Článek
Vzhledem ke stále více kontraverznímu dění v naší společnosti nemohu začít jinak než sarkasticky.
Na etické úrovni naší společnosti, v porovnání s předrevoluční, se nic nezměnilo.
Za předchozího politického režimu platilo rčení : „Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu!“.
Nic se na tom ani po 35 letech nezměnilo. Je to životní krédo zakódované v hlavách mnohých občanů, kteří jsou rozpoznatelní svoji ADHD aktivitou ve veřejném životě, doposud. A pokud je to v hlavách, je to už motiv k činům. Je třeba jen vyčkat vhodné příležitosti.
Každá předchozí vláda ČR a zdá se nevyjímaje ani současné, svých příležitostí náležitě využila.
Shora citované rčení má jen v podmínkách současné vlády jinou podobu: „Vykonávat veřejnou funkci znamená nezapomenout na sebe“.
Aktuálně se řeší platy ústavních činitelů ( poslanci, senátoři, ministři , prezident , soudci).
Argument o bezmocnosti vlády vůči Ústavnímu soudu (mimochodem z neomezené moci 15 soudců měl strach bývalý režim , proto Ústavní soud byl toliko v Ústavě a fakticky neexistoval) je interpretován tak, že: V okamžiku, kdy si politici platy sníží (případně jen zmrazí), sníží je i soudcům, ti se následně rozčílí a obrátí se na Ústavní soud. Brněnský tribunál jim pravidelně dává za pravdu a budí dojem, že bude-li soudce připraven o bagatelní část své mzdy, a to i v době, kdy podstatná část populace chudne, je ohrožena jeho nezávislost( citace „bezmocného“ ministra Rakušana).
Vládě ( myšleno jednotlivým členům vlády a vládní koalici) ze zištných, osobních důvodů vyhovuje citovaná argumentace s polopravdou , resp. s vědomou lží.
Ve vládnoucí koalici je přehršle právníků, aby mohli vysvětlit poměrně konzistentní stanovisko Ústavního soudu vyslovené na počátku řešení problematiky zmrazení platů soudců, že to vláda můžeš učinit, nevyjímaje možnosti snížení jejich platů.
Tak by se mohlo stát , vyjádřeno pro zjednodušení a srozumitelnost , při současně splněných dvou podmínek: a) krizová ekonomické situace státu (splněno, neboť po několik let již trvá ) a b) použití stejného metru ( zmrazit , případně snížit platy všech na státní rozpočet napojených profesí ).
Podmínku b) však vláda podle mého soudu zcela vědomě neřeší, neboť to není pro ústavní činitele, tedy ani pro ministry subjektivně výhodně. Nemohly by být zvýšeny již tak vysoké platy ústavních činitelů. A kdo by nechtěl více než má, zejména když je rozhodnutí na něm samotném.
Takže soudcům jakoby chtěli platy zmrazit ( aby populisticky blafovali občany) a vojákům, policistům, učitelům lékařům sice symbolicky, ale zvýšit.
Tak nesplní podmínku rovného metru
To je taktika, jak se nezanedbatelnou měrou zvýší již tak vysoké platy ústavních činitelů ( u mnohých toliko jako jeden z několika).
Vedlejší dopad bude v nárůstu zájemců o vstup do politiky za takový peníz.
Jestli opozice nesouhlasí se zvýšením platů i pro ně, jedná se o ryzí populismus ( Okamura, Schillerová, a z koalice dokonce i Dufek ze zanikající KDU-ČSL).
Vědí najisto, že vládnoucí koalice platy zvýší i jim , přičemž od žádného z nich není slyšet , že by se nesprávnosti bránil příslibem poukazování ze svého platu např. 100.000 Kč měsíčně na dobročinné účely a pod.
Může se jevit zvláštní, že rok před volbami koalice zvyšuje platy prakticky i pro příslušníky současné opozice a pro příští volební období rýsující se vládnoucí strukturu.
Jsou to však zase jenom peníze pro ústavní činitele , kteří jimi povětšinou zůstanou i po volbách ať již ve vládnoucích nebo v opozičních, případně v koaličních seskupeních obou .
V každém případě jsou to trapné tanečky o fotbalové malá domů.
Půl miliardy Kč na zvýšení vysokých platů je sice zanedbatelná částka z již nebývale zadluženého státním rozpočtu, ale nepřehlédnutelný a pro paměť lidí neodstranitelný šrám do etické úrovně života v naší společnosti, zásluhou politiků.
