rozdělení státu nemělo. Ze sedmi zápasů neprohrál tým RCS během roku 1993 ani jeden.

Po nečekané březnové remíze 1:1 na Kypru to s postupem vypadalo bledě, trenéra Máčalu ale vystřídal legendární Václav Ježek a mužstvo rychle pozvedl. V Košicích porazilo velmi silné Rumunsko s obávaným Hagim a Lacatusem vysoko 5:2. Vynikající Peter Dubovský, který přestoupil ze Slovanu Bratislava do Realu Madrid a později tragicky zemřel na dovolené v Thajsku, tehdy exceloval a vstřelil 3 góly. Ve společném týmu bylo v té době shodou okolností hodně Čechů a reakce v Bratislavě nebyla kvůli tehdejší politické situaci příznivá. Proto se hrálo raději v Košicích, kde bylo mužstvo přijato výborně. Stadion byl vyprodaný. Fanoušci tým výrazně podpořili.

Rozhodující utkání o postup na MS 1994 se hrálo se 17.listopadu 1993 v Bruselu před 24 tisíci diváky. Utkání s domácí Belgií bohužel skončilo pouze remízou 0:0, což znamenalo stopku. Sestava posledního společného reprezentačního týmu Čechů a Slováků vypadala takto: Kouba - Novotný, Kadlec, Suchopárek - Moravčík, Hapal, Hašek, Dubovský, Němeček - Skuhravý, Kuka. Střídali Látal a Timko. Tým vedl trenér Ježek.

„Byl jsem v té době v nejlepších fotbalových letech, jel bych do Ameriky se zkušenostmi ze silné francouzské ligy, určitě bych byl na fotbal lépe připravený, než jsem byl v Itálii o čtyři roky dříve“ vzpomínal později na promarněnou šanci Lubo Moravčík.

Rozdělení společného státu ale nepoškodilo jeho dobré vztahy s bývalými spoluhráči ve federálním výběru. S mnohými se stýká dodnes, když je příležitost. „Letos jsme uspořádali golfový turnaj s Miroslavem Kadlecem a Lubošem Kubíkem, užili jsme si společné chvíle. Zejména s Lubošem Kubíkem jsem v neustálém kontaktu,“ vzpomínal například v roce 2022 v jednom z mnoha rozhovorů.

Po konci kariéry to zkoušel také jako trenér, vedl juniorský národní tým Slovenska, pak kluby. Ružomberok, Zlaté Moravce či Sereď. Zapojil se i do fotbalového dění v Nitře. Po čase ale prý pochopil, že na post trenéra nemá vhodnou povahu, a že to vlastně nemá ani zapotřebí. Vadilo mu také, že fotbalové prostředí na Slovensku nemá úroveň, kterou by si představoval. Klubům chyběly především finance a kvalitnější zázemí. Pracoval také nějaký dobu jako hráčský agent, ale pro časovou náročnost a velké cestování toho také nechal.

Rád se dodnes vyjadřuje k dění ve slovenském fotbalu a mnohdy si nebere servítky. Byl také svého času velkým kritikem Francesca Calzony, italského trenéra slovenského národního týmu.

V poslední době však svou ostrou rétoriku zmírnil. „Víte, jsem velkým fanouškem slovenského národního týmu. Kritizoval jsem, že máme zahraničního trenéra, protože jsem přesvědčený, že máme doma i spoustu dobrých,“ říká na toto téma dnes a dodává: „Musím říct, klobouk dolů, že Calzona odvedl dobrou práci. Byla to dobrá volba. A musím přiznat, že to, co jsem říkal na začátku, že jsem se mýlil,“ přiznal Ľubomír Moravčík před časem v rozhovoru pro slovenská média.

Paul Lambert, sám výborný fotbalista a později úspěšný trenér, Moravčíkův bývalý spoluhráč z Celtiku, jednou dle médií na adresu nitranského rodáka řekl: „Nejspíš nikdy neexistoval techničtější hráč, se kterým jsem hrál. Byl obounohý a dokázal věci, které jsme nechápali. Když o vás Zinedine Zidane řekne, že jste jedna z nejlepších desítek, jaké kdy viděl, je to obrovské uznání.“

Lubo Moravčík na téma pochvaly od Zidaneho v jednom rozhovoru uvedl: „Když Zidane začínal v Cannes, byl jsem zrovna na titulní straně magazínu France Football. A když se ho pak po letech novináři na ostrovech vyptávali na nějakého Moravčíka, okamžitě si vzpomněl. Řekl pár pochvalných slov a stala se z toho legenda.“ Faktem je, že pozdější světová hvězda a záložník Realu Madrid, Zinedine Zidane, hrával jako mladý, před odchodem do Juventusu Turín, francouzskou ligu za Cannes a především Girondins de Bordeaux. S Moravčíkem se tak nejednou potkal jako soupeř přímo na ligovém trávníku.

Před deseti lety, v dubnu 2015, když měl Lubo Moravčík před padesátkou, se hrálo v St. Étienne exhibiční charitativní utkání legend, při kterém se také potkali. Na trávníku ve výběru světa vyběhli vedle Zidaneho například Brazilci Ronaldo a Cafu, Francouzi Trézeguet, Barthez, Djorkaeff, Karembeu, Nizozemci De Boer a Seedorf. V domácím dresu byli spoluhráči Moravčíka například Janot, Zouma, Aubameyang, Sablé či Feindouno. Utkání přihlíželo 34 tisíc spokojených diváků.

Vedle Moravčíka začínal v St. Étienne také Willy Sagnol, pozdější fotbalista Bayernu Mnichov a dnešní trenér národního týmu Gruzie. Lubo je s ním dodnes v přátelském kontaktu. Na jeho adresu v jednom rozhovoru nedávno uvedl:

„Hrál ligu jako osmnáctiletý a snad ještě neměl podepsanou profesionální smlouvu. Tehdy to ještě nebylo tak horké, aby si kluby jistily svoje teenagery. Willyho jeden den vytáhli z béčka jako amatéra a druhý den patřil mezi nejlepší v áčku. Já byl starý harcovník, třicet a kousek, ale na Willyho nástup nikdy nezapomenu. Výborný hráč. Ještě to nebyl pravý obránce jako později v Bayernu Mnichov, kde exceloval. Vletěl mezi nás, a rovnou na stopera. Výborný chalan, inteligentní. Neměl extrémní rychlostní parametry, ale skvěle rozmýšlel hlavou.“

Legendární Henrik Larsson byl skvělý spoluhráč, velká osobnost. Na Lubovu adresu jednou dle klubového webu Celticu řekl: „Takového hráče už nikdy nenajdete, ani kdybyste měli neomezený rozpočet.“ S Larsson toho odehráli hodně. Uměli si vyhovět. Fanoušci Celticu je milovali oba a říkali, že „Lubo je princ Celticu, ale Henrik je král“.

Zůstali přáteli. V květnu 2017 s kamarádem Larssonem postavili dvě jedenáctky proti sobě v charitativním utkání. Henrikovi hrdinové versus Lubovy legendy. Akce se jmenovala „Návrat do ráje“. Byl to poslední zápas, kdy prý Lubo udělal desetimetrový sprint.

Na obvyklé téma „Messi nebo Ronaldo“, které roky rozdělovalo planetu na dva tábory, v jednom rozhovoru před časem řekl: „Ronaldo je střelec, fantastický. Takoví ale byli, třeba Gerd Müller. Jenže Messi je nejlepší hráč na planetě, takový génius už se nenarodí. Rychlost, přehled, góly, přihrávky. Co dokázal v nové éře, je neskutečné. U mě je jednička, za ním Maradona, toho jsem viděl hrát, třetí Pelé, kterého jsem nezažil.“

Nejsou to překvapivá slova. Kdo viděl hrát Ľubomíra Moravčíka, tak ví, že jeho pojetí fotbalu bylo mnohem více podobné tomu, co předváděl slavný Lionel Messi.

Ľubomír Moravčík je legendou československého fotbalu. Je jedním z nejlepších fotbalistů, kteří se kdy v Československu narodili. Peníze, které vydělal, investoval do nemovitostí. Měl dům na Korsice, původně si myslel, že tam po kariéře s rodinou zůstane natrvalo, krásný kraj, ale nakonec zjistil, že mu slovenský domov schází. Dům prodali a vrátili se do Nitry.

Dle slovenských médií v rodném městě vybudoval krásný komplex s rodinným domem, bazénem, zahradou a naproti také vlastní restauraci. Žije spokojeně, jak řekl před časem v jednom rozhovoru: „Jsem kavárenský typ. Vychutnat si snídani, pokecat, dát si golfík, pivečko. V Nitře není kam spěchat.“

Sleduje stále fotbal. Navštěvuje rád utkání slovenské reprezentace. Byl ji také osobně podpořit v hledišti německých stadionů při loňském evropském mistrovství. Utíká to však neuvěřitelně. Ľubomír Moravčík 22.června oslaví šedesátku. Tak tedy, k blížícímu se životnímu jubileu: Všechno nejlepší a hodně zdraví!

Na závěr malá připomínka velkého fotbalového umění Ľubomíra Moravčíka, z které je jasné, že to byl PAN fotbalista. Následující video 35 gólových tref Ľubomíra Moravčíka v dresu Celticu Glasgow opravdu stojí za zhlédnutí. Jistě si na něm zgustnou i fotbaloví fajnšmekři.