Článek
Trifon Ivanov se narodil 27. července 1965 ve městě Veliko Tarnovo na severu Bulharska. Zde prožil mládežnická léta v místním klubu Etar Veliko Tarnovo a zahrál si tu také ligu. Svůj debut v prvním týmu si odbyl během sezony 1983-84. Trvalo mu ale další dvě sezony, než získal stabilní místo. Za Etar odehrál 62 ligových zápasů a vstřelil 7 gólů. Časem na sebe upozornil skauty větších bulharských klubů, a následně přestoupil do tehdy armádního klubu CSKA Sofia.
Za CSKA Sofia nastupoval v letech 1988-1990. Se změnou poměrů se i jemu otevřela možnost rychlejšího přestupu do západní Evropy. Tak se v roce 1990 v 25 letech objevil ve španělském klubu Real Betis Sevilla. Jeho výkony ve španělské lize v krátké době silně zapůsobily tak, že ho dokonce tehdejší trenér slavné Barcelony, bývalý skvělý nizozemský fotbalista Johan Cruyff, chtěl do svého klubu, když byl zrovna jeho krajan a stoper týmu Ronald Koeman zraněný. Majitel Betisu Manuel Ruiz de Lopera ale prý tehdy odmítl svou novou bulharskou defenzivní hvězdu hned prodat.
Trifon Ivanov si tak se svým reprezentačním kamarádem Christo Stoičkovem, kterým byl v té době velkou hvězdou katalánského velkoklubu a patřil mezi nejlepší světové útočníky, v jednom klubu nezahrál. Hecovali se alespoň před vzájemný zápasem v únoru 1991. Slavný bulharský útočník prý před Trifonem prohlašoval, že vstřelí Betisu čtyři góly. „To si nejsem jistý, ale já sám vám dám také dva góly,“ odpověděl mu prý na to Ivanov. Stoičkov se kamarádovu tvrzení, který byl svátečním střelcem, od srdce zasmál. Souhlasil ale, že pokud by se tak stalo, koupil by obránci láhev kvalitní whisky a půjčil by mu své zbrusu nové BMW.
Výsledek? Barcelona vyhrála 4:2, ale oba góly za poražené vstřelil Ivanov z pokutových kopů. Prý si pak řízení Stoičkova luxusního vozu velmi užíval. K tomuto utkání se váže ještě jedna perlička. V dresu Betisu v něm nastoupil jako Ivanovův spoluhráč také bývalý hráč Sparty, československý reprezentant a pozdější trenér několika českých ligových klubů i českého národního týmu Michal Bílek. Ten na utkání Betisu v Barceloně později vzpomínal, když vedl jako trenér plzeňskou Viktorii v roce 2022 v Lize mistrů na Camp Nou.
Michal Bílek byl znám jako úspěšný exekutor pokutových kopů. Kopal je často a dobře ve Spartě v lize i evropských pohárech, a také v reprezentaci. Včetně kvalifikace na mistrovství světa i na samotném šampionátu v Itálii 1990. Logicky se tedy nabízelo, aby šel na penaltu on. Míč si také vzal, ale penaltu nakonec nezahrával. „On se mě ptal, jestli půjdu, ale byl sebevědomý a vzal si ji on. Proměnil v zápase obě dvě,“ nezlobil se na svého tehdejšího bulharského spoluhráče po letech, když na toto utkání vzpomínal.
Nejslavnější reprezentační časy prožili Ivanov se Stoičkovem na Mistrovství světa 1994 v USA. Bulharská reprezentace měla mimořádně silnou generaci hráčů, kteří vytvořili skvělý tým. Christo Stoičkov, výjimečný útočník světového formátu a fotbalista s famózní levačkou, byl pochopitelně jeho hlavní hvězdou. Trifon Ivanov pak pilířem středu obrany. Výběr trenéra Dimitara Peneva měl ale i další výborné fotbalisty. Například Emila Kostadinova z FC Porto, Krasimira Balakova ze Sportingu Lisabon, který hrál později dlouhé roky také za VfB Stuttgart, Jordana Lečkova z Hamburger SV, Borislava Michajlova, který tehdy chytal ve francouzské lize za FC Mulhouse, Nasko Sirakova z Levski Sofia, který později hrál ligu ve Španělsku i Francii.
