Jak se historický bič proměnil ve vysokoškolský diplom

Když se dnes učíme o dějinách, často podléháme jedné obrovské iluzi. Vnímáme historii jako neustálý, vítězný pochod lidstva směrem ke svobodě. Zrušili jsme otroctví, padl feudalismus, svrhli jsme absolutní monarchy a dnes žijeme ve svobodných demokraciích. Zní to krásně, ale z hlediska systémové a technologické evoluce je to omyl. Elity v dějinách nikdy nerušily staré systémy z náhlého pohnutí dobrého srdce. Systémy padly vždy až ve chvíli, kdy přestaly být ekonomicky a logisticky efektivní. Dějiny lidstva totiž nejsou příběhem o osvobozování. Jsou příběhem o neustálé optimalizaci a „upgradu“ technologií na ovládání mas a těžbu lidského potenciálu.

Abychom pochopili, proč je dnes evropská ekonomika ztuhlá, proč se lidé bojí výpovědí a proč mnoho vyhořelých manažerů a úředníků raději polyká antidepresiva, než aby šli dělat smysluplnou práci rukama, musíme pochopit, jak se vyvíjely naše „okovy“. Od těch železných, přes ty ekonomické, až po ty nejpevnější – okovy v naší vlastní mysli.

Po zhruba 300 tisíc let žil druh Homo sapiens v malých, nomádských tlupách lovců a sběračů. V této éře (až na vzácné výjimky u některých pasteveckých kmenů) institucionalizované otroctví v podstatě neexistovalo. Důvod nebyl morální, ale čistě pragmatický. Nomádi neměli žádné trvalé přebytky jídla a neustále se přesouvali. Zajatce z jiného kmene byste museli živit, hlídat a při přesunu by vás jen zpomaloval. Nomáda nelze efektivně zotročit, protože vám jednoduše uteče.

Vše se změnilo zhruba před 10 až 12 tisíci lety s příchodem zemědělské revoluce. Lidé se usadili, začali pěstovat obilí a vůbec poprvé v dějinách vznikl bohatství a přebytek. A s přebytkem přišla nutnost ho chránit. Museli jste stavět sýpky, budovat hradby, kopat zavlažovací kanály a obdělávat obrovská pole. K tomu jste najednou potřebovali obrovské množství hrubé, levné síly.

S pádem velkých starověkých říší se ukázalo, že držet miliony lidí v čistém otroctví je na obrovském území neudržitelné. Systém v mnoha regionech potřeboval nutný upgrade. Přišel feudalismus.

Tehdejší elity zjistily geniální věc: Nemusíme přímo vlastnit ty lidi. Bude mnohem levnější a efektivnější, když budeme vlastnit půdu, ze které žijí.

Na přelomu 18. a 19. století se zrodil moderní svět. Továrny a vznikající korporace nepotřebovaly lidi připoutané k poli. Potřebovaly masy lidí, kteří se stáhnou do překotně rostoucích měst a podřídí se novému, urbanizovanému rytmu.

Jak ale donutíte svobodného rolníka, který byl po staletí zvyklý řídit svůj čas podle slunce a ročních období, aby najednou naklusal do továrny přesně na pípnutí píšťaly? Jak ho donutíte, aby stál 12 hodin u stroje, dělal jeden monotónní pohyb a bezvýhradně poslouchal mistra?

Dospělého člověka takhle plošně nezlomíte. Jediný způsob, jak vyrobit perfektního továrního dělníka, úředníka (a poslušného vojáka), je naformátovat jeho mysl už v raném dětství. Jedním z hlavních důvodů vzniku masové, povinné pruské školy (vedle budování národních států a militarizace) tak byla právě potřeba vytvořit instituci, která lidi na tento nový svět připraví.

Systém udělal mistrovský psychologický tah: přesvědčil lidi, že škola je výtah ke svobodě a úspěchu. Zatímco otrok věděl, že je otrok, moderní člověk uvěřil, že plnění cizích zadání podřizuje sám sobě.

Dnes jsme se dostali do stádia, kdy stroje velkou část monotónní práce zastanou a globální ekonomika naopak zoufale vyžaduje kreativitu a adaptabilitu. Jenže náš systém kontroly z 19. století funguje tak dokonale, že se stal naší vlastní zhoubou. Tím nejpevnějším okovem už není půda ani tovární zvonek. Je jím lidské ego a status.

Klasické školství do lidí dlouhých patnáct i více let vtiskává toxickou představu, že jejich společenská i lidská hodnota se odvíjí od toho, jaký papír na konci získají. Když pak takový člověk s diplomem vyhoří ve své abstraktní profesi (v tom, co antropolog David Graeber nazývá „bullshit jobs“), spadne do pasti klamu utopených nákladů.

Mnoho lidí by raději měsíce sedělo na úřadu práce, než by šli dělat něco manuálního – řemeslníka, instalatéra, nebo třeba jen zametače ulic. Jejich školou vybudované ego jim totiž nedovolí jít „o krok níž“. Práce rukama přitom není historickým reliktem ani podřadnou činností, ale fundamentální lidskou potřebou vidět reálné plody svého úsilí.

Kdyby tento vyhořelý manažer překousl své ego a zkusil se živit manuálně, objevil by nečekanou kognitivní úlevu. Manuální práce má totiž na rozdíl od nekonečných excelových tabulek, politikaření a abstraktních strategií jasně ohraničený a okamžitě viditelný výsledek. Opravený motor, sbitá polička, čistá ulice. Pro mozek drcený stresem z neuchopitelných úkolů je to doslova balzám.

Jenže náš systém raději dotyčného roky mučil v lavicích, nutil ho aspirovat na roli, která ho nakonec ničí, a navíc v něm vybudoval vnitřní psychologický blok, který mu brání z této klece vystoupit.

Politici dnes složitě debatují o tom, jak rozhýbat ztuhlý evropský trh práce. Uniká jim ale podstata problému. Čím více se okovy v dějinách stávaly neviditelnými, tím hůře se proti nim bojovalo.

Náš ekonomický problém neleží v zákoníku práce, leží v našich hlavách. Pokud lidem implantujete do mysli software, který jim říká, že život je jen cesta za získáním certifikátu a selhání je katastrofa, nikdy nezískáte odvážnou a flexibilní společnost. Vyrobíte jen armádu vyděšených plničů zadání.

Skutečná svoboda 21. století nezačne změnou zákonů. Začne ve chvíli, kdy pochopíme, že největší okovy dneška nenosíme na rukou, ale vybudovali jsme si je ve školních lavicích. Potřebujeme systém, který konečně začne oceňovat reálné dovednosti, odvahu a adaptabilitu, nikoliv jen orazítkované papíry.

Zdroje pro hlubší studium: