Článek
Úvod tohoto článku je převzatý z článku publikovaném na serveru Česká justice.
Přestupek je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem. Jde o jednání nižšího stupně závažnosti než trestný čin.
Pokud má být fyzická osoba odpovědna za určitý přestupek,musí být naplněny následující základní znaky: zavinění, dostatečný věk a příčetnost v době, kdy byl spáchán.
Jsou-li uvedené zákonné znaky přestupku naplněny, stanoví zákon za jeho porušení sankce.
Trestem společnost vymáhá dodržování svých norem. Tím jednak hodnotí a potvrzuje jejich závažnost.
Trest má plnit čtyři základní funkce:
- přispět k nápravě potrestaného (výchovná funkce),
- odradit či odstrašit jiné od podobného jednání (preventivní funkce),
- chránit společnost před pachatelem (ochranná funkce – např. vězení),
- obnovit spravedlnost, která byla přečinem narušena (restaurativní funkce).
Ústavní soud svým stanoviskem citovaným v úvodu článku šmahem popřel všechny shora uvedené funkce trestu.
Každým trestem totiž kromě provinilce trpí i osoby jemu blízké.
V pojetí Ústavního soudu potom každý trest je kolektivním trestáním!
Účelově zavádějící výklad kolektivní odpovědnosti tam, kde se jedná jednoznačně o odpovědnost individuální, je podle mého názoru deformací klasických demokratických právních zásad, která mají letitý základ již v římském právu.
Ústavní soud tak ve své podstatě poskytl určité skupině lidí faktickou imunitu provinilcům za veškeré přestupkové jednání.
Jako důsledek uvedeného překvapivého stanoviska „strážce“ Ústavy lze očekávat nezanedbatelný negativní praktický a společenský dopad.
Pokud je nálezovou judikaturou zakotvena faktická finanční nepostižitelnost pouze některé skupiny lidí odpovědných za svá jednání, sic „pouze“ v přestupkovém řízení (případné uložení jiné zákonné sankce u této skupiny je již zcela nevykonatelné), lze logicky očekávat hromadný nárůst jimi objektivně spáchaných přestupků, jako např. za jízdu načerno v dopravních prostředcích, za nepřístojné chování na veřejnosti (močení, vulgarity vůči spoluobčanům, drobné krádeže atd., atd., atd.).
Projednání takových právně i společensky závadových chování v přestupkové komisi potom bude toliko samoúčelné a zbytečně úřady zatěžující, vzhledem k právnímu výstupu kritizovaného stanoviska Ústavního soudu.
Pomůže takové stanovisko „strážce“ Ústavy k posílení víry občanů ve spravedlnost, v důvěru a očekávání, že stát prostřednictvím práva a státních institucí jim zajistí bezpečnost a veřejný pořádek před nepřizpůsobivými občany?
Chci se domnívat, že ti, kdo se podíleli na návrzích a jmenování současných ústavních soudců, takový způsob vděku v podobě populismu od nich ani neočekávali.