Bulharská reprezentace postoupila ze základní skupiny z druhého místa, když za sebou nechala favorizovanou Argentinu s Diegem Maradonou v sestavě. Kromě „božského Diega“ hráli za argentinskou reprezentaci kupříkladu Claudio Caniggia (tehdy AS Řím), Gabriel Batistuta z Fiorentiny, Fernando Redondo z Tenerife, který pak působil také v Realu Madrid a AC Milán. Členem tehdejší argentinské reprezentace byl též Diego Simeone, dnes úspěšný trenér Atlética Madrid, tehdy hráč FC Sevilla.
Bulhaři utkání s Argentinou v Dallasu vyhráli 2:0 góly Stoičkova a Sirakova. V osmifinále se utkali s Mexikem, které mělo silnou diváckou podporu v 71tisícovém hledišti stadionu. Utkání skončilo v normální hrací době 1:1, když branku Bulharska vstřelil Stoičkov. Nerozhodlo se ani v prodloužení 2 × 15 minut. Bulharský výběr postoupil až po penaltovém rozstřelu.
Bulhaři dodnes vzpomínají na historické vítězství ve čtvrtfinále turnaje s reprezentací Německa. Německý tým byl velkým favoritem. Obhájcem světového titulu z Itálie 1990. Výběr trenéra Berti Vogtse se opíral o velká jména světového fotbalu. Brankářem číslo jedna byl Bodo Illgner (jeho náhradníky Oliver Kahn a Andreas Köpke). V obraně Jürgen Kohler (tehdy Juventus Turín), v záloze Andreas Möller ze stejného klubu, kapitán Lothar Matthäus z mnichovského Bayernu, Thomas Häßler z AS Řím. V útoku duo Rudi Völler (v té době v Marseille) a Jürgen Klinsmann (tehdy Monako).
Přesto „nabušený“ německý výběr na Bulhary nestačil. 10.července 1994 na Giants Stadium v East Rutherfordu, ve státě New Jesey, porazilo Bulharsko před 72 tisíci diváky favorizované Němce 2:1. Skóre utkání otevřel Lothar Matthäus v 47.minutě brankou z pokutového kopu. Christo Stoičkov však v 75.minutě vyrovnal a Jordan Lečkov zajistil o tři minuty později Bulharům dokonce vedení 2:1. Stav se už do konce utkání nezměnil. Ivanov patřil mezi nejlepší hráče vítězného týmu. Jeho největší okamžik nastal, když se mu povedlo obětavým zákrokem zmařit velkou šanci německého kapitána Matthäuse.
V semifinále Bulharsko prohrálo s Itálií 1:2. Obě branky vítězů zaznamenal vynikající útočník Roberto Baggio, pozdější finálový penaltový smolař. Za Bulhary skóroval, jak jinak, opět skvělý Christo Stoičkov, který se stal s 6 brankami nejlepším střelcem celého turnaje (spolu s Olegem Salenkem). V utkání o 3. místo už unavení Bulhaři nestačili na výborné Švédy a prohráli jasně 0:4. I tak je 4. místo na MS největším úspěchem bulharské fotbalové reprezentační historie. Defenzivní štít Trifon Ivanov má na něm obrovský podíl.
