Článek
Spor o způsob financování České televize a Českého rozhlasu se dostává do absurdní situace. Vládní koalice v čele s hnutím ANO prosadila v prvním čtení v Poslanecké sněmovně návrh zákona o financování těchto dvou veřejnoprávních médií, který ruší televizní a rozhlasový poplatek a místo něj zavádí financování přímo ze státního rozpočtu. Má to ale háček. Vláda by musela pro ČT a rozhlas najít okolo osmi miliard korun, což je pro příští rok takřka neřešitelný problém. Andrej Babiš proto stále více slyší na to, že by Česká republika mohla převzít některý ze skandinávských modelů financování médií veřejné služby, kdy peníze pro televizi a rozhlas neplynou přímo ze státního rozpočtu.
Skandinávské modely jsou založené na speciální dani, kterou platí všichni ekonomicky aktivní občané. Ve Finsku se vztahuje na všechny starší 18 let s příjmem vyšším než 15 150 euro ročně, a činí 2,5 % z celkových zdanitelných příjmů, maximálně ale 160 euro. Daň nejde do státního rozpočtu, ale do speciálního fondu, z něhož je financován provoz finské televize a rozhlasu Yle. Politici tak nemají přímý vliv na výši rozpočtu Yle, ani na nakládání s prostředky vybranými touto speciální daní. Tento model před několika dny pochválil vládní poslanec Martin Kolovratník (ANO), který s delegací mediálního výboru sněmovny navštívil Finsko. „Na rovinu říkám, tohle je inspirace, kterou bychom mohli jít v České republice. Jeden z možných scénářů,“ uvedl poslanec ve videu, které zveřejnil na profesní sociální síti LinkedIn.
Dnes 205 Kč za domácnost, příště klidně násobek?
Ve Švédsku platí daň pro veřejnoprávní média všichni občané starší 18 let, co mají zdanitelný příjem. Jde o 1 % z tohoto ročního příjmu, ale maximálně 1184 švédských korun. Vybírá se společně s daní z příjmů přes daňový úřad, ale výnosy se převádí na zvláštní účet mimo státní rozpočet. Jinými slovy, finský a švédský model jsou ekvivalentem našich koncesionářských poplatků, ale vztahují se jen na ekonomicky aktivní občany a jsou vázané na výši příjmu dotyčného. U nás se ale platí za domácnost bez rozdílu, zda je jednočlenná nebo vícečlenná, pouze jediný poplatek za obě média. Přechod na finský nebo švédský model by znamenal, že v ekonomicky aktivní domácnosti by platili dva a více členové rodiny každý za sebe.
Finský i švédský model představují dobrou pojistku před zneužitím situace, kdy vláda rozhoduje o příjmu veřejnoprávní televize a rozhlasu při každoročním schvalování státního rozpočtu. Nejsem si ale jistý, jak by to přijala veřejnost a zejména voliči hnutí ANO a SPD, jimž bylo slíbeno zrušení poplatků a nyní by museli nově platit speciální daň, a to ještě za všechny ekonomicky aktivní členy domácnosti. Ve finále by to totiž tyto domácnosti mohlo vyjít mnohem víc než dnešních 205 korun měsíčně, což si moc dobře uvědomuje například předseda Poslanecké sněmovny a vládní SPD Tomio Okamura, který na Babišovo prohlášení reagoval rázným odmítnutím jakékoli nové daně.
Někde se ale peníze pro Českou televizi a Český rozhlas najít musí, když se vládní koalice rozhodla fungující model poplatků zničit, ale finance na tato média ve svém rozpočtu nemá.
