Fotbalový reprezentant František Rajtoral: Veselý kluk, který si sáhl na život

Život českého fotbalového reprezentanta vyhasl 23. dubna 2017. Sáhl si na život. Spáchal sebevraždu oběšením. Z dodnes ne zcela jasných důvodů. Stalo se tak v tureckém Gaziantepu, městu nedaleko syrských hranic, kde působil jako fotbalista místního prvoligového klubu. Dva dny po posledním zápase, v kterém do hry nezasáhl.

„Nepřišel na trénink, tak jsme se vydali k němu domů. Dveře byly zamčené, ale uvnitř se svítilo. Zavolali jsme policii. Bohužel je mrtvý, vypadá to na sebevraždu,“ citoval tehdy turecký deník Hurriyet šokovaného prezidenta klubu Ibrahima Kizila.

V klubu byl pro svou přátelskou a veselou povahu oblíbený, i když byl v Turecku pouze pár měsíců. Žádné problémy tu s nikým neměl. Cizí zavinění zjištěno nebylo. Místní policie případ brzy uzavřela jako sebevraždu.

Dříč, který na hřišti nic nevypustil. Vyhlášený rychlík a bojovník, který neúnavně celý zápas piloval lajnu nahoru-dolů. Takový byl poctivý a pracovitý fotbalový univerzál František Rajtoral. Veselý kluk s křehkou psychikou, jehož náhlá smrt byla šokem pro fotbalovou komunitu i celou veřejnost a upozornila na problémy duševního zdraví mezi vrcholovými sportovci.

Ti čelí specifickému působení, který běžná populace často nezažívá. Je to obrovský tlak na výkon, neustálý tlak ze strany médií, sponzorů, trenérů a fanoušků. Hrozba zranění a jejich možné dopady. Vážná zranění mohou vést k depresi, izolaci a pocitu bezmoci. Sportovci jsou také často vedeni k tomu, aby nedávali najevo slabost, což jim může bránit včasnému vyhledání odborné pomoci, i když sami cítí problém. Konec kariéry pro některé z nich také může znamenat ztrátu výsadního postavení, smyslu života a náhlou absenci adrenalinu, na který jsou navyklí. Vyrovnat se se změnami a přechodem do „normálního“ života není snadné.

Jaká byla kariéra Františka Rajtorala? S fotbalem začal jako žáček v rodné Příbrami. Z Kovohutí přestoupil do tehdejší příbramské Marily, kde prošel všemi mládežnickými kategoriemi. Jako osmnáctiletý poprvé oblékl dres prvoligového áčka. V nejvyšší soutěži debutoval 21. listopadu 2004 v domácím ligovém střetnutí 14. kola Příbrami proti Slovácku. Hrál od začátku na pravém kraji záložní řady. Na hřišti strávil 83 minut. Utkání skončilo bezbrankovou remízou.

V příbramském klubu zvládl 15 startů v nejvyšší soutěži a svůj první ligový gól. Vstřelil ho v utkání v Drnovicích brankáři Burešovi a znamenal výhru hostující Příbrami 1:0.

O pár měsíců později za něj příbramský šéf Jaroslav Stárka už vyinkasoval 15 milionů korun od Baníku Ostrava, kam ho prodal. Strávil tu úspěšné čtyři sezony a odehrál rovných 100 ligových utkání. V nich vstřelil z postu pravého záložníka či obránce dvanáct branek. V Ostravě se u něj prý také poprvé projevily psychické problémy. Více než půl roku fotbal nehrál.

„Byl to veselý kluk. Když pak ale přišlo to období, kdy se uzavřel do sebe, bylo najednou všechno jinak. Nechodil ani na tréninky, jenom do posilovny. Snažili jsme se mu pomoct, ale nešlo to. Prostě se zavřel doma a nekomunikoval,“ říkal po letech v médiích jeho spoluhráč z té doby Adam Varadi.

Podobně mluvil i jeho další bývalý spoluhráč: „Byl to kluk pro každou srandu. Upřímný, hned všemi oblíbený. Dokud ho nepřepadly ty deprese. Nikdo jsme nevěděli, jak mu pomoct. Jak ho dostat zpět mezi nás a udělat z něj zase toho veselého kluka. Trvalo to třeba nějaké tři čtyři měsíce, kdy nekomunikoval. A pak najednou přišel a řekl, trenére, chci zase hrát, mám obrovskou chuť do fotbalu,“ vzpomínal dle stejného zdroje na společné ostravské působení brankář Petr Vašek. Podobně mluvil i další tehdejší spoluhráč, útočník Václav Svěrkoš.

V létě 2009 přestoupil z Baníku Ostrava do plzeňské Viktorie. Do mužstva ho chtěl Pavel Vrba. Trenér, který se mezitím z Ostravy, přes působení na Slovensku, přesunul do Plzně. Tam se dal dohromady velmi kvalitní kádr hráčů. Pro Františka Rajtorala šťastný krok v kariéře, který ho posunul na vyšší úroveň.

Brzy se stal platným hráčem základní sestavy a jednou z opor týmu, který hrál pravidelně o domácí titul i evropské poháry. Patřil k silnému jádru mužstva, které spolu s ním tvořili Pavel Horváth, David Limberský, Daniel Kolář, Marek Bakoš, Milan Petržela či Matúš Kozáčik.

V Plzni pobyl osm sezon s půlroční pauzou, kterou strávil v jarní části sezony 2013/14 v německém Hannoveru. Nastoupil do sedmi bundesligových utkání. Jeho hostování se v trvalý přestup neproměnilo. Klub nevyužil opci. I když s ním byl trenér celkem spokojený, konečný verdikt klubových funkcionářů zněl ne.

Po sezoně se vrátil zpět do Plzně. Podzimní část sezóny 2014/15 však prakticky nehrál. Potýkal se znovu s osobními problémy. Opět se oficiálně mluvilo o únavovém syndromu. Tedy stejné diagnóze, která ho limitovala už dříve, v době ostravského angažmá. Znivu se však dal dohromady a po pár měsících se do kolotoče profesionálního fotbalu opět vrátil.

Od juniorských let reprezentoval. Prošel mládežnickými výběry do 18 a 19 let. Zúčastnil se závěrečného turnaje EURO kategorie U21 v Nizozemsku. Za jednadvacítku odehrál v letech 2006–2008 celkem 15 zápasů a vstřelil 1 gól. Jeho spoluhráči byli například Martin Fillo, Radim Řezník, Ondřej Kúdela, Theo Gebre Selassie, Tomáš Pekhart či Bořek Dočkal.

V seniorské reprezentaci debutoval 29. února 2012 za trenéra Michala Bílka, který ho povolal k přátelskému utkání proti domácímu Irsku. V 67. minutě střídal svého spoluhráče z Plzně Milana Petrželu (utkání skončilo 1:1). Dostal se i do nominace na EURO 2012 v Polsku, kde střídal v závěru utkání s Polskem a Řeckem. V seniorské reprezentaci stihl v letech 2012 až 14 celkem 14 startů bez vstřelené branky.

Poslední duel v české nejvyšší soutěži odehrál jako třicetiletý. Viktoria prohrála v srpnu 2016 na svém stadionu se Zlínem 0:2. Týmu se pod trenérem Romanem Pivarníkem v úvodu sezony herně ani výsledkově nedařilo. Vypadl z předkola Ligy mistrů. Úspěšný kádr stárnul. Žádal si přebudování a omlazení. Doby, kdy František Rajtoral „neslezl ze hřiště“, už byly pryč. Neměl jisté místo v základní sestavě Viktorie.

Reakcí na situaci byly personální změny, ke kterým sáhl Adolf Šádek. Mimo jiné znamenaly konec Františka Rajtorala a Daniela Koláře v plzeňském týmu. Po letech úspěšného působení odešli do dalekého Gaziantepsporu, s kterým uzavřeli smlouvu na dva roky. Turecký klub od syrských hranic, hrající o záchranu, asi nebyl vysněnou destinací pro dva české třicátníky, kteří byli zvyklí hrát v lize roky pravidelně o titul a utkání na nejvyšší mezinárodní scéně klubové i reprezentační.

„Nastal čas na změnu, rozhodli jsme se přebudovat kádr a hráči mají možná poslední možnost vyzkoušet si zahraniční angažmá. Domluvili jsme se tedy na ukončení spolupráce,“ uvedl tehdy v médiích k odchodu obou fotbalistů plzeňský šéf Adolf Šádek.

S Viktorií se František Rajtoral loučil se skvostnou bilancí. Odehrál za ni na pozici obránce či záložníka 170 ligových utkání. V lize vstřelil 19 gólů. Podílel se na zisku čtyř ligových titulů. Získal jedno vítězství v národním poháru a dvě v českém Superpoháru.

S Viktorií zažil také nádherné pohárové roky. Zahrál si velká utkání Ligy mistrů s Barcelonou, mnichovským Bayernem, Manchesterem City, Atleticem Madrid a dalšími evropskými velkokluby. Zažil i další atraktivní zápasy Evropské ligy. Celkem sehrál přes padesát utkání v evropských pohárech.

V české nejvyšší soutěži nastoupil v 13 sezonách celkem do 285 utkání. V nich vstřelil celkem 32 gólů. Nasbíral 37 žlutých karet a jednou byl v české lize vyloučen. Jeho nejčastějším spoluhráčem na české ligové scéně byl jeho plzeňský kamarád David Limberský, se kterým oblékl dres jednoho týmu v 151 ligových utkáních. Dalšími byli Daniel Kolář (144), David Bystroň (131), Milan Petržela (125) a Pavel Horváth (122).

Jeho náhlé úmrtí v dalekém tureckém městě bylo pro veřejnost obrovským šokem. Začaly se šířit všemožné spekulace. Říkalo se, že údajně těžce nesl rozchod se svou partnerkou Petrou, s níž šest let žil. K tomu však prý došlo už dva roky před jeho smrtí. Mluvilo se o jeho údajné závislosti na hazardu. Prý měl velké dluhy. Trpět měl těžkými depresemi. Těžko říct, co všechno z toho byla či nebyla pravda.

Faktem je, že fotbalem nemálo vydělal, ale také hodně investoval, podnikal v oblasti developmentu s dlouholetým kamarádem, bývalým hokejovým brankářem Dominikem Halmošim. Založili spolu několik firem. František Rajtoral vlastnil nemovitosti v Českých Budějovicích, Příbrami a Písku, které pronajímal.

Ač navenek působil veselým a bezstarostným dojmem, v kariéře měl dvakrát několikaměsíční pauzu, jejíž oficiálním důvodem byl již zmíněný únavový syndrom. Problém byl však zřejmě mnohem více psychického než fyzického rázu.

Jak to v podobných případech bývá, známí a přátelé, kteří se s Františkem Rajtoralem viděli nebo slyšeli v posledních dnech před jeho sebevraždou, se shodují, že se choval zcela normálně a nic nenasvědčovalo tomu, k čemu se zanedlouho odhodlal. To však bývá v takových případech poměrně typickým jevem.

„Franta byl miláček. Navštěvoval mě často, ale nikdy jsem ho nezažil smutného. Vždycky byl veselý, úsměv od ucha k ucha. Strašně pozitivní kluk. Na nic si nestěžoval. Jeho smrt pro mě byla šok. Byl u mě ještě asi dva dny předtím, než se to stalo, ale absolutně nic nenasvědčovalo tomu, že by se chtěl zabít. Pak se říkalo, že měl problémy s přítelkyní, ale pravdu, co ho k sebevraždě přimělo, už se nedozvíme,“ říkal v rozhovoru pro média turecký obchodník Yocko, který Františka Rajtorala v posledním období vídal častěji.

Na vině byly zřejmě především dlouholeté psychické problémy v kombinaci s tíživou samotou v dalekém tureckém městě u syrských hranic. V Gaziantepsporu podepsal finančně zajímavou smlouvu. Zpočátku se mu tam prý i líbilo, ale po odchodu plzeňského kamaráda Daniela Koláře zůstal v cizím prostředí zcela sám.

Klub měl vysoký počet cizinců. Nový trenér nezařadil Koláře na hráčskou soupisku pro jarní část sezony. Ten pouze trénoval, klub mu navíc dlužil několik výplat, a tak v březnu 2017 smlouvu jednostranně vypověděl a vrátil se do Česka. V červnu téhož roku podepsal už jako volný hráč znovu smlouvu s Viktorií, kam si ho vyžádal zpět trenér Pavel Vrba, který se do Plzně po zahraničním angažmá též vrátil.

František Rajtoral to takto bohužel vyřešit nezvládl. Platební morálka tureckých klubů bývá mizerná. Také jemu prý klub dlužil. Jeho dluhy prý rostly. I to byl možná, vedle velké samoty, jeden z důvodů, že se mu deprese vrátily. Ani fotbalově to nebylo dobré. V Gaziantepsporu odehrál 12 ligových a 6 pohárových utkání. Ze základní sestavy týmu, který bojoval o záchranu v nejvyšší soutěži, v průběhu jara vypadl. Poslední tři zápasy proseděl pouze na lavičce náhradníků.

V klubu chtěl také skončit, ale záležitost se už nestihla realizovat. „František souhlasil s odchodem. Řešení měl na starosti turecký právník a v tomto týdnu mohlo dojít na vyvázání ze smlouvy,“ říkal v médiích po nešťastné události Rajtoralův manažer Pavel Zíka.

Bývalý plzeňský spoluhráč David Limberský měl k Františku Rajtoralovi velmi blízko. Hráli spolu roky nejen za Viktorii, ale působili společně několik let i v české reprezentaci. Byli velcí parťáci. Často spolu bydleli při soustředěních na jednom pokoji. Patřili oba do zdravého jádra plzeňské party kolem nezpochybnitelného šéfa Pavla Horvátha. Občas přetáhli večerku. Poseděli déle. Avšak uměli „za to vzít“ nejen v restauračním zařízení, ale také náležitě zabrat na hřišti, když bylo třeba.

„Byla s ním úžasná zábava, František byla to moje krevní skupina. Strašně moc jsme toho zažili – jak na hřišti, tak i mimo něj,“ vzpomínal David Limberský.

Jak s odstupem času vnímal předčasný odchod Františka Rajtorala?

„Působil na mě úplně v pohodě. Nechápal jsem to. Bezprostředně po té tragédii jsem se snažil přijít na to, jak se to mohlo stát. Vím jen jedno – že chtěl v Turecku skončit, a jakmile by to zabalil, měli jsme jet na společnou dovolenou do Dubaje. Těšil se na to, bohužel už na to nedošlo. Podle mě to byl nějaký zkrat. Něco, co se v tu chvíli nedalo vrátit,“ uvedl v médiích po letech.

Zanedlouho, 12.března 2026, uplyne 40 let od narození Františka Rajtorala. Připomeňme si při této příležitosti asi nejkrásnější gólovou trefu jeho kariéry, která je z ligového utkání, které se hrálo 1.září 2013 v Plzni proti Sigmě Olomouc. Stojí rozhodně za to!