Působení v Seville se nakonec nevydařilo dle představ. Klub spadl po sezoně do druhé ligy a Trifon Ivanov poté hostoval v CSKA Sofia i mateřském Etaru. Nakonec přestoupil do Švýcarska, kde hrál v letech 1993-95 za Neuchâtel Xamax. Tam se dostal do velkého konfliktu s trenérem Gilbertem Gressem, který mu prý údajně doporučil návštěvu psychiatra. Trifon k tomu později řekl: „Měl něco proti mně, tak jsem mu před všemi hráči řekl, že o fotbale nemá ani ponětí! Jsem vždy upřímný a přímý!“
Odešel do Rakouska. Hrál za oba tradiční vídeňské kluby. Nejdříve v letech 1995-97 za Rapid a poté v období 1997-98 za konkurenční Austrii. S prvním z nich se dostal až do finále Poháru vítězů pohárů. V roce 1996 si zahrál s Rapidem také Ligu mistrů. Třeba i na Old Trafford proti slavnému Manchesteru United. K tomuto utkání se váže jedna historka: „Po závěrečném hvizdu běželo hodně hráčů Rapidu za Ericem Cantonou, ale Francouz řekl, že jeho dres je vyhrazen pro Trifona Ivanova,“ vzpomínal později hrdě na setkání se slavným francouzským fotbalistou.
Přezdívalo se mu také „Bulharský vlk“. Budil na hřišti respekt. Dlouhé vlasy, plnovous nebo strniště, drsný pohled „kriminálníka“. Na stopera nebyl ani vysoký. Měl 181 centimetrů. Byl však velmi nebojácným, tvrdým a důrazným obráncem. Když získal míč, rád se s ním vydával kupředu. Jeho střely z dálky se staly legendárními. Občas se mu povedl nádherný gól, častěji však jeho míče létaly daleko a vysoko na tribuny.
Uměl hrát pěkně „od podlahy“. Jeho skluzy byly pověstné. Dokázal jimi mnohdy nečekaně zastavit útok v poslední chvilce, když už to vypadalo, že má útočník vyhráno a poběží sám na bránu. Útočníky souboje s ním pořádně bolely. Snadno přes něj opravdu jen tak někdo nepřešel. Ti co ho pamatují, si tyto situace mohou připomenout při zhlédnutí videa jeho nevšedních defenzivních zákroků. Mladší, kteří bulharského zadáka nepamatují, se pak mohou „poučit“, jakým způsobem tento svérázný fotbalista hrál. Ve videu je k vidění také několik pěkných branek, které Trifon Ivanov ve své kariéře vstřelil.
Dlouho se nikde neusadil. Byl tak trochu „fotbalovým tulákem“. Nezapadal do obvyklých zvyklostí. Jeho životospráva také rozhodně nebyla příkladná. Rád si užíval života. Běžně si prý zapálil cigaretku před tréninkem či utkáním. Byl také poněkud „hubatý“. Všude ho však měli rádi, protože na hřišti „nechal duši“. Po konci ve vídeňské Austrii hrál ještě v roce 1998 opět krátce ligu doma v Bulharsku. Zase za CSKA Sofia. Pak se vrátil do Rakouska, kde ještě nějaký čas působil v nižších soutěžích.
Za bulharský národní tým odehrál za deset let 76 mezistátních zápasů a dal v nich 6 gólů. Hrál dvakrát na závěrečném turnaji Mistrovství světa (1994 a 1998) a jednou na EURU (1996). S CSKA Sofia vyhrál před odchodem do zahraničí třikrát bulharskou ligu a jednou národní pohár. S vídeňským Rapidem se stal mistrem Rakouska a finalistou Poháru vítězů pohárů UEFA. V květnu 1996 prohrál Rapid, s Ivanovem v sestavě, ve finálovém utkání v Bruselu s Paris Saint-Germain 0:1. Trifon Ivanov se v kariéře dočkal i významného individuálního ocenění. V roce 1996 byl ve velké konkurenci vyhlášen Nejlepším fotbalistou Bulharska.
