Fyzika kolapsu (Díl 8): Autoimunitní stát a válka o zrno

V minulých dílech jsme detailně mapovali postupný pád lidské psychiky i společnosti. Ukázali jsme si, jak se z měst staly mrtvé hrobky, jak se venkov izoloval pod vládou nekompromisních lokálních warlordů a jak se olovo a antibiotika staly jedinou uznávanou měnou.

Zdálo by se, že společnost našla své tvrdé, kruté, ale stabilní dno. Izolované vesnice se naučily přežívat a bránit. Lidé si zvykli na zimu, hlad i na zvířecí realismus. Jenže do této temné rovnice nyní, zhruba rok až rok a půl po kolapsu, vstupuje ten nejnebezpečnější a nejlépe vyzbrojený hráč na mapě.

Pamatujete si na naše vůbec první úvahy o systémech hromadného sledování a umělé inteligenci? Bavili jsme se o tom, že jakýkoliv složitý systém, ať už je to byrokratický aparát nebo algoritmus, se chová jako biologický organismus. Má jeden jediný nepřekročitelný pud: Přežít za každou cenu. A když tomuto systému dojde vnější nepřítel nebo externí zdroje, začne se nudit a hladovět. Nakonec zmutuje v autoimunitní chorobu a začne požírat své vlastní buňky, aby oddálil svou smrt.

Tento díl je přesně o této autoimunitní reakci. Je o dni, kdy Zbytkový Stát vyleze ze svých bunkrů a obrátí hlavně svých zbraní proti těm, které měl původně chránit.

Abychom pochopili, proč se stát najednou objevuje na scéně, musíme se podívat do ostře střežených perimetrů, o kterých jsme mluvili při státní Triage.

Vláda, generalita a vysocí úředníci se před rokem zabarikádovali v podzemních velitelských centrech, vojenských základnách a u chráněných strategických uzlů. Měli k dispozici sklady Státních hmotných rezerv. Pevně věřili, že jejich zásoby – tisíce tun mraženého masa, obilí, sušeného mléka a miliony litrů nafty – je provedou krizí, dokud se situace venku neuklidní a „lůza“ ve městech nevymře.

Jenže po roce a půl je realita děsivá.

V tento moment stát naráží na svůj strukturální limit. Stát jako entita totiž nikdy v historii neprodukoval žádné kalorie. Stát neumí pěstovat brambory. Stát neumí chovat dobytek. Stát tvoří vojáci, policisté, soudci, úředníci a politici – to všechno jsou z pohledu fyziky pouze konzumenti energie, nikoliv její producenti.

Když státu dojdou zásoby a nemá žádné daně z příjmu (protože peníze neexistují), má jen dvě možnosti. Buď se úředníci a generálové smíří s tím, že zemřou hlady ve svých luxusních bunkrech. Nebo využijí to jediné, co jim zbylo – monopol na těžké zbraně, organizovanou sílu a logistiku – a vyrazí si ty kalorie vzít násilím tam, kde ještě nějaké jsou. U venkovských obyvatel.

To, co bude následovat, není sci-fi. Je to historicky naprosto přesný a mnohokrát opakovaný scénář. Vždy, když centrální vláda ztratila ekonomickou moc a armáda začala hladovět, sáhla po drakonickém rekvírování úrody.

Nejčistší a nejbrutálnější paralelu najdeme v Rusku v letech 1918–1921 během občanské války. Bolševická vláda v Moskvě a Petrohradu měla obrovskou Rudou armádu a miliony dělníků, ale neměla jídlo. Peníze (rubly) ztratily hodnotu kvůli hyperinflaci, takže rolníci na venkově odmítali městům jídlo prodávat. Raději si obilí nechali pro sebe nebo z něj pálili vodku. Lenin proto zavedl politiku zvanou Válečný komunismus a instituci zvanou Prodrazvjorstka (rozpis dodávek).

Stát vyslal na venkov takzvané prodotrjady (potravinové oddíly) – ozbrojené skupiny vojáků a fanatických komisařů. Jejich úkol byl jednoduchý: Přijet do vesnice a zabavit veškeré „přebytky“ obilí. Problém byl v tom, že definici „přebytku“ určoval velitel oddílu, který měl sám hlad. Oddíly začaly zabavovat nejen jídlo pro spotřebu, ale i osivo na příští rok. Rolníci věděli, že bez osiva je čeká jistá smrt. Začali obilí zakopávat v lesích a bránit se se zbraní v ruce. Státní oddíly reagovaly braním rukojmích, mučením a plošným vypalováním vesnic. Výsledkem tohoto státního loupežného tažení byl jeden z nejhorších umělých hladomorů v lidských dějinách (Povolžský hladomor v roce 1921), který zabil pět milionů lidí.

