Fyzika kolapsu (díl 6): Psychologie propasti a pád lidské mysli

V minulém díle jsme sledovali brutální fyzikální a agronomickou realitu planety, kterou zahalila vulkanická zima. Viděli jsme, jak zkolabovala úroda, jak se rozpadly poslední zbytky státního aparátu a jak fyzický hlad donutil civilizovaného člověka jíst kůru ze stromů a domácí mazlíčky. Zabývali jsme se tělem a státem.

Dnes však vstoupíme na to vůbec nejděsivější bojiště celého civilizačního kolapsu. Tímto bojištěm není zamrzlé pole ani barikáda na kraji vesnice. Je to lidský mozek. Tři kilogramy biologické hmoty ukryté v lebce, které v sobě nesou veškerý náš „sociální software“ – naši morálku, naše sny, náš soucit a naši identitu.

Během prvního půlroku po globálním šoku projde lidská psychika transformací tak hlubokou a temnou, že z jedinců, které jste znali celý život, se stanou naprosto cizí, nebezpeční a chladně kalkulující predátoři. Tento díl je pitvou lidské mysli, která právě zírá do propasti. A propast zírá zpět.

Abychom pochopili, co se děje v hlavě člověka v šestém měsíci kolapsu, musíme se podívat na to, co ho pohání: chronický, neustálý a palčivý nedostatek kalorií. Hlad není jen prázdný žaludek. Hlad je agresivní neurologický stav, který doslova přepisuje architekturu lidského myšlení.

V roce 1944 proběhl v USA slavný Minnesotský experiment s hladověním (Minnesota Starvation Experiment). Cílem bylo zjistit, jak pomoci lidem v Evropě, kteří přežili válku a koncentrační tábory. Dobrovolníci dostávali půl roku jen zlomek potřebných kalorií (stravu tvořily brambory, tuřín a tmavý chléb – přesně to, co zbylo naší postapokalyptické komunitě). Výsledky na psychiku těchto jinak zdravých, mladých a morálně pevných mužů byly děsivé:

A to byl prosím kontrolovaný experiment v bezpečném prostředí, kde věděli, že na konci dostanou najíst. Představte si nyní mozek člověka, který žije v zamrzlém, nebezpečném světě šest měsíců a ví, že jídlo na konci nečeká. Jeho prefrontální kortex (část mozku zodpovědná za logiku, morálku a plánování budoucnosti) je vypnutý, protože nemá dostatek glukózy k provozu. Vládu přebírá mozkový kmen a amygdala – centrum strachu a zvířecích pudů. Člověk se přestává chovat jako občan a začíná se chovat jako zahnané zvíře.

V psychologii existuje slavný model – Maslowova pyramida potřeb. Říká, že člověk má potřeby poskládané na sobě, a dokud nemá uspokojené ty spodní, vůbec nemyslí na ty vyšší. Pojďme se podívat, jak tuto pyramidu srovná šest měsíců tmy se zemí.

1. Seberealizace a estetika (Vrchol pyramidy – ZNIČEN):

Před kolapsem lidé řešili smysl života, chodili do divadla, malovali obrazy, budovali si kariéru a hledali „work-life balance“. Hádali se na sociálních sítích o abstraktních konceptech. V šestém měsíci kolapsu umění neexistuje. Kniha je jen palivo do kamen, aby děti nezmrzly. Krása ztratila jakoukoliv hodnotu. Bývalý generální ředitel nadnárodní korporace, který měl kdysi obrovský vliv, je nyní z psychologického hlediska naprostá nula, pokud nedokáže naštípat dříví. Veškerá abstraktní identita, kterou si lidé budovali celý život, je vymazána z existence.

2. Úcta a uznání (Druhé patro – ZDEFORMOVÁNO):

V civilizaci získáte úctu tím, že jste chytří, empatičtí, že máte peníze, vzdělání nebo dobré způsoby. V postapokalyptické komunitě se úcta a respekt (jak jsme ukázali zde) redukuje výhradně na fyzickou sílu, schopnost zabíjet a přístup k surovým zdrojům. Právník, který neumí držet pušku, je jen zbytečný krk navíc. Lidé neprojevují úctu ze slušnosti, ale z čistého, paralizujícího strachu z lokálního vůdce.

3. Láska a sounáležitost (Třetí patro – ZÚŽENO NA KREV):

Zde dochází k nejbolestivější změně. V bezpečném světě dokážeme milovat širokou rodinu, přátele, kolegy v práci a dokážeme cítit solidaritu s dětmi na druhém konci planety. V šestém měsíci se láska smrskne do mikroskopického bodu. Biologie zavelí jasně: Nemáš dost energie na to, abys chránil všechny. Váš okruh empatie, vaše „My“, se omezí pouze na ty, se kterými sdílíte bezprostřední DNA (děti) nebo se kterými máte existenční spojenectví (partner, který dokáže pracovat). Kamarád z dětství, který k vám dorazí po půl roce s prosbou o jídlo, už není kamarád. Je to zátěž.

Zůstaly jen dvě nejspodnější patra: Bezpečí a Fyziologie (voda, jídlo, spánek, teplo). V těchto dvou patrech nyní žije 100 % vaší mentální kapacity. Člověk se redukuje na biologický termostat a kalkulačku kalorií.

Moderní společnost je postavena na schopnosti věřit ve sdílené abstrakce. Věříme v hodnotu papírových peněz, věříme ve státní hranice, věříme v zákony, ve smlouvy, v lidská práva a v daně. Nic z toho fyzicky neexistuje, je to jen sdílený psychologický konstrukt.

Když mozek pochopí, že pomoc nepřijde, tyto abstrakce s neuvěřitelnou rychlostí odumřou. V komunitě, která přežívá šest měsíců ve tmě, už nikdo neřeší politiku. Je naprosto absurdní a komické si představit, že by se lidé hádali o to, zda je lepší levice nebo pravice, jaké mají být daně, nebo zda jsou dodržována menšinová práva.

Proč? Protože abstrakce vyžadují bezpečí a přebytek zdrojů. Daně znamenají odevzdat část své práce ve prospěch „společného dobra“. Ale když nemáte dost jídla ani pro vlastní dítě, koncept „společného dobra“ pro vás představuje smrtelné nebezpečí. Lidé už neplatí daně. Odevzdávají výpalné lokálnímu warlordovi, a dělají to pod hrozbou fyzické likvidace.

Pokud se v této fázi objeví někdo, kdo začne kázat o morálce, spravedlnosti a lidských právech, je okolím vnímán buď jako blázen, nebo jako nebezpečný rozvraceč komunitní disciplíny, který musí být umlčen. Pravda a spravedlnost v šestém měsíci kolapsu zní: „Máš 500 gramů brambor a nabitou zbraň.“ Vše ostatní je jen zbytečný zvuk.

Jak přesně vypadá ten moment, kdy v sobě člověk definitivně pohřbí humanistu a stane se chladným realistou? Můžeme k tomu použít etický model, který formuloval ekolog Garrett Hardin pod názvem Lifeboat Ethics (Etika záchranného člunu).

Představte si, že plujete na moři v záchranném člunu, který má kapacitu 10 lidí. Je vás tam 10. Kolem člunu plave ve studené vodě dalších 100 lidí, kteří se topí a natahují k vám ruce. Křesťanský humanismus a marxistická rovnost říkají: „Všichni mají stejné právo na život. Musíme jim pomoci.“ Co se ale stane ve fyzikální realitě, když se je pokusíte vtáhnout do člunu? Člun se převrhne a utopí se všech 110 lidí. Kompletní zkáza.

Jediná racionální volba pro záchranu alespoň části lidských životů je pádlovat přes ruce topících se lidí, odhánět je veslem, případně je nechat utonout. Z hlediska předkolapsové morálky je to monstrózní zločin. Z hlediska fyziky kolapsu je to jediná možnost biologického přežití.

V šestém měsíci kolapsu už mají tuto Etiku záchranného člunu všichni přeživší hluboce vypálenou do svého mozku. Když k opevněné vesnici (o které jsme psali v Díle 4) dorazí matka s podvyživeným dítětem v náručí a prosí o trochu jídla, strážce na barikádě už necítí vnitřní konflikt. Jeho empatie k cizincům je mrtvá. Nestřelí ji proto, že by ji nenáviděl. Zastřelí ji pro výstrahu proto, že je to cizí, nebezpečný prvek, který představuje riziko převrhnutí jeho vlastního komunitního člunu. Lidé se naučí páchat zlo částečně z nutnosti a částečně z naprosté emoční plochosti. A to nás přivádí k dalšímu symptomu propasti.

Člověk nedokáže žít v akutním stresu a hrůze půl roku v kuse. Vysoká hladina kortizolu a adrenalinu by tělo zabila dřív než hlad. Mozek má proto zabudovaný obranný mechanismus proti přetížení – emoční odpojení, neboli apatii.

Historie nám k tomu dává mrazivé svědectví z obléhání Leningradu za druhé světové války. Lidé v Leningradu byli na začátku znechuceni smrtí, plakali nad oběťmi bombardování a dělali vše pro důstojné pohřby. Po několika měsících kruté zimy a vyhladovění se jejich psychika transformovala. Lidé si do svých deníků zapisovali, jak překračují mrtvoly sousedů ležící na chodnících, aniž by to v nich vyvolalo jakoukoliv emoci. Matky přestaly plakat, když jim umřelo dítě, jen ho potichu zabalily do hadrů a vynesly na balkon, aby tělo zmrzlo. Zvířata se stala jídlem, z mrtvých lidí se stala součást neživé infrastruktury ulic.

V našem postapokalyptickém scénáři se po půl roce stane apatie dominantní emocí. Lidé získají to, čemu vojáci z první světové války říkali Thousand-Yard Stare (Pohled tisíce yardů). Jsou to prázdné, tupé oči, které hledí skrz vás do dálky. Lidé pracující na zamrzlých polích se už nesmějí, nepláčou a nedoufají. Fungují jako biologičtí roboti. Vědí, že jakákoliv nadměrná emoce – ať už je to záchvat pláče z beznaděje, nebo euforický výbuch radosti z nalezení konzervy – je zbytečným plýtváním kyslíku a kalorií. Z člověka, který před rokem prožíval nervové zhroucení kvůli nezaplacené faktuře za internet, se stal terminátor přežití, který ráno odtáhne mrtvého souseda do hromadného hrobu a odpoledne bez jakékoliv mimiky v obličeji okopává tuřín.

Zatímco většina přeživších se podvolí surové biologii, menší část populace se tomuto psychologickému zlomu vzepře. Jejich humanismus, jejich intelekt nebo jejich víra v to, kým byli před kolapsem, je natolik silná, že odmítnou akceptovat Etiku záchranného člunu a zvířecí realismus.

Tito lidé čelí naprostému zoufalství. Rakouský psychiatr Viktor Frankl, který přežil Osvětim, ve své knize Ať se děje co se děje (Hledání smyslu života) detailně popsal syndrom lidí, kteří to v táboře vzdali. Nezemřeli primárně na nemoc nebo hlad. Zemřeli na absolutní ztrátu naděje v budoucnost. Jakmile člověk ztratí vizi toho, proč by měl snášet utrpení (protože nemá nikoho blízkého, koho by musel chránit, nebo nemá víru, že se svět někdy zlepší), jeho organismus se jednoduše vypne. Frankl popisuje, jak vězeň jednoho rána odmítl vstát do práce, nereagoval na rány dozorců, jen vykouřil poslední cigaretu a do 48 hodin byl mrtvý. Jeho duše rezignovala dřív než tělo.

V šestém měsíci kolapsu nastává masivní vlna takzvaných „sebevražd civilizovaných“. Lidé (často z řad bývalé inteligence, umělců nebo hluboce věřících), kteří neunesou brutalitu a krutost nového světa, ve kterém musí bít cizí děti, aby ochránili ty své, volí odchod. Není to výbuch paniky, je to tiché, logické rozhodnutí. Zabalí se do spacáku v opuštěném městském bytě, vezmou si hrst starých prášků, nebo se prostě přestanou snažit najít jídlo a tiše umrznou.

Paradoxně tak často umírají lidé, kteří by po fyzické stránce měli ještě šanci přežít, ale jejich psychologický software nedokázal přijmout downgrade na zvířecí úroveň. Oslabená kognitivní architektura civilizace páchá sebevraždu před drtivou silou pravěkého instinktu.

Když uplyne šest měsíců a my se podíváme na ty, kteří zbyli – na muže a ženy v otrhaných, špinavých zimních kabátech, jak s prázdným pohledem patrolují na barikádách nebo chroustají v mrazu nedovařenou krmnou řepu – nevidíme už občany našeho starého světa.

Vidíme nový, temně zocelený lidský druh. Mozek těchto lidí pochopil, že pomoc nepřijde. Zabil v sobě naději jako zbytečnou slabost. Zabil empatii ke všemu, co nepatří k rodinnému krbu. Maslowova pyramida byla zbourána a její trosky byly použity na stavbu primitivní, kruté, ale neprůstřelné bariéry proti vnějšímu světu.

Ale i tento zvířecí realismus má své limity. Lidé se sice adaptovali na utrpení, ale společnost nezůstane stát na místě. Kolem šestého měsíce se mezi těmito izolovanými, cynickými kmeny začíná rodit nová forma komunikace. Je to komunikace zbavená jakékoliv slušnosti a práva. Je to surová ekonomika naprostého nedostatku.

Zjistí se, že vaše vesnice má sice brambory, ale vaši lidé umírají na infekce z drobných ran, protože vám došly zbytky širokospektrálních antibiotik a dezinfekce. Sousední opevněná farma třicet kilometrů od vás má zase bylinkáře nebo vyloupenou starou lékárnu, ale jejich vůdci zoufale chybí olovo a střelný prach pro jeho zbraně.

Bude nutné navázat kontakt. Bude nutné začít obchodovat. V našem dalším Díle 7: Rok bez léta se ponoříme přesně do této temné makroekonomiky nového věku. Zjistíme, čím přesně se platí, když peníze shořely. Zlato je pro hladové krky bezcenné. Otevřeme novou epochu, které vládnou tři tvrdé měny – olovo, antibiotika a čistá lidská síla – a uvidíme, jak se z přeživších postupně stávají novodobí otrokáři.

Zdroje a doporučená literatura pro hlubší pochopení: