Článek
Podfuk na komunisty, který vám nyní prozradím, jsem použil několikrát. Fungoval naprosto bezvadně, ale nejsem jeho myšlenkovým autorem. A ani nevím, jestli ten člověk, který mi ten podfuk ukázal, tím autorem byl. Ale měl k němu veškeré dispozice, lidově řečeno:„Drzé čelo je lepší než poplužní dvůr!“
Coby mladá rodina jsme v roce 1986 „vyšašili“ krásný secesní byt s obrovskou výměrou, halou a pokojem pro služku. Popis této transakce by zabral další dlouhý příběh, tak budu pokračovat pouze v tom, co chci o podfuku na komunistu sdělit vám všem.
Díky rozloze bytu jsme mohli dětem vyčlenit jeden velký pokoj, v němž si naši potomci mohli spokojeně užívat své dětství s patřičnou mírou soukromí.
A vznikl problém - k rodičovskému záměru chybělo nábytkové vybavení onoho pokoje, a tak jsme s manželkou vybrali z nabídky DBK (Dům bytové kultury) modulový nábytkový systému JUNIOR.
Má první návštěva DBK dopadla (na tehdejší dobu) očekávaně. Neměli nic. Leč se mi dostalo cenné rady, abych chodil v úterý (ráno), nebo ve čtvrtek (ráno) a ptal se.
Takže jsem se v úterý ráno dozvěděl, že požadovaný díl přijde ve čtvrtek, abych se ve čtvrtek dozvěděl, že už byl dodán předchozí úterý, nebo možná příští. Netuším, čí to byla hra, ale cítil jsem se jako debil. Tak přišel čas podfuku - to nebyl podvod, ale čirý podfuk.
Vzal jsem telefonní seznam, našel číslo ředitele DBK (dobře věda, že spadnu na ucho sekretářce) a tím podfuk začal.
Sekretářka se naučeně ohlásila: „Sekretariát soudruha ředitele, prosím?“ Musím se přiznat, že od této chvíle jsem věděl, že hovor ovládám já! Tak jsem jel podle scénáře.
„Čest práci, soudružko, tady Kotrba, Národní výbor, máš tam soudruha ředitele?“
Ráznost a přímost - to bolševici přímo milovali!
Proto i soudružka sekretářka reagovala ve stejném duchu: „Mám, soudruhu, hned tě přepojím!“ Což také, s menším prodlením nutném k informování vedoucího soudruha o volajícím, učinila.
Soudruh ředitel byl v tomto druhu konverzace evidentně zběhlý, tedy začal taky po soudružsku: „Čest, soudruhu! S čím ti pomůžu?“ Na to já také soudružsky: „Nerad tě otravuju, soudruhu, ale vdala se mi cerka a s mladým shánějí nábytek do děcáku. No, musela se vdávat, co ti budu líčit. No a vybrali si u vás nějakej nábytek a mladej teď běhá 2× tejdně do DBK a furt to nemůžou sehnat. Holka už je na rozsypání a trojčí, tak sem jí slíbil, že jim pomůžu, no znáš to, táta až do smrti! Tak mě napadlo ti zavolat, jestli v tom DBKáčku nemáš nějakou soudružku, s kterou by se spojili a ona by jim ty díly pohlídala a pak mladýmu zavolala a von si je přijel vyzvednout.“
Soudruh projevil rychlé pochopení: „No samozřejmě, soudruhu! Poptám se na sekretariátu a zavolám ti.“ I na tento háček jsem byl připraven. „Soudruhu, seš hrozně hodnej a díky za pomoc! Ale je pondělí a my máme poradu vedoucích odborů a to se dycky natáhne, takže bys mě těžko doháněl, bude úplně stačit, když to předám mladýmu a on pak zavolá tvoji sekretářku a ta mu dá kontakt. Stačilo by to takhle, soudruhu?“ Druhé straně se evidentně ulevilo a jen dodala: „No, to máš pravdu, to bude fakt nejlepčí, protože já mám dneska taky jednu poradu za druhou a máš vlastně štěstí, že´s mě stihnul. Tak dej vědět, jestli to dopadlo!“
Odpoledne jsem tedy volal soudružce sekretářce a pokorným hláskem jsem jí sdělil, že volám od soudruha Kotrby a že prý je všechno domluveno a ona mi prý má dodat určité informace. Soudružka sekretářka mi vyhověla a má další návštěva DBK už vypadala úplně jinak. Vyptal jsem se na kontakt a byl jsem uveden do samostatného prostoru, který nebyl z prostoru pro návštěvníky vidět. Vstoupila slečna, která se optala, co si dám k pití, což jsem zdvořile odmítl, protože kávu jsem nepil a voda mi nepřišla důstojná zetě soudruha Kotrby z Národního výboru.
