Článek
Dříve bylo dosažení profesního vrcholu povětšinou záležitostí schopností a dovedností spojených s letitou pracovitostí, pílí, pevnou vůlí a získaných životních zkušeností.
Z uvedených kritérií nyní pro kariérní postup zdá se , že zůstalo pouze kritérium být schopen všeho.
Tak máme přehršle “ mladistvých “ univerzitních profesorů ve věku nezřídka 30-40 let ( po pěti letech až deseti letech v praxi)!!!! Těmi se dříve stávali letití zaměstnanci v příslušném oboru po 20 a více letech.
Ti nynější jsou ti všeho schopni, zatímco ti dřívější byli “ pouze “ odborně a morálně schopní.
Ti nynější se nespokojili s formálním dosažením nejvyšší pedagogicko- vědecké hodnosti. Scházela jim ještě moc v podobě psychické převahy nad ostatními, v podobě umocnění materiálního zabezpečení sebe a své rodiny , v potřebě posílit své ego srovnatelné s vlastnostmi diktátora.
Proto v oboru, kde byli ověnčeni akademickými tituly již od dosažení maxima nejsou.
Svoji další životní motivaci našli v politice a na nejvyšších řídících úrovních ( např. premiér, který se jím stal raketově bez politických zkušeností, či ústavní soudce, který doposud nikdy nepracoval v justici a nesoudil, či prezident generál, který se stal raketově mužem č. 1, ač do té doby neměl žádné politické zkušenosti atd.atd.).
V té či oné podobě , ale za stejného předpokladu být schopen všeho, tak máme každého pátého občana ředitelem , či managerem něčeho, ovšem zpravidla se zakoupenými tituly.
Dříve výjimečná hodnost generála v armádě je již téměř obvyklou hodností nejen v armádě , ale i u policistů i hasičů.
Neudrželi bychom v oboru pro rozpoznání schopností či schopností pro vše ony mladé výtečníky, kdyby se "zvýšily “ akademické hodnosti na např. na titul akademik , unifomovaní např. na maršály a pod., a ředitele na generální , či nejvyšší a pod?
To vše v zájmu toho, aby v oboru zůstali i všeho schopni, a aby se ukázalo v plné nahotě , jaké jsou jejich kariérní metody a zda vůbec jsou pro něco v zájmu společnosti schopni.