Při našem ročním kolapsu se tento scénář zopakuje s naprostou matematickou přesností. Jen koně a carské pušky budou nahrazeny obrněnými transportéry, termovizemi a útočnými puškami. Stát se transformuje z ochránce v ultimátního parazita.

Jak taková operace vypadá z pohledu opevněné vesnice, kterou jsme si popsali v minulých dílech?

Vesnická domobrana, zvyklá odhánět hladové, otrhané uprchlíky s loveckými brokovnicemi, najednou čelí něčemu, na co nemá sílu. V mlhavém, šedém ránu se k barikádě přiblíží kolona. Jsou to dvě vojenská nákladní auta a jeden lehký obrněný transportér. Stroje jedou na naftové výpary, smíchané s vyjetým olejem, ale stále fungují. Z vozidel vyskáčou muži ve vojenských uniformách. Mají balistické vesty, útočné pušky s optikou, taktické vysílačky. Je to zbytek profesionální armády. I oni jsou hubení a v tvářích mají drsný, vyčerpaný výraz, ale jejich palebná převaha je absolutní.

Velitel jednotky přistoupí s megafonem k barikádě a spustí psychologickou hru, která se odvolává na mrtvou autoritu zákona: „Tady armáda státu. Na základě zákona o zajišťování obrany a vyhlášení stanného práva provádíme plošnou rekvizici potravin a paliva pro strategické potřeby republiky. Vyzývám velitele této osady, aby otevřel perimetr a vydal 60 procent veškerých zásob obilí, brambor, masa a léků. Pokud vyhovíte, dostanete státní úpis s garancí proplacení po skončení krizového stavu. Pokud se postavíte na odpor, budete souzeni podle stanného práva jako vlastizrádci a teroristé.“

Je to dokonalá byrokratická lež. Státní úpis, který velitel nabízí, je jen potištěný kus papíru, kterým si vesničané mohou leda podpalovat v kamnech. Každý na obou stranách barikády to ví. Armáda nepřišla nakupovat. Armáda přišla loupit.

V tento moment dochází k fatálnímu, ledově chladnému zúčtování uvnitř samotné vesnice. Místní Warlord (velkostatkář nebo vůdce domobrany) se ocitá v neřešitelné, bezvýchodné pasti.

Pokud se rozhodne bojovat, ví, že armáda je zničí. Jeho muži mají jen staré kulovnice a omezené množství střeliva. Armáda je profesionálně vycvičená a neváhá použít těžký kulomet z obrněného transportéru. Vesnice by byla zmasakrována během deseti minut.

Pokud se ale rozhodne vyhovět a otevřít bránu, znamená to okamžitou ztrátu jeho lokální moci a de facto rozsudek smrti pro jeho komunitu. Armádní důstojníci nemají slitování. Mají rozkaz naplnit náklaďák. Vojáci projdou každý dům, každý sklep, rozkopou podlahy. Zabaví brambory určené k jídlu, ale – co je mnohem horší – zabaví i cenná semena a sadbu na další rok, protože v bunkrech mají hlad už teď a na příští rok nikdo nemyslí.

Když se vojáci se svým lupem stáhnou a odjedou, nechají za sebou zdevastovanou, psychicky zlomenou vesnici. Místní Warlord ztratil v očích svých „nevolníků“ jakoukoliv autoritu, protože je nedokázal ochránit. A lidé vědí, že stát jim právě sebral tu tenkou hranici mezi životem a smrtí umrznutím.

Když státní rekviziční oddíly projedou krajem podruhé a potřetí, pohár trpělivosti přeteče. Vesničané, dříve loajální občané a daňoví poplatníci, začnou zbytky státní armády vnímat jako nepřátelskou, cizí okupační sílu. Končí zbytky jakéhokoliv vlastenectví. Kdo by měl na domě vyvěšenou státní vlajku, je považován za blázna nebo kolaboranta.

Rodí se absolutní nedůvěra k jakékoliv uniformě. Vesničané přecházejí z obrany do taktiky skrytého, asymetrického odporu. Znovu se opakují scénáře z ruské prodrazvjorstky nebo odboje z druhé světové války.

Tato partyzánská válka je strašlivá v tom, že nemá žádná pravidla. Ženevské konvence shořely s papírovými penězi. Jde o surový střet parazita s hostitelem, který už nemá co dát.

Abychom ale byli spravedliví, musíme se podívat i do hlavy onoho vojáka, který provádí rekvírování. Nejsou to filmoví padouši bez citu. Většina vojáků Zbytkového Státu jsou muži, kteří podepsali přísahu republice. Mnozí mají ve střežených bunkrech své vlastní rodiny, manželky a děti, které tam stát drží jako rukojmí jejich loajality.

