Článek
Každá smrt člověka je vždy smutnou záležitostí zejména proto, že je to slovy J. Sováka „na vždy“.
De mortius nihil nisi bene ( o mrtvých jen dobře), zní latinské přísloví, což se sluší respektovat ve vztahu ke každému, jehož pozemský život skončil.
Upřímně, to však platí pouze pro projev ve veřejném prostoru, který je jakýmsi společensky vhodným vzpomínkovým projevem navenek.
Osobní poznatky, pocity, zkušenosti a názory na osobu zesnulého jsou u každého z nás subjektivně zakotveny nezřídka jinak.
Tak rozloučení se zesnulým není o počtu příznivců či nepříznivců, nejde již ani o parlamentní, ani o prezidentské volby, ale o vlivu a skrytém úmyslu a záměru osob (mimo rodinných příslušníků) a institucí ( média), o důvodech jejich potřeby, upoutat pozornost na událost posledního rozloučení.
Rozloučení může být bez okázalosti, nebo okázalé.
Pan Schwarzenberg neměl žádnou zásluhu na tom, že se narodil v bohaté šlechtické rodině.
Měl “ pouze “ jinde životní startovní čáru než mnohý z nás.
V tomto případě je úmrtí tradiční příležitostí setkání šlechtických rodin s připomenutím jejich stále nezanedbatelnou roli a vliv na život společnosti v Evropě především, ať již v republice, anebo v monarchii.
V každém případě život pana Schwarzenberga si každý z nás připomene a vyhodnotí ve svém vědomí a svědomí, které není jiným přístupné.
