Emoční malware romantismu přetížil síť a zrodil moderní ideologie

Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století se nad Evropou vznáší hustý, dusivý uhelný dým a gigantické tovární stroje drtí fyzickou realitu s chladnou, nelítostnou inženýrskou přesností. Z pohledu systémové architektury se zdálo, že vše běží podle dokonalého plánu. Osvícenství totiž úspěšně odinstalovalo starý, iracionální náboženský kód a udělilo lidskému uzlu plná administrátorská práva. Newtonova fyzika a descartovská logika slibovaly, že vesmír je jen obrovský, plně předvídatelný hodinový stroj. Racionalismus se stal globálním operačním systémem. Vše, co nešlo zvážit, změřit nebo matematicky dokázat, bylo označeno za nepotřebný kód a smazáno.

Když francouzští revolucionáři na konci 18. století přestavovali stát, zašli v této matematické optimalizaci tak daleko, že zrušili křesťanský kalendář a zavedli desetidenní týden, aby se čas choval podle čisté desítkové soustavy. Na oltář v pařížské katedrále Notre-Dame dokonce posadili herečku představující „Bohyni Rozumu“. Byla to absolutní, brutální nadvláda čistého CPU nad vším ostatním.

Ale systémoví architekti Osvícenství udělali jednu fatální inženýrskou chybu. Zapomněli na hardwarové specifikace biologického nosiče. Lidský mozek není křemíkový čip. Jeho nejstarší část, limbický systém, nepotřebuje k přežití rovnice. Potřebuje emoce, tajemství, kmenovou sounáležitost a narativní mýty. Když Osvícenství lidem sebralo boha, legendy a pocit magie, vytvořilo v operační paměti milionů lidí obrovské, bolestivé informační vakuum. A do tohoto vakua se brzy nahrál ten nejzákeřnější kognitivní virus moderní historie: Emoční malware zvaný Romantismus.

Romantismus nebyl jen nevinný umělecký směr plný básní o rozbouřeném moři a plačících hrdinech. Z informačního hlediska to byla masivní, koordinovaná systémová vzpoura proti čistému kódu. Byla to chybová hláška z přehlcení logikou (Logic Overload Error).

Zatímco osvícenec věřil, že každý problém má své exaktní, racionální řešení, romantik tento předpoklad s odporem odmítl. Autoři hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor) v Německu, nebo básníci jako Byron a Shelley v Anglii, začali cíleně nabourávat osvícenský algoritmus. Tvrdili, že kalkulující rozum z člověka dělá jen mrtvou součástku ve stroji. Začali glorifikovat přesný opak logiky: šílenství, vášeň, nevypočitatelnou intuici a děsivou, nezkrotnou sílu přírody.

Zatímco inženýři se snažili přírodu spoutat do kanálů a parních strojů, romantici uctívali její neúprosnou, entropickou ničivost. Fascinovaly je trosky starých hradů, bouře a smrt. Dokonalým varováním před arogancí čistého rozumu se stal slavný román Frankenstein, který napsala Mary Shelley. Příběh o vědci, který si hraje na boha, složí z mrtvého hardwaru nového člověka a oživí ho elektřinou, ale naprosto selže v dodání „softwaru“ (lásky a emocí), čímž stvoří vraždící monstrum. Frankenstein byl mrazivou metaforou pro samotné Osvícenství: stvořili jste dokonalý racionální stroj, ale chybí mu duše, takže nás všechny zabije.

Tento romantický útok na logiku zpočátku vypadal jako nutný a osvobozující patch pro přehřátou lidskou psychiku. Povolil uzlům znovu cítit. Ale protože romantismus zcela vyřadil z provozu racionální firewall, otevřel bránu pro nahrání mnohem temnějšího a destruktivnějšího kódu. Pokud už pravdu nedefinuje univerzální matematika ani univerzální katolický Bůh, co nás tedy spojuje?

Na tuto krizovou systémovou otázku odpověděl německý filozof Johann Gottfried von Herder. Přišel s konceptem, který planetu navždy rozdělil: s myšlenkou Volksgeist (Ducha národa).

Osvícenství se snažilo naprogramovat univerzální, globální síť, kde by všichni lidé komunikovali jedním jazykem rozumu a vědy. Herder a romantici tento globalizační protokol smazali. Začali tvrdit, že žádný „univerzální člověk“ neexistuje. Existuje pouze Němec, Francouz, Čech nebo Rus. Každá tato skupina má údajně svůj vlastní, nekompatibilní operační systém, který je natvrdo zakódován v její krvi, v jejím jazyce a v pohádkách jejích předků.

Po celé Evropě se okamžitě rozběhla gigantická operace takzvaného „Data Scrapingu“ (těžby dat). Intelektuálové opustili laboratoře a vyrazili na venkov. Bratři Grimmové v Německu, nebo Karel Jaromír Erben v Čechách, nejezdili po vesnicích proto, aby sbírali roztomilé pohádky pro děti na dobrou noc. Byli to datoví analytici, kteří se snažili z ústních lidových tradic, starých písní a pověstí zpětně zkompilovat původní „zdrojový kód“ svého národa. Věřili, že v těchto iracionálních, temných a krvavých mýtech se skrývá skutečný operační klíč k identitě jejich sítě.

