Prezident Ludvík Svoboda byl tváří Pražského jara, vzdoru proti okupaci, ale i normalizace

Svoboda byl jako prezident všeobecně přijatelný. Byl členem strany a veřejnost jej milovala jako velitele československých zahraničních jednotek, které pomáhaly osvobodit vlast od nacismu a porazit Německo. Ale nejen proto. Do obrodného procesu se hodil, protože se neúčastnil zvěrstev padesátých let, dokonce byl sám politickým vězněm. Rozuměl venkovu, pocházel totiž ze selské rodiny a zakládal JZD. A to nejdůležitější: měli jej rádi skuteční vládcové Československa, Sověti.

Nutno podotknout, že Svoboda začal svou vojenskou kariéru už za první světové války jako legionář. Věřil v Československo a v Masaryka. Byl pilný, disciplinovaný, učenlivý a všestranný člověk. Levicově smýšlel vždy, do strany vstoupil až po únorovém puči. Stalinismus mu spíše vadil. Na Sověty a vše ruské měl však silnou až srdeční vazbu. V Rusku prožil obě války, s Rusy nebo Sověty po boku bojoval u Zborova, u Bachmutu, u Sokolova, na Dukle. Byl nositelem vyznamenání Hrdina Sovětského svazu.

Do funkce jej Federální shromáždění oficiálně zvolilo 30. března 1968. Volba byla v podstatě formální, poslanci zcela respektovali vůli ústředního výboru.

Jeho volba představovala obrovskou změnu. Antonín Novotný zastával současně s funkcí prezidenta i funkci prvního tajemníka strany, takže obě funkce splývaly. Nyní se oddělily. Prvním tajemníkem strany Alexander Dubček, který byl vzhledem k ústavní roli KSČ skutečným nejmocnějším mužem ve státě. Svoboda nebyl ani členem vedení strany, fungoval nezávisle.

Komunisté jej o svých rozhodnutích a plánech informovali. Svoboda se k nim rád vyjadřoval, takže zachovával vážnost prezidentského úřadu u svou image moudrého muže.

Věřil v obrodný proces, chtěl se „zbavit všeho škodlivého, co hyzdí socialismus,“ „obnovit naše nejlepší tradice včetně odkazu T. G. Masaryka.“ Byl přesvědčený, že „celý národ půjde s námi.“ Velkým tématem pro něj byla rovnost Čechů a Slováků. Tlačil, aby o ní parlament připravil ústavní zákon do 50. výročí republiky 28. října 1968.

Setkával se s delegacemi z celé republiky, vyjížděl do krajů a měst. Představoval lidem reformy a získával pro ně podporu. Hovořil o demokracii, o právech, svobodě. Na táboře lidu pod Řípem ke stému výročí podobného shromáždění u příležitosti položení základního kamene Národního divadla byl nadšen jednotou lidu, ve které viděl odhodlání zbavit se krunýře škodlivých praktik a vykročit na cestu svobodného a plodného života.

Obrodný proces se snažil vysvětlit také Sovětům a ostražitě pozoroval jejich rostoucí neklid. Pochyboval o správnosti rozhodnutí Dubčekova vedení nejet na červencovou schůzku s představiteli SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR ve Varšavě. Když pak z Varšavy přišel dopis kritický k obrodnému procesu jako nebezpečí pro osud celého socialistického bloku, Svobodu to velmi znepokojilo.

Zúčastnil se proto dvoustranného jednání s vedením sovětské komunistické strany v Černé nad Tisou na hranicích se SSSR. Na rozdíl od Dubčeka a dalších reformistů si uvědomoval obrovské napětí mezi delegacemi a bral situaci jako vážnou. Obával se důsledků. Netušil, že Brežněv už připravuje vojenskou invazi a vedle československé delegace už v Černé jedná také s vlastizrádci, ale komunistické vedení opakovaně varoval.

Když v noci z 20. na 21. srpna začala invaze „bratrských zemí“ do Československa, za Svobodou na Hrad přijel velvyslanec Červoněnko a informoval jej o vstupu vojsk. Svobodu s jeho prezidentskou imunitou a titulem Hrdiny Sovětského svazu Sověti nezajali.

Krátce po půlnoci rozrušený přispěchal na jednání ústředního výboru, který už se invazí zabýval.

„Tady vidíte, kam jste to přivedli!“ shrnul úsečně svou frustraci. Pak ale vyjádřil nesouhlas s okupací a vůli obtížnou situaci řešit. A v prvních 24 hodinách do řešení vložil vše.

Když za ním druhého dne na Hrad přišli vlastizrádci s požadavkem, aby jmenoval revoluční dělnicko-rolnickou vládu soudruha Aloise Indry, na radu ministra Borůvky je odmítl.

„Lidé by po nás museli plivat, museli by do nás kopat!“ řekl Kolderovi a Biľakovi. Nechtěl se dostat do role Háchy, převzal iniciativu a snažil se jednat jako státník. Netušil, že právě tím se do Háchovy role vmanévruje sám.

