Článek
V minulém textu jsem si docela s gustem rýpl do současného mainstreamu dětské psychologie. Odkazoval jsem na experty, kteří dokážou jedním dechem mluvit o posvátném respektu k dítěti a vzápětí vám poradí, že mu máte za špatnou známku zabavit na čtvrt roku telefon, případně ho při záchvatu vzteku zakleknout. Působilo to na mě jako čiré pokrytectví.
Ale pak jsem zhlédl rozhovor s Ondřejem Štefflem, inovátorem, který u nás před lety zakládal PORG a dnes stojí za rozsáhlou sítí ScioŠkol. A najednou mi to secvaklo. Došlo mi, že jsem těm televizním a divadelním psychologům vlastně křivdil. Oni za to totiž vůbec nemohou. Oni jsou jen obětí brutálního profesního zkreslení a my, rodiče, jsme jejich dobrovolnými sponzory.
Opraváři uvařených motorů
Když pan Šteffl mluví o dětech, mluví o budoucnosti, adaptabilitě, autonomii a umělé inteligenci. Proč? Protože má takzvaně kůži na trhu. On ten systém reálně staví. Když jeho školy nebudou fungovat a děti z nich vyjdou do života nepoužitelné, jeho projekt zkrachuje. Vidí data, testuje hypotézy v praxi, a když něco nedává smysl, okamžitě to mění.
Zato takový lifestylový psycholog nebo výchovný poradce nenese za dospělost vašeho dítěte vůbec žádnou zodpovědnost. A hlavně – jeho praxe trpí naprosto extrémním zkreslením výběru.
Uvědomme si, kdo do takové poradny chodí. Nepřijde tam sebevědomá, autonomní rodina, která si žije po svém a nechává děti volně dýchat. Do poradny se dveře netrhnou v momentě, kdy je matka chronicky vyhořelá, dítě se hroutí z tlaku školy a doma se odehrává třetí světová válka o napsání domácího úkolu z vlastivědy.
Ti psychologové nedělají nic jiného, než že fungují jako automechanici. Představte si, že do servisu přijede auto s totálně uvařeným motorem, protože ho majitel nutil jet celou cestu po dálnici na jedničku. Úkolem mechanika není říct: „Pane, vy jste se zbláznil, sjeďte z té dálnice a jeďte jinudy.“ Jeho úkolem je ten motor nějak narychlo slepit lepicí páskou, dolít olej a poplácat řidiče po zádech, aby to auto dojelo alespoň k maturitě.
Psychologové vidí jen ty trosky. Vidí jen děti zlomené systémem a rodiče zničené očekáváním okolí. Není divu, že z toho vyvozují, že bez „vlídné pevnosti“ a občasného zakleknutí by se svět zhroutil. Žádný jiný svět totiž ve svých ordinacích nevidí.
Syndrom zakázané pravdy
Nabízí se otázka: Co by se stalo, kdyby tihle psychologové jednoho dne bouchli do stolu a řekli v plném sále rodičů pravdu?
Představte si tu scénu. Odborník se postaví a řekne: „Vážení, tradiční škola je jen glorifikovaná úschovna, která zabíjí inovace a drtí autonomii vašich dětí. Jestli chcete, aby vaše dítě přežilo ve světě umělé inteligence, vykašlete se na jeho trojky z dějepisu. A pokud zrovna raději řídí partu lidí ve videohře, nechte ho, naučí se tam víc.“
Co by následovalo? Konec kariéry. Nastoupil by takzvaný Vobořilův efekt. Vzpomeňte si, co se stalo nedávno bývalému protidrogovému koordinátorovi Jindřichu Vobořilovi. Řekl nahlas jen to, co věda ví už desítky let – že z hlediska zdravotní a společenské destrukce je náš legální alkohol násobně horší a tvrdší droga než třeba kokain. Výsledek? Český pivní národ, politici i média ho okamžitě mediálně ukřižovali a dehonestovali. Sáhl jim totiž na jejich posvátnou, voňavou iluzi.
Kdyby výchovní poradci řekli pravdu o nesmyslnosti státních osnov a plošného donucování, uškvařila by je kognitivní disonance samotných rodičů. Většina rodičů totiž potřebuje ráno dítě odevzdat do instituce, aby mohla jít do práce splácet hypotéku. Kdyby jim nějaká autorita potvrdila, že to prostředí jejich dětem systémově škodí, museli by si přiznat vlastní selhání. A to strašně bolí. Proto raději takového psychologa označí za extremistu a půjdou jinam.
My jsme ta poptávka
A tím se dostáváme k jádru mé omluvy. Nemůžeme se zlobit na experty, že nám prodávají toxický newspeak. Oni jsou jen geniální prodavači útěchy. Dodávají nám přesně to, co poptáváme: líbivá slova a pseudovědecké argumenty (často hraničící s úsměvným biologickým determinismem), abychom se necítili jako tyrani, když doma vymáháme pravidla nefunkčního státního aparátu.
My rodiče totiž trpíme panickým strachem ze ztráty. Děsíme se nepředvídatelné budoucnosti, a tak se křečovitě držíme toho, co známe. Chceme po dětech, aby trpěly stejným nesmyslným drilem jako kdysi my, přestože jsme ty nabiflované letopočty sami dávno zapomněli. Bojíme se, že kdybychom dítěti dali skutečnou svobodu, nezvládli bychom to uřídit.
Je mnohem pohodlnější najmout si experta, který nám vysvětlí, že zabavit dospívajícímu člověku telefon je vlastně láskyplný „logický důsledek“ a důkaz naší rodičovské kompetence.
Takže ne, ti psychologové nejsou primární problém. Oni jen plní společenskou objednávku. Prodávají nám klidné svědomí ve světě, který už dávno nedává smysl. Skutečný problém na nás každé ráno zírá ze zrcadla. Je na čase se sami sebe zeptat, jestli chceme dál platit automechanikům za to, že nám chválí jízdu na jedničku, nebo jestli konečně sebereme odvahu a z té dálnice prostě sjedeme.
