Proč tvrdé peníze zrodily komunismus

Když se dnes díváme na hrůzy komunistických a socialistických režimů 20. století, na gulagy, politické procesy a zdevastované ekonomiky, často si klademe jednu zásadní otázku: Jak je možné, že tak zjevně zhoubná a nebezpečná myšlenka získala podporu milionů lidí po celém světě? Proč se polovina planety dobrovolně vrhla do náruče totality, která slibovala zrušení soukromého vlastnictví? Odpověď neleží v učebnicích politologie, ale v účetních knihách 19. století. Komunismus nebyl chybou v lidském myšlení. Byl to nevyhnutelný, zoufalý výkřik generací, které byly zahnány do kouta systémem naprosto nemilosrdných, tvrdých peněz.

Zvykli jsme si romantizovat 19. století jako éru úžasného pokroku. Byla to doba parních lokomotiv protínajících kontinenty, telegrafních kabelů spojujících oceány a obrovských ocelových mostů. Jak jsme si ale ukázali, byl to také svět takzvaného „Dlouhého míru“, kdy velmoci neválčily, protože jejich měny byly pevně svázány se zlatým standardem. Státy si nemohly peníze natisknout, a proto si nemohly dovolit drahé války.

Tento absolutně volný, neregulovaný trh a tvrdé peníze sice vytvořily ráj pro majitele kapitálu, továrníky a bankéře, ale pro drtivou většinu obyvatelstva připravily podmínky, které se z dnešního pohledu rovnají peklu na zemi.

Píše se rok 1842 a do anglického Manchesteru, pulzujícího srdce světové průmyslové revoluce, přijíždí mladý, dvaadvacetiletý Němec. Jmenuje se Friedrich Engels. Jeho otec, bohatý textilní magnát, ho tam poslal, aby se naučil byznysu a dohlédl na rodinnou továrnu. Očekávalo se, že z něj vyroste tvrdý a pragmatický kapitalista. Místo toho Engels sestoupil do podsvětí, které navždy změnilo chod lidských dějin.

To, co v Manchesteru spatřil, ho naprosto šokovalo. Zatímco z komínů se valil hustý černý dým a do kapes majitelů proudily zlaté mince, v bahenních uličkách kolem továren se odehrávala apokalypsa. Engels začal systematicky dokumentovat životní podmínky dělníků. Zjistil, že celé rodiny o deseti lidech žijí v jediné vlhké sklepní místnosti bez oken a bez kanalizace. Průměrná délka života dělníka v některých průmyslových čtvrtích Manchesteru v té době klesla na neuvěřitelných 17 let. Úmrtnost dětí do pěti let přesahovala padesát procent.

Dělníci, včetně malých dětí a těhotných žen, pracovali u obřích mechanických tkalcovských stavů čtrnáct až šestnáct hodin denně, šest dní v týdnu. Pokud dělníkovi stroj utrhl ruku, byl na hodinu propuštěn bez jediné pence odstupného. Trh se s ním nemazlil – před branou stála stovka dalších, zoufalejších lidí, kteří jeho místo okamžitě zaujali.

Systém pevných peněz neumožňoval inflaci, která by skrytě zvedla ceny zboží. Pokud chtěl majitel zvýšit zisk, nebo jen přežít konkurenční boj, musel snižovat náklady. A jediným nákladem, který šlo stlačit až na samou hranici lidského přežití, byla mzda dělníka. Právě zde, v bahně a smogu anglických továren, se zrodilo ohromující zjištění: Volný trh a tvrdé peníze nevedou k přirozené harmonii a bohatství pro všechny, jak tvrdili klasičtí ekonomové. Naopak, vytvářejí systém, kde bohatství několika málo jedinců exponenciálně roste přímo úměrně k fyzické destrukci milionů jiných.

Zatímco Engels sbíral svá děsivá data (která později vydal v knize Postavení dělnické třídy v Anglii), Evropa se řítila do jedné z nejhorších dekád své historie. Období mezi lety 1840 a 1850 se do historie zapsalo jako „Hladová čtyřicátá léta“ (The Hungry Forties).

Nebyl to jen neslavný a katastrofální irský bramborový hladomor. Neúroda zasáhla celý kontinent. Ceny základních potravin vystřelily vzhůru. Do toho všeho britská vláda, ovládaná bohatými vlastníky půdy, udržovala v platnosti takzvané Obilné zákony (Corn Laws). Ty uvalovaly obrovská cla na dovoz levnějšího obilí ze zahraničí, aby ochránily zisky domácích šlechticů a statkářů. Pro obyčejného továrního dělníka to znamenalo rozsudek smrti. Jeho mzda klesala kvůli deflačnímu tlaku zlatého standardu, ale cena chleba rostla kvůli ochranářským zákonům pro bohaté.

Právě v tomto papiňáku absolutního zoufalství, kdy systém selhával na všech frontách, se Engels spojil se svým přítelem, filozofem Karlem Marxem. V roce 1848, kdy po celé Evropě od Paříže přes Berlín až po Prahu vyrostly na ulicích barikády a lidé začali v zoufalství bojovat s armádami, vydali tito dva muži text. Jmenoval se Komunistický manifest.

Dnes ho čteme jako teoretický základ nebezpečné ideologie. Ale v roce 1848 to nebyla akademická rozprava. Byl to doslovný výkřik do tmy. Byla to diagnóza světa, ve kterém už lidé neměli co ztratit. Marx s Engelsem neříkali nic jiného než tvrdou pravdu o tehdejší realitě: Západní civilizace vytvořila nevídané výrobní síly, ale veškeré zisky z nich privatizovala úzká hrstka lidí vlastnících kapitál, zatímco bolest, dřinu a smrt socializovala mezi všechny ostatní. Jejich řešení bylo radikální – pokud systém nelze opravit, musí být zničen. Včetně samotného konceptu soukromého vlastnictví.

Pokud si tehdejší elity myslely, že rok 1848 byl jen ojedinělým výbuchem nespokojenosti, krutě se mýlily. Důkaz, že kyvadlo se začíná nezadržitelně vychylovat k brutálnímu extrému, přišel v roce 1871 ve Francii.

Francie právě drtivě prohrála válku s Pruskem. Paříž byla měsíce obléhána, lidé jedli krysy a zvířata ze zoologické zahrady, aby přežili. Když válka skončila, nová francouzská vláda složená z konzervativních bohatých elit (které před válkou z Paříže uprchly do bezpečí ve Versailles) nařídila zdecimovaným a hladovějícím Pařížanům okamžitě splatit všechny dluhy, nájmy a směnky, které byly během války pozastaveny. V systému pevných peněz přece dluhy nečekají.

Pro chudé obyvatele Paříže to byla poslední kapka. Vzbouřili se, vyhnali vládní úředníky i armádu z města a vyhlásili Pařížskou komunu. Na 72 dní se Paříž stala prvním skutečně socialistickým experimentem na světě. Komunardi zrušili noční práci v pekárnách, odpustili nezaplacené nájmy za dobu obléhání, zrušili úroky z dluhů a odevzdali opuštěné továrny do rukou dělnických družstev. Pro bohaté elity ve Versailles to byl pohled do samotného pekla. Chátra si dovolila sáhnout na to nejposvátnější – na majetková práva.

Odveta státu byla apokalyptická. Francouzská armáda vtrhla v květnu 1871 do Paříže. Nastala událost, které se dodnes říká Krvavý týden (La Semaine sanglante). Vláda nebrala zajatce. Každý, kdo měl na rukou stopy od střelného prachu, nebo jen vypadal jako chudý dělník sympatizující s Komunou, byl postaven ke zdi a zastřelen. Během jediného týdne armáda zmasakrovala v ulicích Paříže přes 20 000 vlastních občanů. Další desetitisíce byly deportovány do trestaneckých kolonií.

Tento masakr vyslal do světa dva velmi jasné signály. První signál pro elity: Chátra už nechce jen lepší platy, ona chce zničit celý systém vašeho vlastnictví. Druhý signál pro dělníky a revolucionáře zněl mnohem zlověstněji: Pokud se pokusíte změnit systém mírovou cestou, elity vás utopí v krvi. Příští revoluce proto musí být ještě tvrdší, ještě nekompromisnější a musí použít teror jako nástroj státní moci. Právě na odkazu mrtvých pařížských komunardů později stavěl Vladimir Iljič Lenin, když plánoval svou vlastní, mnohem krvavější revoluci v Rusku.

Zde se dostáváme k onomu filozofickému jádru problému. V dnešní, relativně pohodlné době ovládané inflací a státními záchrannými balíčky (o kterých jsme mluvili minule), se nám zdá nepochopitelné, jak někdo mohl věřit komunistickým heslům. My vnímáme svobodu slova, právo na majetek a svobodu podnikání jako nezpochybnitelný základ civilizace.

Jenže psychologie člověka zahnaného do kouta funguje jinak. Představte si, že žijete v Manchesteru roku 1845. Vaše takzvaná „svoboda“ znamená pouze svobodu volby, ve které továrně budete pracovat 15 hodin denně, dokud nevykašlete vlastní plíce. Vaše „právo na majetek“ je iluze, protože veškerý váš majetek je hromádka slámy v pronajatém sklepě. A „svobodný trh“ je mechanismus, který vám vysvětluje, že když vaše dítě umírá na choleru z kontaminované vody, je to prostě přirozený a spravedlivý výsledek ekonomické efektivity.

Pokud vám systém tvrdých, neznehodnotitelných peněz a absolutního kapitalismu nenabízí vůbec žádnou naději na vertikální mobilitu, začnete ho nenávidět z hloubi své duše. A když se pak objeví radikální vůdce, který řekne: „Zrušíme svobodu slova, zrušíme demokracii a postřílíme bohaté, ale garantuji vám, že každý den dostanete kus chleba, vaše děti půjdou do školy a budete spát v teple,“ nezní to pro hladovějícího člověka jako hrozba. Zní to jako neodolatelný, život zachraňující obchod. Vyměníte abstraktní svobodu, která vás zabíjela, za hrubou a totalitní jistotu přežití.

Extrémní kapitalismus zlatého standardu 19. století vychýlil kyvadlo nespravedlnosti tak daleko, že když se utrhlo, smetlo v 20. století polovinu planety. Myšlenky Marxe, Lenina a Maa by nikdy neuspěly ve společnosti, kde by fungoval alespoň základní sociální smír a kde by ztráty a zisky byly rozděleny spravedlivěji. Zrodily se jako zrcadlový odraz, jako brutální reakce na svět plný dětské práce, hladomorů a nekompromisního tržního dogmatismu.

Dnes žijeme ve světě, který je v mnoha ohledech pravým opakem 19. století. Máme zákoníky práce, osmihodinovou pracovní dobu, veřejné zdravotnictví, podporu v nezaměstnanosti a důchodový systém. A když přijde obrovská krize, státy raději natisknou miliardy dolarů a znehodnotí měnu (jak jsme viděli za covidu), než aby nechaly zkrachovat ekonomiku a poslaly lidi na ulici.

Je velmi lákavé myslet si, že jsme tyto sociální sítě vybudovali proto, že jsme jako lidstvo morálně dospěli a stali se empatickými. Realita je ale mnohem chladnější. Moderní sociální stát a dnešní elastické peníze tvořené dluhem jsme nevymysleli z lásky k bližnímu. Vymysleli jsme je z absolutního, paralyzujícího strachu.

Západní elity, bankéři a politici se po otřesech první a druhé světové války podívali na to, co způsobil tvrdý kapitalismus, podívali se na rudé vlajky vlající nad Ruskem a uvědomili si jednu zásadní věc: Pokud ještě někdy dopustíme, aby se masy lidí propadly do tak absolutního a bezvýchodného zoufalství jako v 19. století, ulice našich měst se znovu zbarví krví a my přijdeme o všechno.

Náš dnešní pohodlný a inflační svět je ve své podstatě jen pojišťovací smlouvou, kterou jsme uzavřeli sami se sebou, aby se už nikdy neprobudily přízraky rudých revolucí.

Zdroje a další čtení: