Článek
CCCP jsem z hloubi duše miloval. Opravdově a upřímně. Nelze se co divit. Televize byla plná filmů hrdinství sovětských vojáků, kteří dokázali porazit Nacistickou hydru, která všechny (a Slovany obzvláště) chtěla zotročit, povraždit, či poněmčit, aby ve světě, nebo přinejmenším v Evropě, nastolila nadvládu „nadřazené“ árijské rasy. A proti tomu strašnému zlu stojí v zákopu prostý ruský voják, který je prostě nepřemožitelný už jen díky tomu, že je komunista a brání svou vlast, což mu dává nepřekonatelnou sílu porazit sílu nacistické soldatesky. To, že právě tento narativ je jednou z největších lží jsme, coby junoši, samozřejmě nemohli chápat. A v našich militaristických dětských hrách tak byla role „Nacistů“ přijímána s velkou nevolí a vždy musela být v následujícím válečném kole vyvážena rolí opačnou. Samozřejmě, že rudí komunisté vždy vítězili. Jinak to prostě nešlo.
A v této duševní konstelaci mně 21. srpna 1968 budí plačící mamka a říká :„Děti (měl jsem sestru), je válka, musíme do krytu!“ V našem domě kryt byl, protože dům byl dostavěn v době vrcholícího oboustranného strašení jadernou válkou. „Anino neblbni děti a buďte doma, než se vrátím!“ zazněl z předsíně tátův hlas. Načež zarachotila jeho JAWA 20 a táta zmizel. Vůbec jsem nechápal co se děje - celková dezorientace. Jen jsem si uvědomil, že slyším charakteristický zvuk přelétávajících letadel. Podíval jsem se z okna na nebe a vidím jedno letadlo za druhým, jak nám přelétá nad hlavami. To mě uklidnilo, protože to nebyly bombardéry, ale transportní AN-12, což jsem mamince radostně oznámil (byl a jsem do letectví blázen), proto mi přišlo, že jsme mimo nebezpečí bombardování. Ale nic naplat, mamka i babička (která v Sudetech viděla a zažila Hitlera) plakaly až do doby, než se vrátil tatínek, přikázal mi abych se oblékl a posadil mně na svou JAWU 20 a vyrazili jsme do okupační atmosféry. Na mamčin pláč reagoval jen suchým: „Musí ty ruský svině vidět na vlastní oči, aby mu pak někdo nevykládal něco jinýho!“
Že se mi pod tímto prožitkem změnil můj postoj k CCCP od naprostého obdivu a lásky v totální nenávist k někomu, kdo se celou dobu tváří jako váš bratr, aby vás pak zezadu propíchl, asi všichni chápou. Ale co mi dodnes přijde zvláštní je to, že se mi v té době rozšířilo vnímání a pamatuji si až neuvěřitelné detaily té vzrušené a následné doby.
A jedním z těch detailů je i role prezidenta Svobody, která se z dnešního pohledu a znalosti faktů jeví jako velmi kontroverzní. Prezident Svoboda byl v roce 1968 opravdu milovanou osobou, ale málokdo věděl, že už za svého působení v CCCP se stal, zřejmě pod hrozícím trestem smrti ze strany NKVD, spolupracovníkem CCCP tajných služeb, ale zřejmě mu mnoho jiných možností nezbývalo. A i když ho poté soudruzi téměř politicky naprosto znemožnili (i zavřeli), přes Nikitu Chruščova se nám tento rozporuplný generál vrací na komunistické výsluní.
Jaro 68 uvádí tohoto generála na zasloužený vrchol pozornosti, protože celé ÚV se shodne na tom, že to je figura, která vyvolá celonárodní nadšení, což se i stalo. I naše třída odeslala gratulaci a dočkali jsme se i odpovědi.
Cesta prezidenta Svobody do Moskvy těsně po okupaci, kdy odmítl ustanovit kolaborantskou „dělnickou“ vládu, která měla za úkol legalizovat vstup vojsk (a jejíž členy po Praze vozili ruští obrněnci), byla jen výsledkem okupantského zoufalství.
Ale v této chvíli příběh našeho původně myšleného hrdiny končí zradou myšlenek JARA 68 až ke smutné kolaboraci, která byla výsledkem tlaku zbraní našeho „bratra“. Ludvík Svoboda byl v té době po okupaci 1968 vnímán jako hrdina a do jisté míry jím i byl. Leč skončil v trapné a nezasloužené roli pouhého poskoka rozmarů věrchušky CCCP.