Trval na tom, že o situaci musí jednat legitimní představitelé státu, které mezitím okupanti zajali a odvezli. Sovětům se to zpočátku nelíbilo, ale brzy ustoupili. Místo vlády zrádců si připravili nový plán.

Svoboda se vydal do Moskvy v čele delegace, ke které přibral tři zrádce z vedení KSČ, z vlády pak místopředsedu Husáka, ministra obrany Dzúra a ministra spravedlnosti Kučeru.

Ještě před odletem vystoupil v televizi. Žádal občany o klid a sliboval se vrátit ještě týž den večer s unesenými politiky i řešením situace. Plánoval zřejmě vyměnit legalizaci vstupu okupantů za jejich odchod.

V Moskvě to vypadalo, že se stejným cílem jdou do vyjednávání Sověti, ale ve skutečnosti svá vojska z ČSSR stáhnout nehodlali. Svoboda zprvu jednal bez přítomnosti Dubčeka a dalších reformistů, trval však na jejich zapojení.

Dubček později vzpomínal, jak byl překvapen, když Ludvíka Svobodu v Moskvě uviděl. Jeho dlouholetý přítel se na něj totiž zprvu tvářil příkře a nepřátelsky. Pak se trochu uvolnil a Dubčeka přesvědčoval, že je potřeba přijmout v podstatě jakýkoliv kompromis, aby se ze situace dostali ven. Už nepůsobil jako neoblomný státník, dokonce ani jako Hácha. Spíš naopak. Byl neoblomný spojenec okupantů.

Zatímco lidé doma skandovali Svobodovo jméno jako symbol naděje, Svoboda prosazoval zájmy okupantů, mimo jiné souhlas s okupací, slib obnovení cenzury nebo stažení stížnosti v OSN.

Na jeho obhajobu si musíme říct, že se snažil zažehnat krvavý konflikt a že téměř jistě věřil, že ústupky Sovětům mění za odchod okupační armády. Sověti své vyjednávání i příslušný bod v písemných návrzích dohod úmyslně formulovali tak, aby příslib odchodu okupantů byl vágní a nesliboval nic konkrétního.

Ludvík Svoboda a s ním posléze Gustav Husák kremelským vládcům skvěle posloužili. Sověti s jejich podporou nahlodávali a přesvědčovali jednoho československého politika po druhém.

Františka Kriegela, který obzvlášť rezolutně odmítal souhlasit s okupací, kamsi uklidili. Jeho podpis nepotřebovali. Naopak na podpisu nejdéle vzdorujícího Dubčeka trvali ze všech nejvíc. Po několika dnech nátlaku a přesvědčování podlehl i on.

Ani po návratu ještě reformisté nechápali, jak moc Sovětům naletěli. Z ústředního výboru ještě vyhodili zrádce a ti „museli chodit kanálama.“ Lidé byli nadšeni. Ale reformní komunisté už se báli.

Československo navíc ztrácelo podporu zvenku. Fotky a záběry tanků v pražských ulicích tam upadly do zapomnění. Zahraniční politici byli rádi, že nedošlo k ozbrojenému konfliktu.

Jak plynul čas, docházelo k dalším výměnám na důležitých postech a moc zrádců už neoslabovala, nýbrž rostla. Byla obnovena cenzura rozčarování lidí rostlo.

Prezident Svoboda místo obrodného procesu propagoval hospodářský růst a zaměřoval se na ústavní zákon o federaci, který k jeho radosti parlament schválil den před padesátým výročím republiky a Svoboda jej mohl 28. října slavnostně podepsat v Bratislavě.

Stihl ještě podpořit výměnu oslabeného Dubčeka v čele strany za svého domnělého spojence Gustava Husáka. Ten pak ale upozadil roli prezidenta republiky a přenesl role a pravomoci zpět k prvnímu tajemníkovi strany. Bezmocný Svoboda pak nesměl ani vydat své paměti.

Osud Emila Háchy tak nakonec dostihl v tom, že se stal nemohoucí figurkou okupantů. Přes rostoucí zdravotní problémy jej donutili znovu kandidovat, pak mu nedovolili odstoupit.

Ještě do roku 1975 tak shlížel z podobizen na zdech úřadů a školních tříd a nedobrovolně tak legitimizoval pokračující morální rozklad společnosti a přítomnost okupační armády, které si tolik nepřál a ke kterým přesto na konci svého hrdinného a záslužného života přispěl.

Mnoho občanů mu to odpustilo. Jeho pohřeb roku 1979 se stal obrovskou spontánní manifestací obliby významného účastníka dvou zahraničních odbojů a sedmého prezidenta naší republiky.

Zdroje: Ludvík Svoboda, Zoe Klusáková-Svobodová, město Kroměříž, 2005. Moji českoslovenští prezidenti, Čestmír Císař, nakladatelství Slávy dcera, Jazzová sekce - Artofrum, 2006. Nádej zomiera posledná, Alexander Dubček, Práca, 1993. Ludvík Svoboda, hrad.cz.