Článek
Češi nebyli v utkání s Dány favority. To se na hřišti potvrdilo. Český tým šel sice do vedení díky brzké krásné trefě Pavla Šulce, která mu výrazně pomohla, ale jinak po celý průběh hry tahal za kratší konec. Dánové byli fotbalově výrazně lepší. Na jejich přízemní kombinační hru se hezky koukalo.
Měli 77 procent držení míče. Na to se ale fotbal nehraje. Nakonec vždy rozhodují jen a jen vstřelené góly. Dánům naštěstí chyběla produktivita. Trpělivé „házenkářské“ obehrávání české šestnáctky ovoce nepřinášelo. Branky nakonec vstřelili po vysokých centrovaných míčích.
Češi postoupili díky kusu štěstí, ale také týmovému výkonu. To byl bezesporu důležitý faktor. Rozhodně nebyli lepším mužstvem, ale byli TÝMEM. Makali na doraz a snažili se nahradit horší individuální schopnosti bojovností a týmovou soudržností. Jeden bojoval za druhého.
Přispěli k tomu určitě dvě zásadní změny. Nový trenér. Miroslav Koubek je sice o 12 let starší než jeho předchůdce Ivan Hašek a na šampionátu bude v 74 letech nejstarším koučem ze všech, ale duchem je mladý. Sleduje stále fotbalové dění. Má soupeře přečtené. Nebojí se nových technologií a trendů.
V minulosti míval v klubech po delším společně stráveném čase v komunikaci s kabinou mladých hráčů občas problémy, ale potvrdilo se, že „ponorka“ reprezentaci u krátkodobých srazů nehrozí. Naopak se pohledem zvenku zdá, že trenér Koubek přinesl do týmu svěží vítr, jiný pohled na věc, více detailní přípravy, taktiky a týmové strategie. Tedy to, co se od něj ostatně očekávalo, proč ho mnozí, i přes vyšší věk, doporučovali.
Taktika a sestava se mu také vždy nepovede, jak jsme viděli v prvním utkání s Iry, ale podstatné je, že dokáže na nepříznivou situaci a vývoj utkání zareagovat. Učinit včas potřebné změny. Adekvátně stavu utkání hráče střídat. Měnit způsob hry. A to u jeho předchůdců Šilhavého i Haška bohužel nebývalo pravidlem.
Miroslav Koubek nemá k dispozici jiné hráče. Být trenérem Ivan Hašek, nominace by nejspíš byla velmi podobná té Koubkově. Jiné, lepší hráče prostě v současnosti nemáme. Trenér Koubek však potvrdil, co mnozí, včetně autora těchto řádek, dříve říkali a psali. Tedy, že i s těmito fotbalisty, co jsou k dispozici, se dá za jiného trenérského vedení dosáhnout lepšího dojmu a úspěchu. Nikdy se už nedozvíme, zda by ho tým v baráži dosáhl, kdyby u něj zůstal trenér Hašek. Osobně se domnívám, že nikoliv.
Týmu změna trenéra bezesporu prospěla. Stejně tak pomohla změna kapitána. Z introvertního záložníka Tomáše Součka spadla tíha zodpovědnosti v roli, která mu evidentně úplně neseděla. Některá jeho veřejná vystoupení v roli kapitána byla nešťastně formulována. Občas se zdálo, že jím je spíše jeho kamarád Coufal, který leccos ovlivňuje. Jako nešťastné nepoděkování fanouškům po vítězném utkání kvalifikaci s Gibraltarem v listopadu minulého roku.
Souček v týmu zůstal i bez pásky. A to je dobře. Zůstal hráčem, který dokáže prodat to, co je mu vlastní. Bylo chybou, chtít od něj něco jiného. Souček není přirozený „hlasitý“ vůdce týmu, který burcuje spoluhráče a tvůrce hry v záloze, který vysílá geniální průnikové přihrávky. To není jeho parketa. Je to super-domestik V tom nejlepším slova smyslu. Je platný zejména v defenzivě, ale dovede být přínosný i při centrech v pokutovém území soupeře.
Po utkání s Iry bylo znát, že se Tomáš Souček s provedenými změnami těžko srovnává. Není divu, po dlouhé době nebyl nejen kapitánem, ale ani v základní sestavě. V televizním rozhovoru po utkání, při němž pomohl k postupu proměněnou penaltou v rozstřelu, použil evidentně dopředu připravenou větu: „Pásku mi vzít mohou, srdce ne“. Důležité ale je, že nezahořkl a dál plnil svoji roli. Pomohl tím k postupu.
Fakt, že Souček už není kapitánem reprezentace, prospěl též jeho dlouholetému kamarádovi a spoluhráči ze Slavie a West Hamu Vladimíru Coufalovi. Ten přenesl výborné výkony z poslední doby z bundesligového Hoffenheimu i do české reprezentace. Nehraje si na to, čím není, jako tomu bylo ještě nedávno. Nerozptyluje se kapitánskými záležitostmi kolem Součka, jehož byl „pravou rukou“. Vrátil se ke svému poctivému fotbalu, v kterém je výborný. Maká, bojuje, „brousí“ pravou stranu nahoru-dolů. I v 33 letech. Klobouk dolů!
Novým kapitánem se stal Ladislav Krejčí. Pro mě očekávatelná, logická a naprosto pochopitelná volba. Ač se mnohým fandům Slavie asi nelíbila. Krejčího nemají rádi. Ale ruku na srdce. Kdo jiný, když ne on? Krejčí správnost volby potvrdil. Prokázal, že je vhodným typem pro tuto roli. Je to extrovert.
Také to není herně nijak mimořádný fotbalista, ale má nesporné vůdčí schopnosti, kterými tým pozitivně ovlivňuje. Fanoušci letenského klubu, kteří sledovali reprezentační barážová utkání, si při tom museli znovu uvědomit, jak moc současné Spartě Krejčí chybí. Kdyby stále byl v týmu, bylo by asi leccos jiné.
Krejčí nerad prohrává. S kapitánskou páskou jeho sebevědomí roste. Dává emoce navenek. Dokáže spoluhráče pochválit i vyburcovat. Zjednat si respekt u soupeře i rozhodčích. V obou zápasech baráže o postup na světový šampionát to jednoznačně prokázal. I proto reprezentace postoupila.
Čeští hráči dokázali zapomenout na ligové sváry i staré křivdy. Ze slávistických, sparťanských či plzeňských partiček se stal pro tento reprezentační sraz jeden kompaktní TÝM. A to bylo rozhodující. Ten tým měl velký kus štěstí, když dvakrát vyhrál až po prodloužení a kopech ze značky pokutového kopu. Také ale tomu štěstí šel svým přístupem a odhodláním naproti. A to bylo pozitivní zjištění a změna oproti nedávné době.
Hru českého týmu rozhodně nelze oslavovat. Na mistrovství světa jsme nepostoupili díky skvělým individuálním dovednostem a kreativní ofenzivní kombinační hře, která vyústila v nádherné góly českého týmu. Gól Pavla Šulce byl sice krásný, ale víceméně náhodný. Češi bohužel většinu utkaní s Dány běhali bez míče. Ale přesto postoupili, protože to vybojovali.
Tým táhl za jeden provaz. A to je to hlavní, co se novému trenérovi a kapitánovi povedlo. Hráči věděli, co mají hrát. V rámci možností se o to také snažili, i když si jistě v tomto směru představovali více. Reprezentace vsadila na atributy, které jsou vlastní především pražské Slavii, která má v poslední době velmi silné české jádro.
V základní sestavě s Dány byli čtyři současní či bývalí hráči sešívaných (Chaloupek, Souček, Coufal, Provod). Další tři (Chytil, Chorý, Sadílek) přišli na hřiště v průběhu hry. Na lavičce zůstali ještě další slávisté Holeš a Jurásek. Celkem bylo v kádru devět fotbalistů „načichlých“ Slavií. To má určitě svůj vliv, který může být pozitivní i negativní. Záleží, jak se s tím pracuje. Jak se to uchopí. Tentokrát bylo první pravdou. A nevadilo ani, že šéfem slávistů se stal bývalý sparťan. Dokázali se s tím srovnat a spolupracovat.
Sparta měla v reprezentačním kádru šest hráčů, kteří prošli Letnou. Tři bývalí nastoupili (Kovář, Schick, Krejčí). Na lavičce zůstali Vitík a Karabec. Ze současné Sparty byl na hřišti (i v celém kádru) pouze jediný hráč - už 33 letý Jaroslav Zelený. To o něčem také svědčí. Pro Spartu to není dobré vysvědčení.
Postup je pro český fotbal výbornou zprávou. Přinese stovky milionů do asociační pokladny od FIFA jen za samotnou účast, které částečně „protečou“ též do nižších pater českého fotbalu i k mládeži. Postup oživí zájem veřejnosti i obchodních partnerů asociace. Zřejmě snadněji získá nové sponzory. Tedy další velké peníze, kterých se jí v poslední době nedostávalo. Vždyť sponzorskou smlouvu nedávno vypověděl po 18 letech i dlouholetý partner Hyundai.
Co reprezentace s tímto stylem hry na šampionátu uhraje? Toť velká otázka. Mezi favority turnaje patřit určitě nebude. Spíše se zařadí papírově mezi outsidery. Není totiž ani favoritem na postup ze základní skupiny. Na druhou stranu, na mistrovství budou nejspíš horší týmy. Zejména některé mimoevropské. Ten český nemá co ztratit. Role toho, kdo může překvapit, nám ostatně tradičně spíše sedí. V minulosti jsme byli častěji spíše outsidery. I tehdy, kdy z toho byl nakonec úspěch.
Výkonnost soupeřů ve skupině se nyní odhaduje těžko. Ruku na srdce, kdo z těch, co se k tomu dnes „kvalifikovaně“ vyjadřují, viděl v poslední době hrát celá reprezentační utkání Korejce, Jihoafričany či Mexičany? Kdo má opravdu dobře zmonitorovanou současnou výkonnost a kvalitu těchto mužstev a dokáže je porovnat s tím českým? Já nikoliv. To přiznávám. Proto ani nehodnotím, nesoudím, nesrovnávám, nepredikuji.
Na krátkodobém turnaji se může stát leccos. Z historie známe případy, kdy Čechoslováci a Češi uspěli, ač se to vůbec nečekalo. A také to nebylo po nějak krásné ofenzivní hře. Stačí připomenout EURO 1976 a 1996. Vždy jsme to měli založené zejména na kvalitní defenzivě a góly stříleli z brejků či standardních situací. V obou případech jsme si také pomohli k výhrám v penaltových rozstřelech.
Snad jedinou výjimkou posledních padesáti let, kdy jsme předváděli skutečně atraktivní útočný kombinační fotbal, bylo EURO 2004, kdy se pod trenérem Brücknerem sešla výjimečná generace ofenzivně laděných fotbalistů, z nichž také většina působila ve špičkových evropských klubech. Tehdy nás bohužel naší obvyklou zbraní vyřadili v semifinále defenzívně hrající Řekové.
Současný tým takové ofenzivní borce nemá. A ani mít nebude. V aktuálním kádru bohužel není ani mnoho perspektivních borců, kteří by se mohli ještě v kariéře někam výrazněji výše posunout. Výjimkami jsou snad jen slávista Štěpán Chaloupek (23) a především Pavel Šulc (25) z Lyonu, který ve Francii získal sebevědomí a vyšší výkonnost. Má, zdá se, našlápnuto do ještě lepšího a většího klubu.
Nemáme mladé, nezkušené mužstvo, které pojede na mistrovství sbírat zkušenosti. Proti Dánům byla v kádru řada třicátníků: Coufal (33), Souček (31), Darida (35), Zelený (33), Schick (30), Chorý (31), Holeš (33), Kliment (32). K třicítce se blíží i Provod (29). Pro většinu z nich to bude nejen první, ale i zároveň poslední světový šampionát v životě. Jistě se budou snažit tam nechat všechno. Otázkou je, na co to bude stačit. To dnes opravdu neví nikdo.
Starého psa novým kouskům nenaučíš. Říká se. Nějakou zásadní změnu stylu hry od českého týmu čekat opravdu nemůžeme. Opět to bude zejména o poctivé defenzivě, bojovnosti, snaze o brejky a využití standardních situací před brankou soupeře, při kterých můžeme využít výškovou převahu a dobrou orientaci Krejčího, Součka, Schicka, Chorého a dalších hráčů v pokutovém území.
Větší kreativita české hře dlouhodobě schází. Náhoda to není. Chybí i pražské Slavii, která tvoří páteř současné reprezentace. Čeští fotbalisté, kteří působí v zahraničí, hrají vesměs na průměrných adresách a nepatří ani mezi kreativní borce. Spíše „nosiče vody“.
S jedinou výjimkou. V utkání s Dány bylo vidět, že jediným kreativním fotbalistou moderního typu, který si drze troufne z obrany vyvézt ve sprintu míč, obejít soupeře, rychlostně při práci s míčem stíhá a dokáže ještě také přihrát spoluhráči do šance, je bývalý hráč plzeňské Viktorie Pavel Šulc. Ale je na to zoufale sám. Druhého takového prostě nemáme. A soupeři o Šulcových schopnostech jistě budou vědět.
V českém stylu hry to má nesmírně těžké i Patrik Schick. Nadprůměrný evropský hrotový útočník a střelec, který však potřebuje patřičný servis od svých spoluhráčů. Tedy kvalitní přihrávky do šancí. Ty mu ale v národním mužstvu často chybějí. V baráži se obětoval pro tým. Presoval, běhal hodně bez míče. Do koncovky se ale skoro nedostal.
Tahle parta prostě má své fotbalové limity. Bohužel neleží moc vysoko. Na světě je nejspíš nemálo reprezentačních týmů, jejichž současná herní kvalita je vyšší. Na druhou stranu, to ta dánská byla taky. A na mistrovství nejedou Dánové, ale Češi.
Nezbývá než doufat, že tato česká parta na světovém šampionátu dokáže opět aspoň částečně své herní nedostatky a individuální schopnosti nahradit týmovým výkonem. Snad nás překvapí aspoň postupem ze skupiny.
Zdroje: přímé přenosy ČT Sport z utkání Česko - Irsko a Česko - Dánsko o postup na MS 2026, statistiky Livesport
