Proč byl Karel Gott tak zbožňován a milován? Byl rád „všech“. Nikdy si to s nikým nechtěl rozházet

V anketách popularity Zlatý Slavík a později Český slavík získal celkem 42 ocenění. Nazpíval kolem 2 500 písní. Spolupracoval s mnoha významnými umělci v tuzemsku i zahraničí. Karel Gott byl prostě fenomén. V Česku a na Slovensku nemá v historii pop music konkurenci. Patří však také mezi pět nejprodávanějších interpretů v historii německé populární hudby.

Během kariéry vydal celkem 293 sólových alb na domácí scéně i v zahraničí. Byl velmi talentovaný. Měl skvělý hlas. K tomu byl však také nesmírně pracovitý. Od mládí velmi toužil po tom být slavný, vážený a obdivovaný. Byla to pro něj svým způsobem „droga“. Byl schopen a ochoten tomu ve svém životě hodně přizpůsobit a obětovat. Nutno říct, že se mu to podařilo.

Spolupracovníci a kolegové vzpomínají na to, že byl velkým profesionálem. Práce a úspěch pro něj byly nade vše. Vždy odvedl profesionální výkon. Šel tím ostatním příkladem. Když to viděli, nemohli v jeho přítomnosti také nic ošidit. Příkladný vztah měl také k fanouškům. Nikdy je nechtěl zklamat. Někoho vědomě odmítnout. Nerušil koncerty. Vystupoval, i když nebyl zcela zdravý. I když mu zemřel někdo z blízkých. Vydržel se fanouškům podepisovat dlouho po skončení koncertu.

Písně pro něj tvořili nejlepší skladatelé a textaři své doby. Někteří z nich také proto, že se za socialismu nemohli realizovat jinak. Tito kvalitní autoři mu v pozdějších letech, kdy někteří z nich z tohoto světa odešli, či se věnovali jiným věcem, velmi chyběli. Nejlepší Gottovy písně jsou z předrevoluční doby, zejména ze 60.let.

V jeho doprovodné kapele působili špičkoví hudebníci. Za socialismu do Orchestru Ladislava Štaidla, který Gotta dlouhé roky doprovázel, přicházeli i proto, že tak mohli cestovat na Západ a vydělat na tu dobu velké peníze, na které by jinde určitě nedosáhli. I když museli hrát jiný hudební žánr, než by si sami třeba představovali. Stačí vzpomenout talentovaného Ondřeje Soukupa. Když v roce 1981 odešel do doprovodného orchestru Karla Gotta, zbylí členové skupiny Pražský výběr na to reagovali ve skladbě „S.O.S.“ („…prachy, jenom prachy nečekají, jen po nich sáhneš a už tě mají…“). Ondřej Soukup si „popíkem“ u Gotta a Štaidla vydělal a mohl si díky tomu zařídit své studio, osamostatnit se a věnovat se zejména skladatelské činnosti.

Byli však tací, kteří lákavou nabídku od Gotta a Štaidla odmítli. Takovou výjimkou byl Michal Pavlíček, dodnes skvělý kytarista a úspěšný skladatel. Už v osmdesátkách vynikající hudebník, stejně jako Soukup člen Pražského výběru. Také Pavlíček dostal „laso“ od Štaidla hrát „popík za balík“ v doprovodné kapele Karla Gotta. Po letech na to pro forum24.cz vzpomínal:

„Vidím to jako dneska. Spravoval jsem na ulici embéčko, který mně půjčil otec. Mělo sežraný blatníky a já jsem je lepil eprosinem. A do toho zavolal Láďa, pro kterého jsem taky občas natáčel ve studiu v Jevanech. Ahoj, hele, co děláš? zeptal se. Opravuju starou škodovku. Nabízím ti lano ke mně do kapely ke Karlovi Gottovi, oznámil mi. Když to vezmeš, dostaneš za přestup nový autíčko. Musím říct, že jsem o tom neuvažoval ani vteřinu. Prostě jsem řekl ne.“ Pravda, takových, co odmítli, moc nebylo.

V mladších letech, kdy byl Gottův hlas opravdu ve skvělé formě, to byl na poměry pop music zpěvák s vynikajícím hlasem, který měl navíc nesporné charisma. Vypadal v socialistické šedi „západně“. Nosil kvalitní obleky, na které jiní neměli, ani se k nim nedostali. V československých, ale často i německých zábavných televizních pořadech měl výsadní pozici. Přicházel jako poslední číslo programu. V duchu hesla „to nejlepší na konec“.

Zejména ženy ho milovaly. Mnoho z nich mělo „svoji“ nejoblíbenější písničku, na kterou trpělivě čekaly celý koncert, až zazní. A pak spěchaly pod podium obdarovat svého oblíbence květinou či dárečkem. Mnohým to vydrželo až do pozdního věku. Na koncerty přicházely už s dcerami. Karel Gott je tak doprovázel od dětství až do důchodu.

Pro slávu a oblibu dokázal udělat a obětovat moc. Chtěl být prostě „všech“. Byl to také nejspíš jeden z hlavních důvodů, proč se také dlouho neženil. Byl rád, když jeho fanynky měly pocit, že „mají šanci“, že nepatří jen jedné z nich. Užíval si. Měl mnoho vztahů s ženami. Dvě nemanželské dcery. Oženil se ale až v pozdním věku, kdy mu táhlo pomalu na sedmdesátku a věděl, že mu to už u fanynek neuškodí. S manželkou Ivanou měl pak další dvě dcery.

Ke komunistickému režimu byl loajální. Měl s ním nepsanou dohodu. Do kapitalistických zemí mohl vyjíždět dle libosti. Komunističtí pohlaváři ho nechali vydělávat v západní Evropě, zejména německy mluvících zemí, kde byl zvláště v 70. a 80. letech minulého století velmi populární. Němky na obou stranách ostnatého drátu ho milovaly.

V německy mluvících zemích o něj byl v šedesátých až osmdesátých letech minulého století velký zájem. Měl tam častá koncertní turné a vystoupení v zábavných programech televizních stanic. Pro fanoušky byl „Goldene Stimme aus Prag“, tedy „Zlatý hlas z Prahy“. Zpěvák, který přijížděl na Západ ze země za železnou oponou. V tom byla také jistá Gottova výjimečnost, která ho dělala pro publikum v západní Evropě tehdy zajímavým.

Gott za tuto výsadu odváděl tučné „desátky“. Byl pro socialistický režim cenným vývozním artiklem. Přivážel potřebné valuty, které zaostalé socialistické ekonomice citelně chyběly. Gott režimu vycházel vstříc. Čas od času odjel turné po Sovětském svazu, kde byl také nesmírně populární. Byl loajální. Věděl, jak skončila Marta Kubišová, když odmítla režimu sloužit. On tak dopadnout nechtěl.

Jak říkal v jednom rozhovoru hudební publicista Jiří Černý, Gott se prý občas „mimo záznam“ ozval a leccos nepříjemného komunistickým šéfům řekl. „Karel Gott byl jeden z největších antikomunistů, s jakými jsem se kdy setkal,“ tvrdil na sklonku života hudební kritik Černý. Gott však proti režimu nikdy nevystoupil veřejně. Vždy s ním chtěl vyjít. A to přesto, že mu bylo jasné, jak je celý socialistický systém pokřivený, nesmyslný, zcestný. Na Západě byl „jako doma“, měl tedy jasné srovnání života „tam a tady“ na každodenní bázi. Socialistický režim rád Gotta využíval jako „vývěsní štít socialismu“. Šiřitele dobré nálady v blbé době.

Největší Gottovou „úlitbou“ komunistickému režimu je nechvalně známé vystoupení proti Chartě 77. Na komunistickém manifestu před ostatními umělci, za účasti televizních kamer nakonec přednesl projev. S tímto osobním selháním se dokonce života těžko vyrovnával.

„Slyšela jsem různá svědectví, že se Karel tomu podpisu bránil a pak se bránil, aby na Antichartě mluvil. Dokonce mám svědectví jedno řidiče, který ho tam vezl – jak dlouho trvalo, když ho přemlouvali, a poprvé ho ani nepřemluvili. Karel jim říkal, že není člověk, který by rozuměl politice, ale zpěvák, který mluvit nechce,“ řekla k tomu mnohem později Olga Malířová Špátová, která s Gottem na sklonku jeho života pracovala na obsáhlém dokumentu. „Karel si sám nikdy nedokázal přiznat, že se zachoval neslušně,“ uvedla dokumentaristka.

Karel Gott nebyl mezi signatáři manifestu Několik vět, vypracovaným hnutím Charta 77 na jaře roku 1989 v reakci na lednové události téhož roku při Palachově týdnu. Autoři vyzvali vedení státu k zásadním změnám v zemi. V sedmi bodech pojmenovali hlavní požadavky, mezi nimiž bylo propuštění politických vězňů, ukončení omezování svobody shromažďování, uznání nezávislých iniciativ, svoboda tisku či respektování oprávněných požadavků věřících občanů. Hlavními organizátory petice byli disidenti a chartisté Václav Havel, Alexandr Vondra, Stanislav Devátý a Jiří Křižan, který dal petici název.

Vládními strukturami bylo Několik vět okamžitě po zveřejnění označeno za protistátní a protisocialistický pamflet. Rudé právo v článcích „Kdo seje vítr“ a „Co mají za lubem“ rozpoutalo kampaň. K manifestu se tragikomicky vyjádřil také tehdejší generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa Miloš Jakeš, v dnes už legendárním projevu. Prohlášení podepsali ze známých umělců kupříkladu Hana Zagorová, Jiří Bartoška, Bolek Polívka, Zdeněk Svěrák, Petr Čepek, Rudolf Hrušínský či Daniela Kolářová.

Když Ondřej Trojan dokázal přemluvit k podpisu tehdejší první dámu české pop music, zlatou slavici Hanu Zagorovou, zkusil hudební publicista Jan Rejžek dle svých vzpomínek oslovit Karla Gotta, kterého osobně znal. Ten však odmítl. Nechtěl dopadnout jako Zagorová, která ihned vyfasovala zákaz vystupování.

Karel Gott se tehdy, pro něj typicky, držel stranou. Nechtěl si to s vládnoucím režimem rozházet. Když však viděl, že většina národa už chce opravdu něco jiného a komunistickému režimu „zvoní hrana“, po listopadových událostech, 4.prosince 1989, vystoupil na demonstraci na Václavském náměstí na podporu studentů a disidentů a zazpíval československou hymnu spolu s Karlem Krylem, který se do republiky vrátil z emigrace.

Zvláštní jednorázové spojení k socialistickému režimu do té doby oficiálně loajálního Karla Gott s emigrantem a spolupracovníkem „štvavé“ rozhlasové stanice Svobodná Evropa, Karlem Krylem, bylo něčím, co bylo ještě pár týdnů předtím naprosté sci-fi. Jasný signál, že jedna éra končí a svět se mění.

V nových porevolučních časech zůstával Karel Gott zásadně nadstranickým. Nechtěl ztratit část svých příznivců tím, že by se přiklonil na jednu či druhou stranu. Zarmoutit některé své příznivce vyjádřením ve prospěch určité politické strany či nějakého kandidáta. Vždy na takové otázky novinářů odmítal odpovědět. Věděl, že by mu to chtě nechtě část fanoušků vzalo. A to nemohl a nechtěl dopustit.

Úspěch a obdiv davů byl pro něj vším. Byl na něm závislý. Spojil s ním svůj život. Byl většinou národa milován. Ostatně tak to v životě obecně chodí. Kdo je takzvaně „hodný“, „neprudí“, neprovokuje, vyjde se všemi za všech okolností, je bezproblémový, usměvavý, bývá oblíbený. Ten, kdo se k určitým věcem jasně vyhraní, vždy část lidí ztrácí.

V jiných oblastech to Karel Gott dělal tak, že byl opět tak trochu „přelétavě všech“. Ve stylu, kdo si zrovna o jeho přízeň řekl. Týkalo se to například oblasti sportu. Slavil titul s fotbalovou Spartou. Zároveň ale také v průběhu let opakovaně zpíval na společenských akcích Slavie, která se pyšnila tím, že „Gott je slávista“. Oba kluby také po smrti uctily zpěvákovu památku. Dodnes není zřejmé, jestli byl fanouškem Slavie či Sparty. Možná v tom neměl jasno ani on sám. Nebo to pro něj nebylo podstatné.

Sport a fotbal měl jako divák rád. A rád byl vždy ve „vítězném týmu“. Když se český fotbalový reprezentační tým probojoval na anglickém Euru 1996 nečekaně do finále, Karel Gott nelenil a letěl hned osobně do Londýna na finále s Německem. Mistr fandil tak trochu všem. A to ve všech sportech. Oblékl na sebe při různých příležitostech fotbalové dresy Slavie, Sparty, rodné Plzně, ale také dokonce Teplic nebo Jablonce. Po jeho smrti tak truchlili fanoušci mnoha klubů. Tak by si to ostatně nejspíš i sám přál.

Jindy zase vyhověl v Litvínově. 23. prosince 2007 pokřtil Zvon vítězství na tamním zimním stadionu. Od té doby se na něj po každém domácím vítězném utkání litvínovských hokejistů zvoní. V roce 2010 zase slavil titul s hokejisty a fanoušky Pardubic. Tehdejší pardubická Tesla s navrátivším se Dominikem Haškem vyhrála po letech opět českou nejvyšší soutěž a Karel Gott jim u toho na oslavě zpíval píseň „Být stále mlád“. O tří roky později ale už házel slavnostní buly a fandil v modrobílé šále v hledišti stadionu ve své rodné Plzni při finálovém tažení místních hokejistů proti Zlínu za historickým zlatem.

V Německu bylo Gottovo jméno zase spojováno se slavným bundesligovým fotbalovým klubem z Dortmundu. Vzniklo to trochu náhodně. Borussia má klubové barvy žlutou a černou, a tak si v roce 1996 zvolila verzi ve své době v Německu nesmírně populární písně „Die Biene Maja“ (Včelka Mája) pod názvem „Schwarzgelb – wie Biene Maja“, jako tehdejší klubovou hymnu, kterou Gott zazpíval před jedním bundesligovým utkáním také přímo na hrací ploše vyprodaného vestfálského stadionu.

Když Karel Gott 1. října 2019 zemřel, hrála zrovna jen o den později na svém stadionu tak trochu symbolicky pražská Slavia fotbalové utkání prestižní Ligy mistrů právě s německým velkoklubem z Dortmundu. Před utkáním v Edenu zazněl Gottův slavný hit Včelka Mája a fanoušci obou táborů na vyprodaném stadionu vzdali zpěvákovi hold minutou potlesku. Opět byl „všech“, jak si vždy přál.

Přímo na slávistickém stadionu událost prožil Richard Krajčo, frontman skupiny Kryštof. „Zpráva nás s kapelou zasáhla ráno ve studiu, shodou okolností ve stejném, kde jsem s Karlem točil píseň Srdce nehasnou. O to víc mě to zasáhlo, vybavily se mi vzpomínky, co jsme spolu zažili. Je to hodně smutné, odešla největší ikona české kultury a naší země,“ uvedl tehdy Krajčo ve studiu televize O2 TV Sport.

Pro značnou část dnešních seniorů, ale i mnohých lidí 55+, byl Karel Gott „jistotou“, ikonou, která tu s nimi byla a bude „pořád“. Ač se vědělo, že je dlouhodobě vážně nemocný, přesto to byl pro většinu národa velký šok, když 1.října 2019 zazněla éterem zpráva, že v Praze zemřel.

Karel Gott byl pro mnohé nejen zpěvákem s hezkými písničkami, ale znamenal pro ně vzpomínky na dobu, kdy byli mladí a zdraví. S jeho písněmi měli spojené pěkné zážitky ze svého mládí. Vzpomínky na dobu, kterou si všichni časem idealizujeme. Někdo více, jiný méně. Ten socialistický „marast“ úhlem tohoto pohledu proto mnozí senioři dnes nevidí jako zas tak špatný. Bohužel.

Karel Gott byl člověkem, který se svojí popularitou uměl pracovat. Vždy si velmi pečlivě hlídal svůj mediální obraz. Vše podřizoval úspěchu u publika. Vycházel dobře také s českým bulvárem, který po revoluci vznikl. Měl své zkušenosti už ze západního Německa. Byl tedy na divoké devadesátky připravenější než řada jeho kolegů. Věděl, že nemá smysl s bulvárem válčit. A tak s ním ochotně spolupracoval. Poskytl mu informace, které pustit chtěl. Jiné si naopak střežil.

Některé historky ze svého života vyprávěl při různých příležitostech tolikrát, že si je časem, jak to v takových případech bývá, velmi přizpůsobil a upravil k obrazu svému. Jako příklad lze uvést tu o jeho „veleúspěšném“ angažmá v Las Vegas či jinou o skládání hitu Lady Carneval s Karlem Svobodou. Karel Gott velmi důsledně po celý život budoval svou kariéru, popularitu a legendu. Jeho manželka v tomto jeho odkazu dnes pokračuje.

Gottovy úspěchy v Česku a na Slovensku, ale i německy mluvících zemích, už asi nikdo nikdy nepřekoná. Doba se velmi změnila. Svět je jiný. Otevřel se. Hudba má dnes mnoho žánrů, stylů a podob. Její šíření je jiné. Počet velkých hvězd, přijatelných pro „všechny“, postupně ubývá. Mnoho z mladých také není ochotno pro slávu a obdiv diváků činit tolik, jako Karel Gott.

V českých poměrech jednoho následovníka mezi zpěváky částečně má. Je jím Marek Ztracený. Vyhrává slavíky. Plní velké stadiony. Sympatický, schopný, talentovaný, vstřícný. Umí to s fanoušky. V řadě záležitostí je „gottovsky“ opatrný. K ožehavým tématům ve společnosti, politice a problémům kolem nás se raději také nevyjadřuje. Také on si to s nikým nechce rozházet. Jako „božský Karel“.

V lecčem je ale Marek jiný. Netají se kupříkladu tím, že ve fotbalu fandí krajanům, tedy plzeňské Viktorii. Už se také oženil. Tedy mnohem dříve než Karel Gott. A udělal si také delší koncertní pauzu, aby se mohl věnovat rodině. To by Karel Gott v jeho věku jistě neučinil. Pro něj byla kariéra a obdiv fanoušků vším. Byla to jeho volba.