Hlavní obsah

17. listopad patří studentům, ne politikům!

Foto: Jan Pešek (vlastní archiv)

Narcis Tomášek ml., 1. náměstek primátora statutárního města Děčín

Přečtěte si plné znění projevu Narcise Tomáška k výročí oslav 17. listopadu:

Článek

Já jsem přemýšlel nad tím, jak to pojmu, celý ten můj příspěvek do dnešní debaty, a uvědomil jsem si jednu věc. Ono totiž dnes není jenom Den boje za svobodu a demokracii. On je také Mezinárodní den studentstva. A to vše má kořeny vlastně u nás v té naší krásné zemi.

Když se řekne 17. listopad, asi většina z vás si vybaví rok 1989, protesty proti tehdejšímu… úspěšné protesty proti tehdejšímu režimu. Ale já bych se rád vrátil o 50 let dříve – do roku 1939.

Zkusme si na chvilku představit tu dobu. Blíží se 28. říjen, náš největší svátek, kdy vznikla Československá republika, a náš stát prakticky neexistuje. Jsme pod nacistickou okupací. Přesto jsou to mladí lidé, to studentstvo, kteří se nebojí jít ven a kteří se nebojí ho slavit. Teď už se nebavíme jako v roce 1989 o tom, že hrozí, že člověk ztratí místo na univerzitě, ztratí práci, ztratí zaměstnání, bude perzekuován. Bavíme se o hrůzostrašném režimu, který se vám za vaši aktivitu odvděčí tím, že ztratíte život.

Přesto naši studenti v roce 1939 na podzim vychází do ulic a slaví. A ukazují, že osud té země jim není ukradený, kam kráčí. Navzdory tomu, že jsme pod nacistickou okupací. A jak na to reaguje náš okupant? Střílí do studentů. Václav Sedláček, mladý člověk, umírá na místě. Jan Opletal, student medicíny, 24 let, umírá o několik dní později. Člověk ve 24 letech, kdy měl celý život před sebou, kdy se měl zamilovat, měl založit rodinu, měl pracovat, měl dělat chyby a měl je potom napravovat, tak souhrou osudu a díky své odvaze se stává symbolem odboje českých studentů proti nacistické okupaci.

15. listopadu má být jeho rakev transportována na Moravu. Tato sešlost se nějakým způsobem organicky stává sešlostí ostatních lidí, kteří hlasitě vyslovují svůj nesouhlas. Jak na to reaguje nacistický režim? Nebojí se naší armády, nebojí se našich partyzánů, nebojí se odbojářů, nebojí se exilové vlády a nebojí se ani politiků. Bojí se mladých lidí. Bojí se mladých vzdělaných lidí, kteří mají tu odvahu klást otázky, kteří mají tu odvahu studovat a vyjádřit svůj nesouhlas. Protože ten režim, tak jako každý jiný autoritářský zvrhlý režim, ví, že člověk, který má vzdělání, a člověk, který je mladý, je schopen hýbat společností víc než kdokoli jiný.

Reaguje na to tak, že v noci z 16. na 17. listopadu nacisté vniknou na naše české koleje v Praze a 9 studentů popraví bez soudu. 1 200 dalších studentů odvezou do koncentračního tábora a zavřou české vysoké školy. Protože ví, že tou hrozbou pro něj není člověk se zbraní, ale člověk s rozumem a vědomostmi. To je to, co my jsme byli schopni dát světu.

Pokračujeme dál, rok 1941. V Londýně naši čeští studenti dále pokračují a s ostatními studenty ze spojeneckých zemí prohlašují 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva. A jak já říkám, my jsme obklopeni velkými zeměmi. Zeměmi, které dobývaly svět, zeměmi, které určovaly hodnoty a směřování toho, kam vlastně budeme všichni kráčet. Ale my jsme přispěli jednou věcí. My tu neslavíme pomníky, my nemáme vítězné oblouky, my se tady neklaníme odkazu nějakého panovníka. My jsme do toho mezinárodního společenství přispěli odvahou našich studentů. A dnes si uvědomme jednu věc: že se neslaví pouze a jen v Čechách a v Děčíně, ale díky těmto lidem z roku 39 po celém světě.

Střih, rok 1989. Opět Praha a opět studenti. A opět vyjadřují nebojácně, neohroženě svůj nesouhlas s tehdejším režimem. A opět formují českou společnost. A opět český stát dávají zpět na koleje demokracie a svobody. To je to, co se odehrává v roce 1989, a opět to jsou naši mladí lidé.

A to, co bych vám chtěl říct, je jedna věc. Trochu mě mrzí, že tady moc studentů nemáme, nebo je nevidím, ale budu reagovat na předřečníky. Nebuďme naštvaní, že náš premiér je v Izraeli. Totiž dnešek není svátkem, který by patřil premiérovi, ministrovi, starostovi ani žádnému jinému politikovi. Tento svátek nepatří politické reprezentaci. Patří mladým lidem a studentům. Ti ho mají slavit, ti mají veřejně vystupovat a těm máme všichni naslouchat. Protože my moc dobře víme z historie, že právě čeští studenti jsou něco, na co bychom měli být z naší historie nejvíce hrdí. Protože ti nás posadili zpět na mapu a vrátili na ty koleje, které nás vezou ke svobodě a demokracii.

A já věřím… ne, nevěřím, já jsem přesvědčen o tom, že i dnešní generace studentů, která nám tady roste, je generací výjimečnou. A věřte jednu věc: dnes slavíme svátek svobody a demokracie. Ale zítra svoboda a demokracie bude v rukou našich studentů. Prosím, věřme jim, poslouchejme je a komunikujme s nimi. Děkuji.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz