Článek
Jeden příklad z mnoha. Vyprávěl mi jeden známý. Tefefonuje mu obchodní partner. Chce řešit obchodní podmínky spolupráce. Má to však jeden háček. Volá vždy až kolem 18.hodiny pracovního dne. Jako by měl snad k tomuto účelu nařízený budík.
Přitom moc dobře ví, že mého známého v tom čase už v zaměstnání nezastihne. Ten totiž, vzhledem k zaměření jeho firmy a charakteru pracovní pozice, zahajuje pracovní den už mezi 6:30 až 7:00 hod. Po 18. hodině je tedy už mimo pracovní proces.
Jeho obchodní partner se však nad touto skutečností vždy znovu a znovu podiví. Pohorší se. Jak je to možné, že už nepracuje? On je přece v práci! Už ale neříká, že jeho pracovní den pravidelně začíná až po 9.hodině ranní.
Můj známý by sice mohl mobilní telefon nechat zvonit. Nezvednout ho, ale nedá mu to. Je to „stará škola“. Chce být slušný, vstřícný. Je si vědom, že jeho firma tohoto obchodního partnera potřebuje.
Jiný kamarád mi zase vyprávěl, jak mu klient volal v době dovolené. Přitom o ní moc dobře věděl. Můj kamarád ho o tom, že na ni pojede, s předstihem informoval. Žádal ho, aby otevřené záležitosti dořešil včas, před jeho odjezdem. Ač se to učinit dalo, klient si to nechal až na dobu dovolené mého známého.
Pak zavolal v době, kdy můj kamarád už několik dní lyžoval v Alpách. Ten se domníval, že jde o něco mimořádného, tak mobilní telefon ve frontě na vlek zvedl. Dozvěděl se, že se o nic výjimečného ve skutečnosti nejedná. Jeho klient s ním jen chce řešit věc, kterou mohli probrat v klidu a bez stresu už před týdnem. A která by další týden jistě také mohla počkat.
Odvětil proto, že se moc omlouvá. Má dovolenou a momentálně lyžuje. Tudíž, ani kdyby chtěl, tak nemůže řešit konkrétní záležitosti, neboť pro ně s sebou nemá podklady. V hlavě přesné kalkulace a parametry zadání pochopitelně nenosí.
Klient jako by tyto argumenty ani nevnímal. Dál si „mlel“ své. Když mu můj kamarád znovu slušnou formou zopakoval, že je na dovolené a lyžuje, tudíž s ním nyní detaily záležitosti opravdu nemůže probírat, odvětil mu volající, žeon to MUSÍ teď hned dořešit, protože příští týden má dovolenou!
Jiný případ. Šéf jedné firmy jiného mého známého bývá po celý týden kdesi „v letu“. Mimo jiné také často na golfu. Na své podřízené tak nemá příliš čas. S oblibou jim však telefonuje pravidelně o víkendu. Desítky minut zdlouhavě probírá záležitosti, které by přitom mohli počkat a dořešit se v pracovním týdnu v řádné pracovní době.
Volá, kdy jemu se to zrovna hodí. Považuje za povinnost, že dotyčný volaný vždy telefon zvedne, bez ohledu na to, že má osobní víkendové volno. Když mu volaný řekne, že je kupříkladu na rodinné oslavě, nedočká se žádného ohledu, omluvy a ukončení hovoru. Pan ředitel to přejde naprosto bez reakce, jako by nic neslyšel. Dále řeší dlouhé desítky minut s podřízeným „nezbytně nutné“ pracovní záležitosti.
Existují šéfové, kteří zadávají úkoly svým podřízeným permanentně pozdě, často mimo pracovní dobu a poskytují na jejich plnění velmi málo času. Pokud je to takový úkol výjimečnou záležitostí, lze to pochopit, stát se to může. Je-li to „denním chlebem“, hraničí to už s bossingem, tedy šikanou na pracovišti od nadřízeného.
Proč tyto příklady uvádím?
Vypovídají o kultuře chování a jednání mezi lidmi. O tom, co si necháme líbit. Ten, kdo je v silnější pozici, ji s oblibou zneužívá a druhá strana, která se cítí býti slabší, „v zájmu věci“ pravidelně ustupuje. Obchodní partner z významné firmy vystupuje z pozice síly proti člověku z menší firmy, která je na spolupráci existenčně závislá. Nebo majitel, ředitel firmy či šéf oddělení využívá svého postavení vůči svým podřízeným, kteří se bojí o práci a benefity, a tak raději svému šéfovi vyhoví, i když se ten chová neadekvátně.
