Článek
Když jako rodiče vidíme, jak naše děti ztrácejí ve škole jiskru v oku, přirozeně hledáme viníka. Často náš hněv směřuje na konkrétního učitele. Představujeme si zahořklého sadistu, který si léčí vlastní komplexy tím, že rozdává pětky z diktátů a ponižuje žáky u tabule. Takoví lidé samozřejmě existují, ale jsou naprostou výjimkou.
Skutečná tragédie českého školství je mnohem mrazivější a sofistikovanější. Drtivá většina učitelů totiž vstupuje do školství s obrovskými ideály. Milují svůj obor, mají rádi děti a chtějí je inspirovat. Proč se tedy z těchto nadšených, inteligentních lidí během několika let stanou vyhořelá kolečka ve stroji, která mechanicky likvidují dětský potenciál? Odpověď nám už v minulém století nabídli dva velcí myslitelé. Hannah Arendtová a Franz Kafka.
Banalita zla s červenou propiskou
Filozofka Hannah Arendtová zavedla po druhé světové válce děsivý, ale nesmírně přesný koncept takzvané banality zla. Při sledování procesů s válečnými zločinci si s hrůzou uvědomila jednu věc. To největší zlo a poškozování lidských bytostí často nepáchají psychopati s pěnou u pusy. Páchají ho naprosto obyčejní, civilní úředníci, kteří zkrátka jen „dělají svou práci“ a do písmene „plní platné předpisy“.
Tento psychologický mechanismus funguje v každé přebujelé byrokratické instituci, státní školství nevyjímaje. K ničení dětského sebevědomí a zadupávání přirozené zvídavosti dnes nedochází ze zlé vůle. Dochází k němu z pouhé úřednické rutiny.
Když učitel napíše na vysvědčení čtyřku z matematiky dítěti, které se sice obrovsky snaží, ale logické myšlení mu zkrátka trvá déle, nejedná jako zloduch. Jedná jako úředník plnící závazný Školní vzdělávací program (ŠVP). Když dá dítěti pětku za to, že vyřešilo příklad kreativně, ale nepoužilo předepsaný postup, chrání tím platné osnovy. Učitel se podřídí pravidlům hry, i když někde hluboko uvnitř cítí, že tomu dítěti právě zbytečně ublížil.
Nastává dokonalé rozmělnění zodpovědnosti. Za mrtvé oči vyhořelých dětí nikdo nemůže. Učitel se odvolává na ředitele, ředitel na inspekci, inspekce na ministerstvo a ministerstvo na zákon. Systém vytvořil dokonalý štít, za kterým se schová naprosto každý, zatímco pod jeho koly křupou dětské duše.
Strukturální hloupost a noční směny
Zde do hry vstupuje druhý fenomén, který geniálně popsal antropolog David Graeber a který denně zažívají učitelé ve sborovnách. Odborně se mu říká strukturální hloupost.
Strukturální hloupost je stav, kdy instituce nutí vysoce inteligentní a racionální lidi chovat se naprosto nesmyslně. Moderní učitel by měl trávit svůj čas vymýšlením úžasných experimentů, povídáním si s žáky a sledováním nových trendů. Místo toho tráví dlouhé noční hodiny vyplňováním tabulek, hlášení, metodických výkazů a evaluačních zpráv pro ministerstvo.
Vznikl dokonalý Kafkův Zámek. Učitelé produkují stohy byrokratického balastu, který žádný úředník nahoře pravděpodobně nikdy nepřečte, protože na to nemá kapacity. Pokud by ale tento cár papíru chyběl, systém by učitele i školu tvrdě penalizoval. Jak jsme si ukázali v předchozím textu o plošné výrobě dětských pacientů, veškerá lidská i pedagogická energie se nesoustředí na rozvoj potenciálu žáka, ale na marné udržování v chodu samotného byrokratického aparátu.
Vítězství byrokracie nad pedagogikou
Není divu, že z tohoto systému tak obrovské množství nadšených učitelů utíká. Ti, kteří zůstanou, si musí vybudovat silný psychologický krunýř. Aby nezešíleli z propasti mezi tím, co by chtěli dělat (učit a inspirovat), a tím, co dělat musí (papírovat a tabulkovat), provedou jedinou možnou věc. Stanou se cyniky.
Uvědomí si, že systém neodměňuje skvělou pedagogiku. Systém odměňuje formální poslušnost a bezchybně vyplněný třídní výkaz. Pokud máte v papírech pořádek, inspekce vás pochválí, i když vaše hodiny připomínají návštěvu hřbitova. Byrokracie v českém školství definitivně zvítězila nad pedagogikou. Úřední proces se stal důležitějším než samotné dítě.
Pokud si tuto mrazivou realitu připustíme, uvědomíme si jednu zásadní věc. Bojovat se státní školou tím, že budeme křičet na přepracovanou učitelku, nedává absolutně žádný smysl. Ona je totiž v této pasti chycená úplně stejně jako naše dítě. Jak se tedy v tomto absurdním byrokratickém divadle bránit, pokud z něj z existenčních důvodů nemůžeme okamžitě vystoupit? Lze vzít samotnou byrokracii a použít ji jako zbraň proti systému?
Zdroje a další literatura:
- ARENDTOVÁ, Hannah. Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla. Mladá fronta, 1995. (Filozofický a psychologický rozbor toho, jak pouhé plnění úředních povinností a slepá poslušnost k pravidlům vede k dehumanizaci a páchání škod na lidech).
- GRAEBER, David. Utopia of Rules: On Technology, Stupidity, and the Secret Joys of Bureaucracy. Melville House, 2015. (Klíčová antropologická analýza takzvané „strukturální hlouposti“ a toho, jak přebujelá byrokracie ničí smysluplnou lidskou práci).
- KAFKA, Franz. Zámek. (Klasické literární dílo, které dalo jméno pocitu absolutní bezmoci a odcizení člověka tváří v tvář nesmyslnému úřednímu labyrintu).
- GATTO, John Taylor. Dumbing Us Down: The Hidden Curriculum of Compulsory Schooling. New Society Publishers, 1992. (Rozbor toho, jak školní instituce programově láme nejen žáky, ale i samotné pedagogy a mění je ve strážce systému).