Na místo následně vplula další slečna, s rameny jak modelka z módního žurnálu importovaného z Moskvy. Byla velmi příjemná, vstřícná a ke konci našeho hovoru jsem dokonce objevil i její sličné rysy ve tváři.
Zanechal jsem jí tedy seznam požadovaných dílů a s příslibem kontaktu jsem odešel domů.
A dopadlo to, jak mělo. Do měsíce jsme měli dětský pokoj vybavený dle našich představ.
Asi bych tím měl skončit, leč podlehl jsem hříšné touze po pomstě systému.
Proto jsem slečnu opět kontaktoval a pod záminkou díků ji vylákal do baru v DBK. Ten bar už tam dnes není, ale působil v té době velmi intimně (až západně) a v této souvislosti byl dokonce využit i pro komunistický seriál 30 případů majora Zemana.
Zasedli jsme, já poručil víno a čekal na vhodnou příležitost k pomstě. Když soudružka kandidátka Dáša konzumovala čtvrtou rundu (pili jsme červené a hulili Sparty), líce jí nabraly tu správnou barvu a zdálo se, že nastal správný okamžik, spustil jsem: „Musím ti, Dášo, něco prozradit.“ Za těch pár týdnů už jsme spolu vedli hovor na úrovni tykání. Překvapeně na mě pohlédla a její výraz nabral koketní směr. Oči jí zaplály divokými plamínky. Během mého následujícího vyprávění braly její šminky různé odstíny a já nevěděl jestli vztekem, nebo pobavením. A když jsem jí závěrečnou větou poděkoval za to, že mi pomohla ty komunisty podfouknout, její reakce mě překvapila. Začala se chechtat jak pominutá: „Já husa!!! Já myslela, že mě chceš sbalit a ty se tu trápíš s takovou blbinou!“
Tak teď jsem zase nechápal já.
Ale Dáša mi brzy dodala vysvětlení. „Hele, já už přes rok přemýšlím, jak se z tý kandidatůry vyvlíknout, takže jsem jen ráda, žes mi dodal konečnej popud, abych se jim na to z vysoka ......! Bohužel ta kandidatura je to jediný, co mi prozatím zajišťuje být vedoucí, sice jen na příjmu, ale kdo ví, co bude za rok. Ale já si hledám jiný místo, takže buď bez obav! Ale já po tobě budu taky něco chtít !“
Byl jsem v těžké defenzivě a asi jsem se tvářil pod kvocientem inteligence. Dáša se však nenechala mým IQ blbým ksichtem zaskočit a pokračovala v útoku. „Za 15 minut končím, tak na mě počkej támhle u toho výtahu. Pak ti řeknu zbytek.“ Načež odplula do útrob DBK.
Byl jsem vývojem situace tak zaskočený, že jsem nemohl ani přemýšlet o tom, co to všechno asi znamená. Ale to jsou přesně ty situace, na které člověk nemá žádný vliv přesto, že je sám inicioval.
No, nebudu z toho dělat erotickou povídku, ale kdybych chtěl, tak bych jen na základě tohoto kontaktu vybavil celé sídliště nedostatkovým nábytkem.
Ale závěrem si přesto malou erotickou doušku dovolím - Pán Bůh velmi často a rád pod všedním povrchem ukrývá věci krásy nevídané. Amen!
Zbývá jen dodat, že jsem soudruhu řediteli DBK za jeho kontakt a vyřízení celé záležitosti milerád poděkoval.