Je to letitý nešvar, na který jsou mnozí zvyklí jako na něco „normálního“. Sám patřím ke generaci, která je na to zvyklá a bere podobné chování některých lidí jako samozřejmost. Naučili jsme se toto chování, které někdy hraničí až se šikanou, tolerovat a přizpůsobovat se mu. V zájmu „přežití“ obchodním partnerům, klientům či šéfům vyhovět, ustoupit. Byli jsme tak vychováni. Máme v sobě často historicky zakořeněný zbytečně velký respekt i k těm, kteří si ho ve skutečnosti vůbec nezaslouží. Ti v silnější pozici to vědí a mnohdy toho zneužívají.
Abych však neházel všechny šéfy, klienty a obchodní partnery do „jednoho pytle“. Je mezi nimi řada velmi slušných lidí, kteří si váží práce druhých a mají k nim přirozený respekt, ač jsou sami v pozici toho silnějšího.
Jak to tak vidím kolem sebe a slyším od přátel, nastupující Generace Z je většinově jiná. Nebere za normu to, na co jsou její předchůdci zvyklí. Někdo říká, že je líná, neloajální a přecitlivělá. Často se o mladých dnes mluví jako o těch, kteří nechtějí pracovat, rychle a častěji mění zaměstnání, nikde dlouho nevydrží. Mají prý potíže s motivací a nepřiměřené nároky na mzdu, benefity, volný čas i přístup nadřízených, i když toho ještě mnoho neumějí. Realita lze ale vidět také jinak.
Také se dá totiž říct, že si, na rozdíl od nás starších, daleko více váží sami sebe. Mají mnohem větší sebevědomí. Typický představitel Generace Z pravda nepěstuje velkou loajalitu a už vůbec ne tu předstíranou, poněkud falešnou. Loajalita pro Generaci Z už není automatická povinnost, ale výsledek pracovního vztahu, který má být oboustranně férový a vyvážený.
Mladí si jsou mnohem více vědomi vlastní hodnoty. Nebojí se změn. Opravdu mnohem snadněji odcházejí. Mění zaměstnání. Nezůstávají tam, kde jim není dobře, a kde jsou nespokojeni s firemní kulturou i pracovní náplní a prostředím.
Nedrží „ústa a krok“ za každou cenu. Nebojí se říct svůj názor. Touží po otevřené komunikaci a férovém ohodnocení. Přesčasové hodiny pro něj nejsou samozřejmostí. Nechtějí trávit v zaměstnání mnoho zbytečného času. Váží si mnohem více svého volna a duševního zdraví.
Pracovní mobilní telefon s firemním číslem pro ně rozhodně není benefit k soukromému používání. Nechávají ho ve stojánku na pracovním stole a užívají si osobního volna s těmi, které mají rádi, aniž by byli pracovními záležitostmi rušeni.
Generace Z se chová jinak než my, její předchůdci. Jak bude zástupců této generace v pracovním procesu přibývat, bude to proto také nejspíš měnit zvyklosti v pracovních kolektivech. Zaměstnavatelé se budou muset přizpůsobit. A nejen oni.
Generace Z bude stále více ovlivňovat svět kolem nás. Některé lidi tak nejspíš z výše popsaných praktik „vyléčí“. Majitelé, nadřízení, klienti a obchodní partneři si na to, že už jim takové chování nebude procházet, budou muset zvyknout a přizpůsobit se.
Jako příslušník Generace X, tedy člověk, který má méně než deset let do důchodu, jsem na to, kam se to celé posune, velmi zvědavý.
My jsme na pracovní trh vstupovali po sametové revoluci. Všechno bylo nové. Měli jsme touhu se v nově svobodné společnosti realizovat, vydělat si. Symboly úspěšnosti se staly auta, domy a byty v osobním vlastnictví, pravidelné zahraniční exotické dovolené, vlastní firma či prestižní pozice v zaměstnání.
Mnoho lidí z mé generace bere jako samozřejmost, že se při tom nekouká na čas a leccos se také musí „překousnout“. Dělat „od nevidím do nevidím“ a být při tom dobře zaplacen, bylo roky známkou jakéhosi úspěchu.
Mladí lidé z Generace Z dnes už většinově přemýšlejí jinak. Mnohem více si váží osobní svobody a volna, svého fyzického a duševního zdraví. Nechtějí být novodobými „otroky“. Nejsou ochotni obětovat své nejlepší roky života a zdraví pro firmu. Odchod je proto mnohdy signálem, že jim tato práce nedává smysl.
Neuznávají také nadřízenou autoritu jen proto, že je někdo šéfem „na papíře“. Respektují autoritu, je-li skutečná, opravdová, přirozená. Nefunguje na ně tlak na výkon bez smyslu a nedostatku respektu.
Možná jen vyžadují a vyjadřují to, po čem jsme my dříve také ve skrytu duše toužili, ale báli se to vyžadovat a prosazovat. Začínám Generaci Z fandit!
Autorský článek