Psychika takového vojáka je pod obrovským tlakem. Na jedné straně mu důstojník (který bere rozkazy od vyžraného politika v bezpečí bunkru) vtlouká do hlavy: „Sloužíte státu. To obilí potřebujeme pro zachování kontinuity vlády.“ Na druhé straně voják s puškou v ruce stojí v temném sklepě, odkud právě vzal pytel brambor, a dívá se do tváře plačící venkovské matky a jejích podvyživených, na kost vyhublých dětí. Voják moc dobře ví, že je právě odsoudil k pomalé smrti hladem.

Toto morální schizma nelze udržet dlouho. Syndrom zvaný morální zranění (moral injury) začne rozežírat armádu zevnitř jako kyselina. Následují tři fáze rozpadu armádní struktury:

Celé roty a prapory vyhlásí nezávislost. Zastřelí politické komisaře, zmocní se armádních skladů a stanou se z nich samostatné frakce. Tyto frakce už nepředstírají, že reprezentují nějaký zákon nebo stát. Stávají se z nich prostě jen mnohem lépe vyzbrojení a lépe organizovaní Warlordi (tzv. Rogue Militias).

Z centrální vlády nezbyde vůbec nic. Poslední politici a generálové opuštění armádou nakonec buď umřou hlady ve svých luxusních, ale prázdných podzemních centrech, nebo jsou zlynčováni vlastní ostrahou.

Tato válečná autoimunitní reakce státu byla tou poslední a nejkrvavější kapitolou velkého společenského kolapsu. Byla to obrovská vlna utrpení, která ještě více zdecimovala počet přeživších a nenávratně zničila zbytky infrastruktury (mosty, cesty), které padly za oběť partyzánské válce.

Když se dým z této války o obilí rozplyne, svět vstoupí do své nejtemnější a nejtišší fáze. Už neexistuje žádná centrální autorita, na kterou by šlo svést vinu, a neexistuje žádný státní útvar, který by šlo žádat o pomoc. Zbyly pouze silně militarizované mikro-společnosti. Některé jsou tvořeny bývalými zemědělci, jiné tvoří dezertéři z armády. Všichni musí hospodařit na svém kousku promrzlé, popelem zasypané země, všichni musí obdělávat půdu ručně jako ve starověku a všichni chrání svůj perimetr s fanatickou krutostí.

Na zemi zavládl nový temný středověk, ale s jednou strašlivou odlišností od toho skutečného. Lidé, kteří v něm žijí, si pamatují, jaké to bylo splachovat záchod čistou pitnou vodou, létat letadlem na dovolenou a nakupovat jedním pípnutím karty miliony kalorií v regálech. Tento propad – ta neuvěřitelná propast mezi vzpomínkou na civilizaci a realitou každodenního hrabání v hlíně – je tou největší psychologickou daní za naši předchozí aroganci.

Zmapovali jsme cestu od jednodenního výpadku až po kompletní rozpad civilizace, včetně smrti zbytků vlády a ztráty lidskosti. Ukázali jsme si, jak chladná fyzika porazila abstraktní systém. Mnoho lidí by si při čtení tohoto manuálu mohlo položit logickou otázku: Má vůbec smysl v takovém světě přežívat? Není lepší se na to prostě vykašlat hned na začátku?

Na tuto otázku nelze odpovědět technicky ani ekonomicky. Odpověď leží hluboko v historii našeho druhu. Naši předkové totiž podobnými, byť lokálními kolapsy procházeli. Přežili pád Římské říše, přežili mongolské invaze, přežili dobu temna, přežili černé smrti, které vyhladily třetinu Evropy. Přežili Rok bez léta i zhroucení států.

Jak to udělali? Jaké struktury, jaké mentální modely a jaké typy rodin dokázaly projít tímto uchem jehly, aniž by ztratily vůli dál rodit děti a udržovat světlo života?

To nebude úkol pro teoretiky a IT analytiky. Půjdeme se podívat do dějepisu. V našem dalším Díle 9: Manuál z historie se ohlédneme za civilizačními kolapsy Doby bronzové, pádů impérií i za morovými ranami a vytáhneme si z nich chladná, analytická a praxí ověřená pravidla toho, kdo žil, kdo zemřel a jaké konkrétní dovednosti se ukázaly jako ten nejlepší štít proti chaosu. Zjistíme, že lidstvo v sobě má obrovskou, skrytou sílu, kterou v sobě musíme jen znovu probudit.

Zdroje a doporučená literatura pro hlubší pochopení: