Článek
EU formálně vznikla 1.11.1993 v očekávání všech postupně připojivších se evropských států až na současných 27 spíše ve srovnání úrovně jejich ekonomik, tedy v očekávání spolupráce především v ekonomické oblasti.
Postupně se však z EU stal rozsáhlý nadstátní silně byrokratický útvar politického charakteru, centrálně řízený z Bruselu, kterému se většina členských států bez výhrad podřídila.
EU ne zcela úspěšně řeší vnitřní problémy, které mají příčinu v rychlém, až ukvapeném množstevním (početním) rozšiřování nestejných ekonomik, přijímáním jednotlivých členských států s geopolitickou preferencí. Tak to ostatně vnímá i v současně době pod Ruskou agresí trpící Ukrajina.
EU usiluje na mezinárodní úrovní mimo svá teritoria o uznání a zařazení mezi světové mocnosti.
Dosavadní působení EU i v důsledku dlouhodobého v podstatě autokratického vedení Ursuly von der Leyenové však neskýtá předpoklady pro dosažení uvedeného úsilí.
Že EU, ale ani jmenovaná jeho představitelka není rovnocenný partner USA, ale i jiných světových mocností, dal nyní jasně a nepokrytě najevo staronový prezident USA.
Chce-li EU současné světové pnutí přežít a jako nadstátní útvar zachovat původní myšlenku, tj. těsnější než standartní mezinárodní spolupráce evropských států, nastal čas rázné reformy uvnitř jí samotné.
To, co částečně pozbyly členské státy vstupem do EU, tj. samostatnost a suverenita, toho se začíná nedostávat samotné EU ve vztahu ke světovým mocnostem.
Jiná alternativa zejména za současného vedení USA může spočívat ve využití (zneužití) existence EU, vytvořením nového nadstátního mezikontinentálního formátu Spojených států americko-evropských.
Úsilí Donalda Trumpa nemusí nutně skončit toliko u pokusů o připojení Grónska, Kanady a Panamského průplavu.
