Článek
Kdo z nás si alespoň v koutku duše nepřeje, aby byl alespoň někdy svým okolím uznáván, chválen, ctěn, aby alespoň na chvíli se stal bezchybným a nenahraditelným.
Všem nám se to splní. Nebudeme to už sice slyšet , ale víme, že to tak bude.
Tak tomu bývá v den posledního loučení, kdy s naprostou určitostí víme, že nahlas veřejně o nás nikdo neřekne nic špatného, jakkoliv každý z nás v životě jeden méně, druhý více špatností učinil a měl na svědomí.
V ten den se o každém z nás bude veřejně mluvit v samých superlativech.
Jen v nevyslovených vzpomínkách budeme jako bývalí lidé s dobrými i špatnými vlastnostmi i činy, až to vše se záhy rozplyne v úplné zapomnění.
O mrtvých jen dobře , protože už nepomohou ani neublíží.
