Článek
V teorii dělby moci ve státě jde o oddělení moci zákonodárné (legislativní), výkonné (exekutivní) a soudní (judiciální), z čehož vyplývá systém institučních brzd a protivah.
Systém vzájemných brzd a protiváh je v Ústavě ČR zakotven , v praktickém politickém životě však brzdy nefungují, váhy jsou bez protiváh v tiché spolupráci zákonodárné, výkonné a soudní moci.
Nejedná se již o dělenou moc v uvedeném smyslu, ale moc, kterou si zákonodárci , vláda a soudy mezi sebou rozdělili a panují společně a vzájemně bez brzd a protiváh.
Objektivní pravdu si mimoděk zvykáme ignorovat. Manipulujeme se subjektivními pravdami podle toho, jak která komu vyhovuje a prosadí je projevem schopnější dogmatici.
Promítlo se to i do současné praxe justice. Ústavně právní zásada nezávislosti soudců se stala toliko proklamací, která je interpretována podle toho, jak komu vyhovuje.
Ve skutečnosti již soudci nesoudí podle zákonů, neboť se pasovali do role „zákon jsem já“. Zformalizovala se přezkumná činnost nadřízených soudů, pro které je z různých důvodů ( např. nejčastěji ze společného sportování osobní vztahy mezi soudci různých stupňů, filtr přezkumu rozhodnutí přes aktivní, ale nezkušené asistenty soudce atd.) pohodlnější přehlížet nedodržování zákonů soudy nižších stupňů.
Uplatňované námitky účastníků soudního řízení se neberou v potaz zjednodušeným odůvodněním, že nebylo shledáno v přezkoumávaném rozhodnutí a řízení žádné pochybení.
Že se uvedeným postupem porušují ústavní zásady rovnosti stran řízení, práv na obhajobu, či zastoupení atd. nikomu z těch, kteří rozhodují nevadí.
Ústavní soudci obdobně provádí přezkum podaných stížností přes své asistenty, takže je rozhodné, co asistent soudci předloží, doporučí a co nikoliv.
Česká justice je součástí života naší společnosti, v níž se již většina občanů psaným právem neřídí ze známých důvodů jeho nevymahatelnosti.
Tak v teoretické dělbě moci máme nepostižitelné a práci předstírající šlechtu poslanců a senátorů v zákonodárné moci, šlechtu ministrů ve výkonné moci a šlechtu soudců v soudní moci.
Soudci a státní zástupci jsou v kategorii vysokopříjmových profesí, stejně jako advokáti, obhájci, kteří dostanou minimálně to, co jim zaručuje advokátní tarif, bez ohledu na úspěšný či neúspěšný výsledek.
Ostatně soudci i státní zástupci jsou za zaručené platy hodnocení za počet skončených věcí, a nikoliv za kvalitu jejich práce.
Nezáleží tedy na tom, co je správné a spravedlivé.
Pro změnu kvality společenského života stačí pouze pravdivě pojmenovat a nezastírat realitu. Neakceptovat dvě či více pravd, ale toliko pravdu objektivní. To by znamenalo přistoupit k výkonu funkcí odpovědně, což se však po nikom nepožaduje.
Proč by tomu pak mělo být u zaručených vysokopříjmových profesích jako poslanec, senátor, soudce, advokát, státní zástupce, když i v jiných odvětvích se zvyšují příjmy, aniž by byl za ně očekáván zodpovědný pracovní výkon.