Z lidstva, které se do té doby dělilo primárně podle náboženství (křesťan vs. muslim) nebo podle toho, komu platilo daně (poddaný habsburského císaře), se najednou staly striktně oddělené, jazykově definované clustery. Vznikl Národ. A s ním zmutoval romantický malware do své finální, plně ozbrojené podoby: do Nacionalismu.

Nacionalismus změnil základní topologii sítě. Už nešlo o to, jaký máte výpočetní výkon nebo jakou vyznáváte víru. Vaše příslušnost k uzlu byla od teď definována vaší neměnnou „MAC adresou“ – tedy etnickým původem, rodným jazykem a půdou, na které jste se narodili.

Tento nový síťový protokol byl neuvěřitelně agresivní. Vyžadoval, aby se hranice politického státu naprosto přesně překrývaly s hranicemi etnického clusteru. V Evropě, která byla po tisíciletí dokonale promíchanou sítí nejrůznějších národností žijících vedle sebe, představoval tento požadavek recept na absolutní katastrofu. Kód nacionalismu v sobě totiž nesl jednu smrtící instrukci: Každý cizí uzel na našem území je virus. Musí být buď asimilován (přepsán), nebo vymazán.

Ve druhé polovině 19. století začal tento protokol fyzicky překreslovat mapu. Došlo k násilnému sjednocení Německa pod taktovkou „železa a krve“ kancléře Bismarcka, k sjednocení Itálie a k masivnímu štěpení staré rakousko-uherské a osmanské říše. Státy už nebojovaly kvůli vrtochům králů. Bojovaly proto, že jejich národní OS vyžadoval absolutní dominanci nad sousedním, „méněcenným“ operačním systémem. Školství se proměnilo ve státní programátorské ústavy. Dětem se od útlého věku do paměti nevypalovala osvícenská matematika, ale fanatická, romantizovaná verze národních dějin, kde vlastní národ byl vždy absolutním dobrem a soused absolutním zlem. Obyvatelstvo bylo formátováno pro budoucí konflikt.

Na začátku dvacátého století byl světový systém zralý na zhroucení. Průmyslová revoluce dodala státům nepředstavitelný, masivní fyzický hardware – ocelárny, železnice, kulomety, bojové plyny a dělostřelectvo. Emoční malware nacionalismu jim dodal fanatický software, který ignoroval pud sebezáchovy a logiku. Byla to ta vůbec nejvražednější možná kombinace v dějinách planety. Špičková tovární efektivita řízená primitivním kmenovým narativem.

V roce 1914 stačil jediný malformovaný datový paket – dva výstřely v Sarajevu do těla následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este –, aby se spustila řetězová reakce. Architektura tajných vojenských aliancí zafungovala jako automatizovaný skript, který neměl žádnou pojistku proti selhání. Státy začaly jeden po druhém odesílat vyhlášení války. Evropský server se zřítil do kaskádového selhání.

První světová válka nebyla konfliktem vojáků; byla to gigantická, průmyslová „Garbage Collection“ (vymazávání paměti), která doslova sešrotovala miliony lidských uzlů v bahně zákopů na Sommě a u Verdunu. Racionalismus Osvícenství, který měl lidstvo spasit, posloužil pouze k výpočtu dokonalejších balistických křivek pro dělostřelectvo a k efektivnější syntéze yperitu.

Ale ani toto drtivé varování a shoření sítě nestačilo. Po krátkém, chybném restartu sítě (Versailleská smlouva) se v rozvráceném Německu a Itálii začala generovat ta absolutně nejtemnější mutace romantického malwaru. Vznikl fašismus a nacismus. Zatímco starý nacionalismus ještě alespoň okrajově respektoval nějaké mezinárodní právo, nacismus překódoval celou realitu na čistý, biologický rasismus. Zredukoval lidskou hodnotu výhradně na genovou výbavu. Příslušníci jiného kódu (zejména Židé) byli označeni za ultimátní, smrtelný virus, který znehodnocuje nordický hardware a musí být fyzicky, továrním způsobem odstraněn (Holokaust).

Druhá světová válka znamenala pro planetu absolutní termodynamické dno. Desítky milionů smazaných uzlů, vyhlazená města, zhroucená infrastruktura. Stát se proměnil v mechanického boha, který pohltil své vlastní stvořitele. Romantický sen o hrdinství, emocích a spojení s krví předků skončil spáleným masem a jadernou anihilací Hirošimy a Nagasaki.

Z ruin této globální systémové havárie se musela civilizace zrodit znovu. Architekti nového světa pochopili, že se už nikdy nesmí spolehnout na lidské emoce ani na nebezpečné pohádky o nadřazenosti krve. Byli nuceni vytvořit úplně novou architekturu zajištění míru – architekturu postavenou na chladném, matematickém strachu z jaderného vyhlazení a na postupném předávání kontroly křemíkovým strojům. O zrodu Kybernetiky, studené válce Teorie her a prvních digitálních sítích si povíme v naší další analýze lidského kódu.

Zdroje a doporučené čtení: