Článek
Ne, že bych souhlasil se vším, co Aneta Rahlová v článku na stránkách Médium.cz „Kramný : Presumpce viny“ uvedla.
Již samotný název článku, ale některé z jeho pasáží jsou a nutně musí být poněkud zavádějící již proto, že právními otázkami se zabývá psycholožka.
Ne, že bych jí odpíral právo mít svůj názor.
Přec jen základ přesvědčivosti a vyšší pravděpodobnost jeho správnosti spočívá v odborných znalostech a ty u autorky článku z oblasti oboru práva zjevně absentují.
Přesto ji nelze upřít postřehy, pod které by se právníci s praxí podepsali.
U jednoho z nich se pozastavím přesto, že ustanovení obhájce tzv. ex offo v daném případě a výjimečně podle mého názoru odpovídá právní argumentaci soudu s níže uvedenými výhradami, který o ustanovení rozhodl.
Výjimečnost, tedy v mnohých ostatních případech pochybnosti o objektivním postupu soudů je vymlčovanou skutečností justici samotnou.
Soudy jsou podle Ústavy ČR ve své rozhodovací činnosti ( vypustím-li svědomí a vědomí jako atributy pro spravedlivé rozhodnutí determinované podmínkami v nichž současně době my i soudci žijeme), závislé toliko na zákonech.
Zákonem prakticky neupravenou oblasti v činnosti soudů je nejpodstatnější faktický proces výběru konkrétního advokáta ex offo do procesních funkcí opatrovníka, právního zástupce, obhájce , ale rovněž proces výběru ustanovování soudního znalce e a tlumočníka, který předchází fázi vlastního ustanovení, která již sahá do oblasti soudcovské nezávislosti.
Stěžejní činnost soudů ve fázi výběru advokátů ex offo, znalců , tlumočníků ve věcech finančně lukrativních , tedy s vysokým korupčním potenciálem v praxi, jak je zavedeno, provádí sami soudci.
V méně lukrativních věcech, jako tzv. opatrovnických nesporných provádí výběr a vydávají rozhodnutí o ustanovení ex offo vyšší soudní úředníci a asistenti soudců.
Tato oblast činnost soudů, kterou je výběr ustanovované osoby pro soudní řízení nepodléhá žádné , natož důsledné kontrole jak ze strany nadřízených justičních funkcionářů a institucí nad soudci , vyššími soudními úředníky, či asistenty soudců.
Navzdory tomu, že toliko v trestním řádu a v zákonu o soudnictví mládeže ( není již tak tomu v ostatních soudně právních odvětvích) má být oficiálně veden abecední seznam pro ustanovování advokátů ex offo, samotný výběr konkrétního advokáta ze seznamu je netransparentní. Není přístupný těm, kteří by si chtěli správnost postupu ověřit, a ti, kteří mají v náplni práci kontrolu v této nerozhodovací fázi činnosti soudu takovou kritiku, jak uvedeno, vymlčují.
Dodržování zákonů samotnými soudy v mnohých aspektech v praxi problematické a tím pádem závažné celospolečenské téma pro hodnocení právního státu, což by zabralo desetistránkové i více obsažné rozvedení.
Mezi nejpodstatnější v právním státě k zamyšlení patří problematika zeslabování procesního postavení advokátů v soudních řízeních na úkor autorkou zmíněné zásady rovných zbraní a “ úzká spolupráce“ soudů , které by měly být nezávislé s jinými státními orgány a institucemi , zejména se státním zastupitelstvím.
Za tím stojí subjektivně nejen soudci samotní z důvodu pohodlnosti a opájení z moci nikým nekontrolovatelné a tím i nekritizovatelné, kterým se navíc nechce soudit ( toliko za 200.000 Kč měsíčně), jak uvedl bývalý předseda Ústavního soudu bohužel až po odchodu do penze , ale objektivně i komerční směřování 1. i 2. pilíře státní moci, tj. zákonodárné i výkonné, které pro soudce vydávají “ noty“ jako pracovní nástroje ( zákony a vyhlášky).
Základní lidská práva a svobody jako je přístup k soudu, zmíněná rovnost zbraní, právo na obhajobu atd., se tak stávají toliko proklamací právního státu.
