Článek
Nelze mít žádné pochybnosti o tom, že zahraniční politika Ruska nemá nic s demokratickými principy společného.
Jak je to ale s ostatními současnými velmocemi?
Čína již nějakou dobu drží pod krkem Tchaj-wan.
Budoucí prezident USA ještě není v Bílém domě a už vznáší bez jakéhokoliv ostychu a za mlčení dokonce i evropských „demokratů“, neskromné územní požadavky zatím vůči Grónsku, Kanadě a Panamě.
Vůdci světových velmocí jsou si vědomi přelidněnosti naší planety, ve které se dýchá ve stávajících územních hranicích již i jim samotným obtížněji při nezměrné rozpínavosti z hamižnosti a s cílením každého z nich ke světovládě.
Jak potom se má dýchat ve státech menších a malých, které v důsledku přelidněnosti začínají již praskat ve švech, resp. v markantně zhoršujících se mezilidských vztazích v těsných územních prostorech.
Veškerý pohyb a dění mezi státy na Zemi je určován převahou sil a velikostí, je určován silnějšími a většími vůči slabším a menším.
Bylo by demokratické v zájmu rovnosti v nerovnosti, kdyby sdružení (seskupení ) od velmocí ostatních menších a slabších států, kontrolovalo s účinnými kontrolními mechanismy velmoci.
To by však předpokládalo souhlas a ochotu spolupráce velmocí nikoliv na stávajících principech, ale na principech skutečné rovnoprávnosti a suverenity států bez hrozeb, natož demonstrací síly těch větších a silnějších.
Velmocenská zahraniční politika je doposud z pohledu demokracie barbarská.