Byl „bulharským Puyolem“. Jistá shodnost charakteristik se slavným španělským obráncem Carlesem Puyolem, který hrával v letech 1999-2014 za Barcelonu a v období 2000 - 2013 za španělský národní tým, se prostě tak trochu nabízí. Nejen kvůli podobnému vzezření (dlouhým vlasům a drsnému výrazu), ale také kapitánské pásce a obětavému způsobu hry.
Z českých fotbalistů bych Ivanova s malou nadsázkou přirovnal k slávistickému obránci Martinu Pěničkovi. „Pěna“, jak mu všichni říkali, byl v soukromí „hodným klukem“, oblíbeným u spoluhráčů i fanoušků, ale na hřišti byl tvrdým, důrazným obráncem, velkým bojovníkem s dlouhými rozevlátými vlasy a drsným výrazem ve tváři. Podobně jako Ivanov. Také on však nežil zrovna spořádaným životem. Český mistr ligy 1996, jenž hrál ligu i v Belgii za Lokeren, zemřel předčasně. V roce 2023, v pouhých 53 letech.
Trifon Ivanov se stal díky nesmlouvavému nasazení a typické vizáži ve své době velmi populárním po celém světě. Byl svým způsobem fotbalovým fenoménem. V Brazílii po něm dokonce pojmenovali jeden velký fotbalový amatérský turnaj. „Se svým vzhledem recidivisty to byl kultovní hráč 90. let,“ uvedl magazín 11Freunde ve svém materiálu k Ivanovovým 50. narozeninám v červnu 2015.
Byl nesmírně obětavým bojovníkem, který strašně nerad prohrával. Válečnické rysy zřejmě promítl i do nezvyklé záliby. Po skončení kariéry si pořídil vyřazený stroj bulharské armády - skutečný tank. Když se ho novináři ptali, na co vlastně potřebuje tank, údajně bez mrknutí oka odpověděl: „Na co? Aby soused věděl, že ho vidím.“ Tank měl samozřejmě zbraňové systémy demontovány. Ivanov v něm ale prý rád občas vyjel po okolí loukách kolem svého rodného města. Zřejmě si to mohl dovolit.
Po ukončení aktivní kariéry se stáhl do pozadí. Neúčastnil se aktivně veřejného fotbalového dění. Nenavštěvoval televizní studia jako fotbalový expert, neposkytoval rozhovory médiím. Věnoval se rodině, podnikal a občas se objevil na charitativním zápase. Krátce se pak do fotbalu vrátil, působil jako hráčský agent. Pak se zase věnoval podnikání. Žil střídavě v Sofii a v rodném Velikem Tarnovu.
Trifon Ivanov zemřel náhle v únoru 2016 v pouhých 50 letech. Příčinou byl prý infarkt. Jeho nečekaná smrt tehdy hluboce zasáhla celé Bulharsko. Byl pro své krajany pilířem obrany národního týmu, kapitánem, velkým bojovníkem, lídrem týmu, s kterým jsou spojené největší úspěchy v historii bulharského reprezentačního fotbalu. Byl symbolem nezdolné vůle, obětavosti a houževnatosti.
Ve Velikem Tarnovu, kde vyrůstal a kde to měl nejraději, je dnes před hlavním vchodem na městský stadion pamětní deska slavného rodáka. Žulovou pamětní desku na počest Trifona Ivanova odhalil v roce 2017 starosta města Daniel Panov. Ve Velikem Tarnově se také každoročně koná mezinárodní fotbalový žákovský turnaj na památku „železného“ obránce.
Před pár dny, přesně 27. července, uplynulo šedesát let od narození Trifona Ivanova. V příštím roce, 13. února 2026, si Bulharsko, a fotbalový svět s ním, připomene desáté výročí od jeho předčasného úmrtí.
Další zdroj:
https://sportweb.pravda.sk/futbal/ostatne/clanok/762011-trifon-ivanov-bulharsky-futbalovy-kult-uspech-charakter/?utm_source=pravda&utm_medium=hp-box&utm_campaign=shp_3clanok_box
