Když zkrachuje banka miliardářů, účet platíte vy. Zvrácená daň za mír

Když padají banky, miliardáři si úzkostlivě zachraňují své kůže a účet dostaneme my všichni ostatní. Zní to jako absolutní a nepopiratelný vrchol nespravedlnosti. Pravidlem dnešního kapitalismu se stalo, že zisky se privatizují a nakupují se za ně luxusní jachty, zatímco ztráty se socializují a zaplatí se z našich daní či znehodnocením našich úspor. Jenže při pohledu do hluboké i nedávné historie zjistíme děsivou pravdu: co když je tento pokřivený a nespravedlivý systém tím jediným, co nás ještě chrání před válkou v ulicích a naprostým zhroucením společnosti?

Píše se 10. březen roku 2023. Zatímco běžní lidé řeší své každodenní starosti, v uzavřené bublině kalifornského Silicon Valley se odehrává finanční horor. Silicon Valley Bank (SVB), banka, do které si ukládaly peníze ty nejbohatší technologické startupy a fondy rizikového kapitálu, se začíná hroutit.

Nepředcházely tomu žádné dlouhé měsíce varování v novinách, jako tomu bývalo dříve. Byl to historicky první run na banku (hromadný výběr vkladů) poháněný čistě sociálními sítěmi. Stačilo pár zpráv od vlivných investorů v soukromých skupinách na WhatsAppu a několik varovných příspěvků na síti X (tehdy ještě Twitteru). Miliardáři a zakladatelé startupů, kteří jindy tak rádi kázali o volném trhu, osobní zodpovědnosti a zbytečnosti státních regulací, zpanikařili.

Během neuvěřitelných čtyřiadvaceti hodin vzali do ruky své chytré telefony a přes digitální bankovnictví začali zběsile klikat na tlačítko „vybrat“. Během jediného dne odteklo z banky absurdních 42 miliard dolarů. Digitální panika se ukázala být mnohem rychlejší než jakákoliv centrální banka. SVB padla.

Spravedlnost a tvrdá pravidla volného trhu by v tu chvíli velela jasně: „Riskovali jste. Uložili jste si stamiliony do banky, která špatně hospodařila s dluhopisy. Zákonné pojištění vkladů je jen do výše 250 tisíc dolarů. O zbytek peněz prostě přijdete. Trh se musí očistit.“ Jenže se stalo přesně to, na co jsme si v moderní éře zvykli. Stát a centrální úřady (FDIC) během osmačtyřiceti hodin zasáhly. Zaručily a vyplatily i vklady vysoce nad pojištěný limit. Nikdo z těch nahoře nepřišel ani o cent. Vláda musela zasáhnout, jinak by dominový efekt položil stovky technologických firem.

Vítejte ve světě takzvaných „bailoutů“ – vykoupení z dluhů. Zisky plynoucí z let dobrého hospodaření si majitelé rozdělili. Ale když přišel pád, hrozbu zaplatil systém. A systém, to jsme my všichni, kteří platíme daně a držíme v rukou měnu, jež se tiskem nových záchranných peněz neustále znehodnocuje.

Tento zvrácený pocit, že pravidla neplatí pro všechny stejně, v nás vyvolává vztek. Abychom však pochopili, proč se státy k tomuto kroku uchylují, musíme se podívat do dob, kdy taková záchranná síť neexistovala. Dnes se věřitelé a bankéři zachraňují penězi ze vzduchu. V minulosti, v éře pevných peněz, se věřitelé jednoduše podřezávali.

Představme si historický „bail-in“ z pátku 13. října roku 1307. Francouzský král Filip IV. Sličný vedl nákladné války a jeho státní pokladna zela prázdnotou. Dlužil astronomické částky řádu templářských rytířů, kteří v té době fungovali jako první mezinárodní bankéři Evropy. Král neměl centrální banku, která by mu peníze vytiskla. Nemohl dluh znehodnotit inflací. Byl zahnán do kouta tvrdou ekonomickou realitou.

Co tedy udělal panovník, který nemůže zfalšovat peníze a hrozí mu bankrot? Řešení bylo brutální. Filip obvinil templáře z kacířství, nechal je pozatýkat, bestiálně mučit a nakonec upálit na hranicích. Majetek řádu zabavil a svůj obrovský dluh tím de facto vymazal z povrchu zemského. Když neexistovala inflace jako záchranná brzda, existovaly fyzické hranice – a bankrot se řešil ohněm a mečem.

Stejný princip se v historii opakoval mnohokrát. Když panovníci dlužili příliš mnoho peněz florentským nebo židovským bankéřům, a nemohli splácet ve zlatě, následovalo vyhnání těchto menšin ze země, zabavení majetku nebo organizované pogromy. Skutečný bankrot v systému, kde nelze vytvořit úvěr ze vzduchu, měl vždy barvu krve.

Na chvíli se možná zdá, že tyto středověké praktiky s námi nemají nic společného. Ale my jsme si vyzkoušeli hrůzu „tvrdého bankrotu“ i v moderních dějinách. Tím zlomovým okamžikem, který navždy změnil pravidla hry, byl pád americké banky Lehman Brothers v září 2008.

Americká vláda tehdy udělala výjimku. Rozhodla se, že Lehman Brothers padnout nechá. Chtěla dát trhu výchovnou lekci a ukázat, že žádná banka není nedotknutelná. Byl to experiment s poctivostí. Následky byly absolutně katastrofální. Globální finanční systém, extrémně provázaný dluhovými deriváty, zamrzl doslova přes noc. Banky si přestaly navzájem půjčovat. Reálně hrozilo, že do konce týdne přestanou fungovat bankomaty, firmy nebudou mít z čeho vyplatit mzdy a dodavatelské řetězce zásobující města jídlem zkolabují.

Politici, kteří se podívali do této propasti, zbledli hrůzou. Uvědomili si, že nechat v dnešní gigantické a provázané ekonomice padnout velkého hráče neznamená jen spravedlivě potrestat pár chamtivých bankéřů s papírovými krabicemi v rukou. Znamená to okamžitý kolaps celé civilizace. Lehman Brothers byl posledním „popraveným templářem“ moderních financí. Od té doby se politici zapřisáhli: už nikdy. Nastoupila éra kvantitativního uvolňování (tisk peněz), neomezených záruk a záchranných balíčků.

Pokud chcete vidět, jak vypadá stát, který zkrachuje „tvrdě“ v moderní éře, podívejte se do Argentiny na přelomu let 2001 a 2002. Země, která měla peníze pevně navázané na americký dolar a nemohla dluh jen tak naředit, narazila do zdi. Vláda musela zmrazit bankovní účty obyčejných lidí (takzvané corralito). Lidé se přes noc nedostali ke svým celoživotním úsporám.

Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Do ulic Buenos Aires vyšly miliony zuřících lidí, kteří tloukli do hrnců (cacerolazo). Následovalo rabování obchodů, střelba, hořící budovy a 39 mrtvých. Během pouhých dvou týdnů se v zemi vystřídalo pět prezidentů, kteří doslova prchali z prezidentského paláce ve vrtulnících. Tvrdý bankrot znamená tvrdé následky. To je realita, které se každá vláda bojí víc než čehokoliv jiného.

A právě proto jsme vynalezli inflaci a socializaci ztrát jako moderní záchranný ventil. Je to geniální psychologický trik. Vlády a centrální banky zjistily, že namísto toho, aby lidem přes noc zablokovaly účty a vyvolaly revoluci, mohou udělat něco mnohem nenápadnějšího. Mohou lidem peníze na účtech nechat. Zabrání absolutní panice. Tím, že do systému ale nalijí obrovské množství nově vytvořených peněz, aby zaplatily za dluhy těch, kteří měli zkrachovat, staré peníze potichu naředí.

Inflace je v podstatě velmi měkká a nenápadná forma státního bankrotu. Je to neviditelná daň. Vašich sto tisíc korun na účtu sice vypadá pořád jako sto tisíc korun. Nikdo vám je neukradl pod rouškou noci, žádný voják vám nezabavil dům. Ale když jdete do obchodu, najednou si za ně koupíte jen to, co byste si před pár lety koupili za osmdesát tisíc.

Tento systém je ukázkovým příkladem Cantillonova efektu. Nově natištěné peníze se dostanou jako první k těm, kteří mají největší moc – k bankám, korporacím a miliardářům. Ti za ně nakoupí aktiva ještě za staré ceny. Než se tyto peníze přes ekonomiku prokapou až k průměrnému zaměstnanci, ceny všeho už dávno vzrostly. Extrémním historickým příkladem byla Výmarská republika v Německu v roce 1923, která nemohla splácet válečné reparace. Místo toho, aby vyhlásila tvrdý bankrot, raději tiskla marky tak dlouho, až si za kolečko bankovek lidé nekoupili ani bochník chleba. Úspory střední třídy byly zničeny, ale systém státu – ač těžce poškozený – se v danou chvíli vyhnul okamžitému zániku.

Když se nad tím vším hluboce zamyslíme, dojdeme k bodu obrovského morálního dilematu. Máme tu dvě cesty.

Jednou cestou je spravedlnost. Svět, ve kterém každý nese stoprocentní následky svých činů. Svět tvrdých peněz, které nelze natisknout. Kdo se zadluží a špatně investuje, ten zkrachuje. Jak jsme ale viděli v historii 19. století, takový systém je bezcitný, brutální a drtí ty nejslabší. A pokud zkrachuje příliš velká entita nebo rovnou stát, končí tato spravedlnost krveprolitím.

Druhou cestou je stabilita. Svět, ve kterém žijeme dnes. Nespravedlivý svět fiatových, papírových peněz tvořených dluhem. Systém, ve kterém bohatí profitují ze záchranných balíčků a účet potichu platí chudší a střední třída v podobě zdražujících se potravin a nedostupného bydlení. Jak jsme ale rozebrali minule, tento úbytek jistot a nespravedlnost dobrovolně snášíme, protože nám tento systém dokáže zároveň poskytovat nevídaný technologický komfort, teplo a chléb i hry.

Vyměnili jsme spravedlnost za mír. Vyměnili jsme ekonomickou poctivost za relativní klid zbraní.

Když to shrneme do jediné myšlenky, která by měla zaznít na závěr celé této naší ekonomické úvahy: Tvrdé peníze kryté zlatem chránily kdysi svět před válkami mezi státy, ale neochránily lidi před brutálním utrpením a chudobou. Měkké dluhové peníze dneška nás chrání před sociálním chaosem a zhroucením, ale nedokážou nás ochránit před nespravedlností. A moderní technologie nás chrání před revolucí v ulicích, ale nezabrání tomu, že bohatství a moc se koncentrují v rukou elity.

Každá historická éra si vybírá svou vlastní daň. Mění se jen forma bolesti. Otázkou, kterou bychom si měli položit pokaždé, když nadáváme na drahotu a inflaci, tedy je: Byli bychom skutečně ochotni riskovat totální kolaps naší pohodlné společnosti jen proto, abychom viděli, jak bohatí a mocní konečně a poctivě trpí za své chyby?

Zdroje a další čtení: