Článek
V předchozím, dubnovém cyklu článků o škole jsme společně nahlédli do temného zákulisí tradičního pruského školství. Ukázali jsme si, jak systém krade dětem pozornost, jak je pomocí známek učí podvádět a jak si jako rodiče neseme mezigenerační trauma, které nás nutí tento nefunkční model hájit. Na konci první série jsme si dali chvíli pauzu na vydechnutí a nabídli jsme si první pomocnou ruku k přežití v domácím prostředí.
Pokud jste si ale mysleli, že tím naše cesta končí, mýlili jste se. Teprve začínáme. Přecházíme totiž do nové fáze, kterou by šlo nazvat pomyslným odpojením ze zlatých kapaček. V našich dalších úvahách už nebudeme řešit jen to, jak přežít. Budeme řešit, jak systém hacknout, jak vybudovat paralelní struktury a jak ho nakonec definitivně a řízeně opustit. A začneme u toho nejbolestivějšího bodu: u plošné výroby dětských pacientů.
Exploze diagnóz jako symptom kolapsu
Když se podíváte na dnešní statistiky z pedagogicko-psychologických poraden (PPP), musíte nutně nabýt dojmu, že čelíme masivní biologické epidemii. Každé páté dítě má odklad. Třídy jsou plné dětí s diagnózami jako ADHD, ADD, dysgrafie, dyslexie či dysortografie.
Běžný narativ tvrdí, že za to mohou tablety, špatná strava nebo benevolentní výchova, a že naše děti jsou zkrátka čím dál tím víc „rozbité“. Je to ale obrovský, systémový omyl. Současná exploze dětí s takzvanými poruchami není primárně medicínským problémem mladé generace. Je to křiklavý ukazatel kolabující instituce, která narazila na své historické i fyzikální limity.
Americký antropolog a historik Joseph Tainter definoval ve svém slavném díle Kolapsy komplexních společností takzvaný zákon klesajících výnosů. Tainter dokazuje, že když se jakýkoliv systém (ať už je to Římská říše nebo státní školství) stane příliš složitým, každá další snaha o jeho „vylepšení“ spotřebovává exponenciálně více energie, ale přináší stále horší výsledky. Energie systému už neteče do reálného rozvoje, ale pouze do marného udržení samotného byrokratického chodu.
A to je přesný popis českého školství. Naroubovali jsme inkluzi na rigidní pruský model z devatenáctého století. Vymysleli jsme RVP, ŠVP, plošné testování a stohy lejster. Systém se stal tak složitým a toxickým, že už v něm nedokáže fungovat ani průměrné dítě, ani průměrný učitel. Systém ale nikdy nepřizná svou vlastní chybu. Místo toho udělá to, co byrokratické aparáty dělají vždycky: začne externalizovat vinu.
Zdravý savec a patologizace normálnosti
Představte si sedmiletého kluka. Z biologického hlediska jde o mládě primáta, evolučně naprogramované k neustálému pohybu, zkoumání hranic, lovu a fyzické interakci s okolím. Tento zdravý savec je najednou posazen na tvrdou dřevěnou židli a je po něm vyžadováno, aby 45 minut bez pohnutí poslouchal abstraktní, pro něj v tu chvíli absolutně nezajímavý výklad.
Pochopitelně to nevydrží. Začne se vrtět, vyrušovat nebo se myšlenkami odpojí. Z hlediska evoluce a biologie se chová naprosto normálně a zdravě. Z hlediska školského systému se ale dopouští smrtelného hříchu.
V tento moment přichází na scénu fenomén, kterému psychologové říkají patologizace normálnosti. Systém nemůže říct: „Promiňte, náš požadavek na 45 minut tichého sezení je pro malého chlapce biologický nesmysl, změníme to.“ Kdyby to systém přiznal, musel by se od základů transformovat, což mu Tainterův zákon klesajících výnosů už dávno nedovoluje.
Místo toho systém ukáže prstem na dítě a řekne: „Naše pravidla jsou v pořádku. To materiál je vadný.“ Dítě je odesláno do poradny a vrací se s razítkem ADHD nebo poruchy pozornosti.
Diagnóza jako odpustek pro nefunkční instituci
Tím se dostáváme k pravé podstatě dnešních psychologických poraden. Čest výjimkám a těžkým klinickým případům, které skutečně vyžadují odbornou pomoc. Pro drtivou většinu dětí ale dnes poradny nefungují jako medicínská záchrana. Fungují jako byrokratická pračka na alibi.
Papír s diagnózou (neboli doporučení k začlenění a přidělení úlev) paradoxně nechrání v první řadě dítě. Ten papír chrání systém. Omlouvá instituci, proč si s tímto konkrétním člověkem neví rady. Učitel si může s úlevou vydechnout: „Nemůžu za to, že ho moje hodina nebaví a že vyrušuje, má na to papír.“
Dítě si do života odnáší stigma pacienta, rodina prožívá pocity selhání, ale byrokratická mašinérie je zachráněna. Vymysleli jsme dokonalý bludný kruh, ve kterém raději nadopujeme zdravé děti medikací nebo je označíme za dyslektiky, než abychom si přiznali, že nutit všechny lidi běžet stejným tempem je fyzikální nesmysl (o čemž jsme psali v textu o kruté pravdě inkluze).
Dokud budeme přistupovat na hru, že chyba je v mozku našich dětí, a ne v architektuře školní budovy, náš vzdělávací systém se nikdy neuzdraví. Pokud chceme zastavit tento neustálý propad a odpojit se ze zlatých kapaček, musíme přestat léčit pacienty. Je na čase začít léčit systém. A prvním krokem k takové léčbě je položit si tu nejtěžší otázku: Jak je vůbec možné, že tuto absurdní byrokratickou mašinérii na výrobu dětských diagnóz poslušně udržují v chodu i samotní učitelé?
Zdroje a další literatura:
- TAINTER, Joseph A. The Collapse of Complex Societies. Cambridge University Press, 1988. (Klíčové antropologické a sociologické dílo popisující zákon klesajících výnosů v přebujelých institucích).
- FRANCES, Allen. Saving Normal: An Insider's Revolt Against Out-of-Control Psychiatric Diagnosis, DSM-5, Big Pharma, and the Medicalization of Ordinary Life. William Morrow, 2013. (Kniha od jednoho z tvůrců diagnostických manuálů, varující před masivní patologizací normálního lidského chování).
- GATTO, John Taylor. Weapons of Mass Instruction. New Society Publishers, 2008. (Analýza toho, jak systém cíleně označuje neposlušné děti za nemocné, aby si udržel monopol na kontrolu).
- ILLICH, Ivan. Medical Nemesis: The Expropriation of Health. Pantheon Books, 1976. (Filozofický pohled na to, jak instituce přebírají kontrolu nad našimi životy tím, že nás označí za pacienty).
