Článek
Říká se, že rodiče tlačí na gymnázia i děti, které by na studium přirozeně neměly. Proto jsou teď přijímačky náročné. Na druhou stranu, jinak to asi nejde, zvláště v době silnějších populačních ročníků. K určitému soupeření mezi dětmi prostě musí dojít, byť je pro ně psychicky náročné. Spravedlivé to určitě úplně není, ale co je na světě spravedlivé? Přijímačky jsou tak pro školáky první zatěžkávací zkouškou. Prvním vyrušením z bezstarostných let. I když ve většině případů to víc prožívají asi rodiče. Také jsem to zažil.
Bylo to tak ostatně už v dávnější minulosti. Ročníky „Husákových dětí“ byly v podobně obtížné situaci. Tehdy šlo podat přihlášku pouze k jedné přijímací zkoušce a při nepřijetí pro vysoký počet uchazečů se jen odvolat. Navíc o pořadníku, tedy přijetí či nepřijetí, mnohdy nerozhodoval jen skutečný výsledek přijímací zkoušky dítěte, ale také „způsobilost“ rodičů. Tedy, jak jsou loajální ke komunistickému režimu, zda mají či nemají stranickou legitimaci, a tak podobně.
V socialistických „osmdesátkových“ dobách bylo cílem či snem většiny rodičů, aby jejich potomek měl aspoň maturitu. Tedy v lepším případě nějakou střední odbornou školu. Kluci nejčastěji „průmyslovku“. Dívky „ekonomku“ či „zdrávku“. Pro ty méně zdatné aspoň čtyřletý učební obor s maturitou. Pro ty, kteří se lépe učili, bylo cílem vysokoškolské vzdělání a přípravou na něj čtyřleté gymnázium.
Dnes je to jiné, ale vlastně podobné. Každý „normální“ rodič chce, aby se měl jeho potomek v životě co nejlépe. Co nejvyšší vzdělání by mu k tomu mělo přece pomoci. Vnímání se trochu posunulo. Maturita je pro ty, kteří „chtějí studovat“, úplný základ, na který je potřeba něčím navázat. Co byla dříve maturita, je dnes bakalář. Tedy bakalářské studium na vysoké škole. Jiné je to v tom, že nejsou jen státní školy, ale i soukromé. Movitější rodiče je někdy zaplatí i dětem, které přitom takové studijní předpoklady nemají. Kvalita je velmi různorodá.
Možná trochu jiné je to v tom, že dnes by chtěl „každý sedět u počítače“. Tedy i ten, kdo se moc dobře na základce neučil. Jistě, přinesla to doba. Počítače jsou dnes všude a každý mladý člověk s nimi umí aspoň základní dovednosti. Počítače jsou v každém skladu, každé továrně, prostě všude. Jedna podstatná změna nás čeká. Vlastně už začala. Dochází a bude docházet k čím dál větší automatizaci. Lidí v těchto automatizovaných provozech bude potřeba méně. Zároveň však ti, co v nich zůstanou, budou muset být kvalifikovanější. U práce více přemýšlet. Umět přístroje ovládat. Robotickou linku za stovky milionů nemůže obsluhovat nekvalifikovaný brigádník či člověk, kterému je jedno, jak to dopadne.
Automatizace, robotizace, digitalizace, umělá inteligence
Zaměstnavatelé budou nahrazovat pracovníky automatickými systémy a chytrými programy. Na jednu stranu umělá inteligence a automatizace přinese uživatelům a firmám značné výhody, neboť zvýší produktivitu a hospodářský růst. Na druhou však způsobí úbytek současných pracovních míst a některých profesí.
Některé v budoucnu zcela zaniknou, jiné budou fungovat v omezeném rozsahu či trochu jiným způsobem. Mezi tyto ohrožené profese lze zařadit kupříkladu operátory na výrobních linkách, pracovníky ve skladech a dopravě, pokladní, úředníky ve státní správě, bankovní úředníky, asistenty, sekretáře, pracovníky call center, řidiče, automechaniky, překladatele, redaktory, editory, pracovníky v marketingu a ve filmové branži, v nákupních odděleních firem. Samozřejmě to platí pro muže i ženy, byť jsem názvy uvedl jen v mužském tvaru. Nebude to určitě ve všech těchto profesích probíhat stejným tempem. Neznamená to také, že všechny tyto profese zcela zaniknou.
Profese, které zůstanou, však budou fungovat jinak a v menším počtu pracovníků. V některých případech je to jasnější. Třeba u výrobních či logistických firem, kde změny přináší do výroby či skladování automatizace. Řeší nedostatek zaměstnanců. V jiných, například v humanitních a přírodovědných oborech, ještě není zcela zřejmé, co všechno umělá inteligence přinese. Jak změní některé profese a pracovní pozice. Vše ukáže až čas.
Jak už jsem uvedl, automatizace významně zasáhne také dopravu. Zvláště tu kolejovou, kde lze všechno snadněji systémově automaticky ohlídat. Vlaky a metro v budoucnu nebudou už vůbec řídit strojvůdci. Možné to jistě je. Je to především otázka financí, kdy se to už plošně vyplatí. Dle nedávné informace v médiích Pražský dopravní podnik plánuje vypsat soutěž s odhadovanou hodnotou 86 miliard korun na automatizaci provozu na lince metra C spolu s nákupem automatických vlaků pro budovanou linku D. Zakázka bude zahrnovat nákup 68 automatických souprav, nutné úpravy stanic a zajištění údržby po dobu 35 let. Automatizace ale nejspíš v budoucnu zasáhne ve větší míře také leteckou dopravu a silniční, zejména tu kamionovou. V těchto případech to bude asi všechno o dost složitější než u kolejové dopravy. Tedy „běh na dlouhou trať“.
Digitalizace a umělá inteligence ovlivní také státní správu. Byť má celý proces, o kterém se v naší zemi dlouho mluví, ale málo v něm děje, velké zpoždění. „Kapři si prostě sami rybník nevypustí“. Značná část úředníků logicky velký zájem na úspěšném a rychlém průběhu digitalizace nemá. Dříve či později k ní však dojde. Pak bude potřeba ve státní správě také výrazně méně zaměstnanců a nastane propouštění. To je však politicky nepopulární krok. Proto se do toho žádné vládě úplně nechce.
Umělá inteligence „hýbe světem“. Odhaduje se, že do roku 2030 bude investováno do oblasti rozvoje a implementace AI 15,7 bilionu dolarů. Výzkum Goldman Sachs Global Investment Research říká, že 25 % současných pracovních pozic by mohlo být v USA automatizováno umělou inteligencí. Vysoká pravděpodobnost je v administrativních (46 %) a právnických (44 %) profesích. Nízké riziko je naopak ve fyzicky náročných profesích, jako je stavebnictví (6 %) a údržba (4 %). Není důvod, aby tomu bylo v zemích Evropské Unie, včetně České republiky, zásadně odlišné. Budeme-li chtít být konkurenceschopní, českým firmám, ale i státu, nic jiného nezbývá, než přijmout a implementovat novinky. Je jen otázka času, jak to půjde rychle.
Kdo pak bude mít šanci na uplatnění?
Z mého pohledu ten, kdo bude mít vysokou kvalifikaci a odbornost. Tedy kvalitní vzdělání podložené také praktickými dovednostmi v oboru, který se rozvíjí a má budoucnost. Využívání umělé inteligence a dalších „novot“, bude pro takové pracovníky nutnou samozřejmostí.
Hůře na tom budou ti průměrní středo- a vysoko-školáci, kterých je navíc mnoho. Zejména lidé, kteří dnes pracují v administrativě a některých humanitních oborech. Ti budou v běžných činnostech snadněji nahraditelní umělou inteligencí a chytrými programy.
Nové chytré programy pro firmy a instituce mají sice často vysoké vstupní náklady, ale z dlouhodobého hlediska budou výrazně levnější. To si každý zaměstnavatel snadno spočítá. Navíc budou fungovat stále, bez dovolené, bez nemoci. Své know how si také nikam jinam neodnesou. Sedět v kanceláři ve firmě či nějaké veřejné instituci u počítače, a dělat dokola stále stejnou či velmi podobnou činnost, už tedy nebude žádoucí. Zůstanou jen zaměstnanci, kteří budou umět s novými programy a umělou inteligencí pracovat. Takových lidí bude však potřeba mnohem méně než nyní.
Kdo bude ještě určitě potřeba?
Zcela jistě to budou kvalifikovaní pracovníci v manuálních profesích. Na rozdíl od nekvalifikovaných pracovníků z výrobních linek, které nahradí automatizace, po těch kvalifikovaných je a bude poptávka. V některých profesích je už dnes kvalitních pracovníků nedostatek. Někteří lidé, vyučení v oboru, v něm nepůsobí a raději „sedí u počítače“. Mnohdy nejsou zcela spokojení. Ve svém učebním oboru by si přitom mohli vydělat výrazně více. Kdyby práci kvalitně uměli a nebáli se zodpovědnosti a samostatnosti.
Staré české přísloví „řemeslo má zlaté dno“, totiž platí stále. I když se na to někdy zapomíná. A kupodivu bude nejspíš platit i v éře umělé inteligence a automatizace. Automatizace zasáhne především firmy. Žádná „umělka“ či robot vám však nejspíš nikdy v bytě či domě neopraví topení, vodu či elektřinu. Neprovede vám celkovou rekonstrukci. Nevymaluje, nenainstaluje klimatizaci či rolety, nepoloží novou podlahu. Nezrestauruje starý nábytek či jiné umělecké kusy ani nevyčistí a nezkontroluje komín.
Stejně tak vás nejspíš ani nebude robot masírovat v salonu, i když by to teoreticky možná v budoucnu šlo. Bylo by vám to však příjemné? Nebo vám asi robot nebude ani v budoucnu stříhat v kadeřnictví vlasy a dělat melír. A ještě u toho s vámi „drbat“, co se kde událo nového. Stejné to bude na manikúře, pedikúře, fyzioklinice. Ale také třeba v restauracích. Tyto provozy v nějaké míře „novoty“ jistě zasáhnou, už dnes některé restaurace moderní IT vymoženosti používají. Avšak osobní kontakt „na place“ se zákazníkem v nich bude nadále nenahraditelný. Aspoň dle mého názoru.
Prostě tyto (a jiné) manuální kvalifikované profese tu budou s námi a našimi následovníky dále. Stejné to bude i u dalších manuálních profesí, kde je potřeba zapojit individuální přístup a kreativitu.
Kvalitní řemeslník si dnes slušně vydělá. Cena práce šla v poslední době obecně nahoru. Kupříkladu při rekonstrukci elektrorozvodů v bytě tvoří z celkové částky zhruba 90 % samotná práce. Kvalitní řemeslník si tak může vydělat po odečtení dopravy a materiálu za tři dny náročné práce kolem 25 tisíc korun hrubého na osobu (ve dvou zhruba 50 tisíc korun).
Je to fyzicky náročná a odborná práce. Takovou práci nemůže samozřejmě člověk dělat pravidelně dvacet dní v měsíci, ale kdyby měl čtyři takové 3 denní práce do měsíce a zbytek věnoval administrativě, přípravě cenových návrhů, objednávání materiálu, domlouvání zakázek a podobně, vydělá 100 tisíc hrubého měsíčně na osobu a je „svým pánem“. Samozřejmě, nezohlednil jsem fakt, že řemeslník-OSVČ chce mít někdy také dovolenou či může onemocnět. Uvádím to jen pro příklad, že kvalifikovaný, manuálně pracující člověk se může mít určitě velmi dobře. Když je spolehlivý, pracovitý a umí.
Být dnes (nejen) řemeslníkem a „dělat na sebe“ znamená nejen umět opravdu dobře svoji práci, ale také být tak trochu manažerem. Umět jednat s lidmi, dodavateli, zákazníky, úřady. Umět plánovat, řešit problémy. Vyžaduje to zodpovědnost a samostatnost. Patří k tomu i jistá administrativa. Není to prostě pro líné a pohodlné. Odměnou jsou však nadstandardní výdělky. Kvalitních řemeslníků, kteří mají kladné, ověřené reference, je totiž už dnes málo. Je o ně „rvačka“. Diář mají zaplněný na měsíce. A to budou starší ročníky odcházet postupně do důchodu.
Optimismus však nemohou sdílet všechny manuální profese. Kupříkladu automechanici. Důvod? Nebudou v budoucnu nejspíš zdaleka tolik potřeba. Tedy pokud skutečně dojde k masovému rozšíření elektromobilů. Elektrické pohonné jednotky jsou prý ve srovnání se spalovacími motory o polovinu méně náročné na údržbu. Elektrické vozidlo vyžaduje minimální údržbu. Na rozdíl od vozidla se spalovacím motorem není potřeba měnit olej, vzduchový filtr, palivový filtr, zapalovací svíčky, rozvodný řemen s kladkami a vodním čerpadlem. Vozidlo nemá alternátor a řemenice, díky rekuperaci dochází k minimálnímu opotřebení brzdových destiček a kotoučů. Výrazně tedy ubude návštěv autoservisů.
Obloukem se vracím na začátek. Fakt, že bude mít člověk maturitu či jiné (i vyšší) vzdělání, mu v budoucnu rozhodně nic moc garantovat nebude. Jen „papír“ na „teplé místečko“ stačit nejspíš nebude. Pokud k tomu dotyčný nepřidá opravdu vysokou kvalifikaci, znalosti a praktické dovednosti v oboru, který bude v budoucích letech žádán.
Ti manuálně šikovní, kteří naopak nemají chuť a buňky na velké školní učení, by pak měli raději volit „řemeslo“. Avšak takové, které má budoucnost. Živit se manuálně není žádná ostuda. Naopak, když to člověk umí a dělá dobře, přidá k tomu trochu obchodního ducha a manažerských dovedností (učňovské školy by je měly učit, aby to absolventi zvládali), je pak velmi žádaný a uznávaný. A má se také velmi dobře.
