Článek
„Co jsi dneska dostal?“ To je pravděpodobně nejčastější věta, kterou uslyší české dítě poté, co se odpoledne vrátí ze školy a odhodí batoh do kouta. Neptáme se, co nového dítě objevilo, co ho nadchlo, nebo u čeho se zasmálo. Náš první dotaz vždy směřuje k číslu od jedné do pěti. Zvykli jsme si hodnotit úspěšnost celého dětství na základě průměru v žákovské knížce.
Zastánci tradičního školství tvrdí, že bez pětky a jedničky se dítě nic nenaučí. Prý bez známek děti zleniví, nebudou nic dělat a nebudou připravené na reálný život. Moderní psychologie a desítky let trvající vědecké výzkumy z předních univerzit však tento mýtus rozbíjejí na kusy. Zjišťují totiž pravý opak: vnější odměny a tresty jsou tím nejlepším možným způsobem, jak u dětí narušit přirozenou touhu po poznání.
Od pruského drilu ke Skinnerovým krysám
Abychom pochopili, jak tento systém funguje, musíme nahlédnout do jeho kořenů. Klasifikace pomocí čísel nevznikla u pedagogů toužících rozvíjet dětskou kreativitu. Byli to už pruští zakladatelé státního školství, kteří známky a posudky zavedli jako dokonalý nástroj pro disciplínu, standardizaci a vynucení poslušnosti. Potřebovali zkrátka mechanismus, kterým udrží masu budoucích vojáků a úředníků v lati.
O několik desetiletí později, ve 20. století, dostal tento přístup nečekané „vědecké“ posvěcení od psychologického směru zvaného behaviorismus. Jeho nejslavnější představitel B. F. Skinner proslul experimenty se zvířaty v takzvané „Skinnerově bedně“. Skinner potvrdil, že když dáte kryse nebo holubovi za zmáčknutí páčky pamlsek, nebo mu naopak uštědříte elektrický šok za špatný krok, můžete zvíře vycvičit prakticky k jakémukoliv chování.
Mnoho školských systémů převzalo tyto behavioristické principy za své a drží se jich dodnes. Zapomnělo se ale na jeden fatální detail: model odměny a trestu, který skvěle funguje při drezuře pokusných zvířat plnících mechanický úkol, má s komplexním lidským učením pramálo společného.
Efekt nadměrného ospravedlnění: Jak znechutit kreslení
Když začnete člověka vnějškově odměňovat (známkou, diplomem, penězi) za úkol, který je pro něj přirozeně zajímavý, jeho vnitřní motivace se zhroutí. Dokazuje to slavný Stanfordský experiment z roku 1973, který provedli psychologové Mark Lepper a David Greene.
Rozdělili předškoláky, kteří velmi rádi a spontánně kreslili, do tří skupin. První skupině slíbili za hezký obrázek diplom s velkou pečetí (ekvivalent školní známky). Druhá skupina nedostala nic a třetí dostala diplom až jako nečekané překvapení po kreslení. Po několika týdnech vědci děti tajně pozorovali. Výsledek byl neúprosný: Děti z první skupiny (ty, které si zvykly na „odměnu“) o kreslení téměř úplně ztratily zájem.
V psychologii se tomu říká Overjustification effect (efekt nadměrného ospravedlnění). Mozek dítěte si totiž situaci přehodnotí: „Aha, když mi za to platí jedničkou a diplomem, znamená to, že to je práce a otrava. Kdyby to byla zábava, nedávali by mi za to odměnu.“ Známky nebudují lásku k předmětu. Naopak ji spolehlivě korumpují.
Princetonský experiment: Vnější odměny vypínají kreativitu
Obhájci systému často namítají: „Dobře, ale na některé obtížné úkoly ten bič a cukr potřebujeme!“ Odpověď na tento argument přinesl psycholog Sam Glucksberg z Princetonu prostřednictvím tzv. „Problému se svíčkou“. Zkoumaní jedinci měli za úkol připevnit svíčku na zeď tak, aby z ní nekapal vosk na stůl (k dispozici měli jen svíčku, zápalky a krabičku připínáčků). Jde o úkol vyžadující flexibilní myšlení, kdy musíte pochopit, že samotná krabička může sloužit jako polička.
Glucksberg jedné skupině měřil jen čas. Druhé skupině ale slíbil za nejrychlejší řešení štědrou finanční odměnu (absolutní vnější motivátor, fungující stejně jako tlak na výbornou u maturity). Výsledek šokoval svět: Skupina hnaná vidinou odměny vyřešila úkol v průměru o tři a půl minuty pomaleji než skupina bez odměny!
Věda hovoří jasně: Cukr a bič fungují skvěle, pokud po lidech chcete jen mechanickou, rutinní práci – například házet uhlí do pece nebo bez přemýšlení vyplňovat pracovní sešit. Ale jakmile po mozku vyžadujete inovaci, řešení problémů nebo hluboké vnímání, tlak na hodnocení vyvolá stres. Vnější odměny – včetně známek – totiž prokazatelně snižují kreativitu u úkolů vyžadujících flexibilní myšlení.
Škola jako výrobna podvodníků a falešné hodnocení
Když stanovíte, že jediným a konečným měřítkem úspěchu není pochopení látky, ale známka, mozek dítěte začne logicky optimalizovat cestu k cíli. Jak dokládají výzkumy předního behaviorálního ekonoma Dana Arielyho, tlak na pouhý výkon a vnější odměny radikálně zvyšují pravděpodobnost podvádění.
Taháky, opisování či lhaní nejsou důkazem toho, že by děti byly morálně zkažené. Jsou důkazem racionálního chování v systému, který neocení hluboké přemýšlení, ale odmění toho, kdo nejsnadněji dodá požadovaný výsledek na papíře. Známkování navíc spolehlivě zabíjí ochotu riskovat a zkoušet nové věci, čímž vychovává generaci alibistů.
Jak z toho ven? Mnoho škol tvrdí, že zavedlo „slovní hodnocení“. Izraelská psycholožka Ruth Butlerová v roce 1988 prokázala, že slovní hodnocení (bez známek) skutečně obrovsky zvyšuje výkon i zájem dětí. Jenže česká praxe z toho často dělá paskvil. Školy používají takzvané přejmenované známky (např. nápis „Chvalitebný“ místo dvojky), nebo slohová cvičení o selhání, kde učitel jen slovně popíše, jak moc dítě zaostává za státní osnovou.
Skutečná, formativní zpětná vazba totiž nehodnotí osobu žáka, ani jeho pozici v tabulce. Hodnotí výhradně činnost a konkrétní řešení problému. Pokud dítěti spadne model letadla, nepotřebuje pětku z fyziky ani esej o své nepozornosti. Potřebuje slyšet: „Tady máš špatně spočítané těžiště. Zkus tu baterii posunout o centimetr.“
To je zpětná vazba, která pomáhá člověku růst. Klasické známky, stejně jako jejich falešné textové náhražky, nedělají nic jiného, než že z dětí vychovávají poslušné sběratele bodů. Je načase přestat vychovávat děti závislé na vnějším posouzení a začít pěstovat tvůrce, které žene jejich vlastní vnitřní zájem.
Zdroje a další literatura:
- KOHN, Alfie. Punished by Rewards: The Trouble with Gold Stars, Incentive Plans, A's, Praise, and Other Bribes. Houghton Mifflin, 1993.
- LEPPER, M. R., GREENE, D., NISBETT, R. E. Undermining children's intrinsic interest with extrinsic reward. Journal of Personality and Social Psychology, 1973. (Slavný Stanfordský experiment s předškoláky a kreslením).
- ARIELY, Dan. The (Honest) Truth About Dishonesty: How We Lie to Everyone---Especially Ourselves. HarperCollins, 2012. (Kniha behaviorálního ekonoma o tom, jak systémy odměn a tlak na výkon vedou k racionalizaci podvádění).
- BUTLER, Ruth. Enhancing and undermining intrinsic motivation: The effects of task-involving and ego-involving evaluation on interest and performance. British Journal of Educational Psychology, 1988.
Tento text je součástí ucelené úvahy o dopadech tradičního vzdělávacího systému na lidský potenciál a psychiku. Téma biologických limitů, neurovědy, destrukce vnitřní motivace a možností, jak mohou rodiče chránit budoucnost svých dětí, podrobně rozebírám v nezávislé práci Zlaté kapačky pro mrtvolu. Kniha je volně k dispozici ke čtení jako nekomerční digitální samizdat. Plné znění k prolistování najdete v mezinárodním archivu zde: https://archive.org/details/zlate-kapacky-skolstvi-1.1/mode/2up
