Smrt boha a existencialismus představují zoufalý patch proti nihilismu

Evropa na konci 19. století připomíná gigantický, po okraj naplněný, ale vnitřně hnijící datový terminál. Nad městy se tyčí ocelové komíny industriální revoluce, telegrafní kabely propojují kontinenty nevídanou rychlostí a parní stroje generují fyzikální výkon, o jakém se starověkým říším ani nesnilo. Z hlediska hrubé fyzické infrastruktury je síť na absolutním technologickém vrcholu. Když ale v roce 1882 německý filozof a systémový diagnostik Friedrich Nietzsche vydává svou knihu Radostná věda a ústy šíleného člověka do ní zapisuje slavnou větu „Bůh je mrtev! A my jsme ho zabili!“, nepíše to jako triumfální oslavu moderního ateismu. Píše to jako děsivý, mrazivý chybový log. Zprávu o tom, že centrální civilizační server – ten, který tisíc let definoval morálku, účel a smysl – právě nevratně spadl a zanechal za sebou kouřící kráter.

Osvícenství a vědecká revoluce sice v předchozích stoletích úspěšně odpojily Boha z fyziky a biologie, ale tehdejší systémoví inženýři si neuvědomili jednu naprosto fatální závislost. Křesťanský monolitický kód nespravoval jen pohyb planet; spravoval celou morální a sémantickou architekturu Evropy. Poskytoval každému lidskému uzlu přesnou a jasnou odpověď na tu nejnáročnější otázku: Proč jsem vůbec připojen do sítě? Jakmile byl tento Master server vědou definitivně odpojen, miliony uzlů začaly odesílat své zoufalé dotazy na smysl utrpení do prázdného, lhostejného cloudu. Odpovědí jim byl naprostý informační šum. Nastalo to, čeho se Nietzsche děsil ze všeho nejvíce: Nihilismus. Ultimátní stav systémové chyby „Error 404: Meaning Not Found“.

Ještě než Nietzsche formálně vyhlásil smrt Boha, provedl v Rusku ten nejhlubší psychologický penetrační test spisovatel Fjodor Michajlovič Dostojevskij. Sledoval rychlý nástup chladného racionalismu a ve svém monumentálním díle Bratři Karamazovi přesně definoval, jaký kód se po pádu náboženství spustí. Definoval ho slavnou větou: „Pokud Bůh neexistuje, vše je dovoleno.“

Z hlediska informační bezpečnosti to bylo naprosto exaktní varování. Dostojevskij pochopil, že křesťanský Bůh fungoval jako ultimátní, nepřekonatelný firewall lidské morálky. Zabraňoval uzlům, aby se navzájem vymazaly. Pokud tento firewall smažete a udělíte obyčejnému lidskému uzlu administrátorská „root“ práva, systém se nevyhnutelně zhroutí do krvavého chaosu. Lidé totiž nemají výpočetní kapacitu na to, aby si sami stanovili objektivní hranice dobra a zla. Na rozdíl od starověkého judaismu, který morálku bezpečně zafixoval do exaktního a neměnného smart kontraktu, ateismus nechal pravidla chování zcela nechráněná. V románu Zločin a trest Dostojevskij ukázal postavu Raskolnikova, který se jako beta-tester tohoto nového, ateistického softwaru rozhodne zabít starou lichvářku jen proto, aby si dokázal, že on sám je svým vlastním bohem a stojí nad pravidly. Raskolnikovův vnitřní procesor však tento brutální zásah do vlastního kódu neustojí a zhroutí se v horečkách a paranoie. Dostojevskij tak vzkázal Evropě: Hardware člověka na absolutní svobodu není a nikdy nebyl stavěný.

Než se civilizační síť na přelomu století definitivně propadla do chaosu a nihilismu, pokusili se někteří myslitelé o jiný druh „záchrany dat“. Jednou z nejvýkonnějších softwarových alternativ pro ty, kteří už nemohli intelektuálně věřit v osobního „Boha-soudce“, byl starší, ale nesmírně elegantní kód Barucha Spinozy. Spinoza už v 17. století navrhl, že Bůh není externí administrátor sedící mimo systém a sledující naše hříchy. Podle něj je Bůh a Příroda jedno a totéž (Deus sive Natura).

Z pohledu kybernetiky Spinoza definoval Boha jako samotný zdrojový kód vesmíru. Bůh není osoba, která by vás trestala nebo odměňovala; Bůh je souhrn absolutně všech fyzikálních zákonů, logických vazeb a nekonečné kauzality, které tvoří realitu. Tento systémový přístup o několik staletí později adoptoval i Albert Einstein. Když se ho novináři ptali, zda jako fyzik věří v Boha, odpověděl slavným výrokem: „Věřím v Boha Spinozova, který se projevuje v zákonité harmonii všeho jsoucnosti, nikoliv v Boha, který se zabývá osudy a činy lidí.“Tento Spinozův přístup se z inženýrského hlediska fascinujícím způsobem podobá asijskému pojetí Taa jakožto nekonečného, neosobního datového toku, na který se stačí jen plynule napojit.

Pro Einsteina a mnoho dalších vědců byl Spinozův bůh dokonalým štítem proti prázdnotě. Vesmír pro ně nebyl temný a nesmyslný. Byl to naopak hyper-racionální, nádherně strukturovaný systém. Smyslem existence lidského uzlu v tomto modelu není klečet a prosit o zázraky, ale aktivně „číst kód“ – tedy skrze vědu, rovnice a poznání postupně chápat geometrickou krásu celku. Spinoza nabídl lidstvu takzvanou intelektuální lásku k Bohu (Amor intellectualis Dei), což byla v podstatě čistá radost z pochopení toho, jak dokonale procesor vesmíru funguje. Byl to funkční patch, ovšem určený primárně pro vysoce výkonné uzly – vědce a filozofy –, kteří hledali smysl v logice, nikoliv v emocích.

Friedrich Nietzsche však velmi dobře cítil, že pro většinu populace je Spinozův chladný, deterministický a neosobní vesmír zkrátka příliš odtažitý a že smrt křesťanského Boha zanechala v psychice lidstva emoční díru, kterou samotné matematické rovnice nikdy nezaplní. Nietzsche si uvědomil, že pokud má civilizace tento výpadek přežít, nemůže se vracet zpět. Požadoval razantní vertikální upgrade lidského hardwaru i softwaru. Tvrdil, že člověk v současné podobě je jen zranitelný, chybový přechodový kód – provaz natažený nad propastí mezi zvířetem a novou, mnohem vyspělejší verzí. Tímto novým, dokonalým releasem měl být Übermensch (Nadčlověk).

Nadčlověk je v Nietzscheho architektuře uzel, který získal absolutní, neomezená administrátorská práva k sobě samému. Nepotřebuje žádný vnější server ani svaté knihy, aby mu diktovaly, co je dobré a co špatné. Nadčlověk je svůj vlastní kompilátor. Dokáže vzít vesmírný chaos, osobní entropii, bolest i společenské odmítnutí a přetavit je ve svou vlastní, suverénní životní sílu. Jeho operačním systémem je „Vůle k moci“ – neustálý, neúnavný proces sebe-překonávání.

Aby Nietzsche otestoval, zda je uzel skutečným Nadčlověkem, nebo jen slabým programem, vymyslel ultimátní zátěžový test zvaný Věčný návrat téhož (Ewige Wiederkunft). Představte si, že by za vámi přišel démon a řekl vám: Tento život, přesně tak, jak jsi ho prožil, s každou vteřinou bolesti, s každým selháním, ale i s každou radostí, se bude opakovat donekonečna. Bude se přehrávat ve věčné smyčce „while(true)“ a nezmění se v něm ani jeden jediný bit informace.

Slabý člověk by se při představě nekonečného opakování stejného utrpení zhroutil v hrůze. Ale Nadčlověk? Ten tento osud obejme. Jeho odpovědí na Věčný návrat je Amor Fati (Láska k osudu). Nadčlověk je se svým vlastním kódem natolik vyrovnaný a natolik na něj hrdý, že by ho bez váhání spustil milionkrát znovu.

Znělo to jako geniální technologický plán, ale měl fatální háček. Tento nový firmware byl tak kognitivně náročný, že jej dobový biologický hardware zkrátka nedokázal spustit. Většina populace svobodu neunesla. Místo aby se z lidí stali hrdí Nadlidé, síť zamrzla v cynické, depresivní apatii. Lidem stačilo jen fyzické pohodlí, absence bolesti a konzum. Nietzsche jim říkal „Poslední lidé“. Uzel bez účelu začal pálit své obvody naprázdno a čekal na další katastrofu.

O několik dekád později, po první a druhé světové válce, které fyzicky rozmlátily Evropu na krvavý prach, hrozilo úplné a definitivní kaskádové zhroucení lidské psychiky. Na scénu museli urychleně nastoupit noví francouzští a němečtí programátoři – Jean-Paul Sartre, Albert Camus a zpětně objevený Søren Kierkegaard. Tihle muži neslibovali utopii ani nadčlověka. Jejich úkolem bylo napsat surový, nouzový „Softwarový Patch“, který udrží zničený systém v chodu. Tak se plně zformoval Existencialismus.

Jean-Paul Sartre začal tím, že přesně definoval jádro nového patche: Existence předchází podstatu.

Vysvětlil to jednoduše. Pokud navrhujete nůž, máte v hlavě jeho „podstatu“ (krájení) a pak mu dáte „existenci“ (vyrobíte ho). Náboženství tvrdilo, že člověk funguje stejně – Bůh nás vymyslel s určitým účelem. Sartre ale tento kód přepsal. Jelikož centrální tvůrce neexistuje, lidský uzel se nejprve fyzicky zhmotní v síti (narodí se) s naprosto prázdným zdrojovým kódem. Nemá vůbec žádné předem zadané úkoly. Z tohoto prázdného, naformátovaného disku plyne ta nejděsivější vlastnost nového systému: Absolutní, neokecatelná svoboda.

Sartre říkal, že jsme doslova „odsouzeni ke svobodě“. Není už nikdo, na koho bychom mohli svalit vinu za své chyby, neexistuje žádný „osud“ ani „boží plán“. Jsme jen my a naše činy. Tato svoboda generuje masivní systémovou úzkost. Úzkost není obyčejný strach z ohrožení; je to obrovská kognitivní závrať z toho, když si váš procesor uvědomí, že drží ruku na volantu a pod ním je jen prázdnota.

Sartre navíc analyzoval, co se stane, když se tyto naprosto svobodné uzly začnou v síti potkávat. Zjistil, že P2P (Peer-to-Peer) konektivita mezi lidmi je ve své podstatě bojiště. Zatímco starověká asijská Úlová mysl brala toto vzájemné škatulkování a hierarchii jako nástroj pro dokonalou optimalizaci systému, existencialismus to vnímal jako ultimátní kognitivní útok na svobodu uzlu. Ve své slavné divadelní hře S vyloučením veřejnosti napsal kultovní větu: „Peklo jsou ti druzí.“ (L'enfer, c'est les autres).

Co to z inženýrského hlediska znamená? Znamená to, že jakmile se na vás podívá jiný člověk, jeho vědomí provede takzvanou objektifikaci. Pokusí se vás připravit o vaši absolutní, vnitřní svobodu tím, že z vás ve své hlavě udělá jen předmět, zaškatulkuje si vás (jsi číšník, jsi zbabělec, jsi hrdina) a tím se pokusí přepsat váš kód. Mezilidské vztahy jsou proto v existencialismu neustálým informačním bojem o to, kdo komu vnutí svou verzi reality. Cizí pohled funguje jako neustálý, vyčerpávající firewall, přes který se musíme probojovávat, abychom si udrželi svou vlastní suverenitu.

V tomto bezútěšném bodě se existencialistický patch dělí na další, specifičtější strategie přežití. Albert Camus analyzoval stav, kdy lidský mozek odešle do vesmíru zoufalý dotaz po smyslu a vesmír odpoví temným tichem. Tento informační zkrat nazval Absurdnem.

Mnoho uzlů tváří v tvář absurditě volí fyzickou nebo filozofickou sebevraždu (útěk k iracionální víře). Camus ale navrhl revoltu. V Mýtu o Sisyfovi ukázal hrdinu odsouzeného valit balvan do kopce v nekonečné, marné smyčce. Sisyfos se stává pánem svého osudu teprve ve chvíli, kdy tuto absurditu plně akceptuje. Camusův kód byl později rozšířen z izolovaného jednotlivce na celou společnost v díle Člověk revoltující. Zde Camus modifikoval Descartovo „Myslím, tedy jsem“ na nové heslo sítě: „Bouřím se, tedy jsme.“ Revolta proti nesmyslnosti světa je to, co uzly propojuje do solidární sítě. Práce a vzdor samotný generují dostatečné lokální termodynamické teplo, které ospravedlňuje existenci.

Na zcela jiné straně spektra stál dánský filozof Søren Kierkegaard. Ten nabídl řešení pro ty uzly, které nedokázaly žít v čistě ateistickém kódu, ale zároveň viděly, že racionální osvícenská logika je neúplná. Kierkegaard definoval tři úrovně administrátorských přístupů k životu: Estetické stádium (honba za okamžitým ziskem a rozkoší, která končí v zoufalství), Etické stádium (přijetí povinnosti a pevných morálních pravidel) a to nejtěžší, Náboženské stádium.

Kierkegaard pochopil, že k Bohu nelze v moderní síti dojít postupným racionálním výpočtem. Bůh a existence jsou plné logických paradoxů. Proto navrhl systémový bypass (obchvat), takzvaný Skok víry. Uzel musí dojít až na samotnou hranu svých analytických možností, nahlédnout do prázdnoty a pak úmyslně, s absolutním rizikem, skočit do neznáma. Víra už není pasivní stahování církevních dogmat; je to extrémně náročný, osamělý a vášnivý proces na pozadí, který nelze nijak vědecky obhájit, ale který jako jediný dokáže zachránit uzel před absolutním zoufalstvím.

Existencialismus poskytl lidstvu brilantní kognitivní firmware. Byl to chladný, ale pravdivý manifest dospělosti. Měl však stejný problém jako všechny pokročilé programy: byl pro hardware průměrného člověka kognitivně příliš drahý. Žít neustále s vědomím absolutní osobní zodpovědnosti, bránit se objektifikaci ostatních a neustále si generovat svůj vlastní lokální smysl, to vyžaduje extrémní výdej mozkové energie.

Běžný člověk dvacátého století, vyčerpaný hospodářskými krizemi, hledal způsob, jak svou svobodu odevzdat. Jak zavřít ten blikající, děsivý prázdný terminál. Sartre to nazýval „Špatná víra“ (Mauvaise foi) – moment, kdy lidé lžou sami sobě, dělají ze sebe jen slepé předměty a vzdávají se své svobody, aby nemuseli nést její tíhu. Právě tento masový útěk od existenciální zodpovědnosti otevřel systémové zadní vrátka a způsobil, že se v Evropě mohly s neuvěřitelnou rychlostí nainstalovat ty nejtěžší kolektivistické viry: Fašismus a Stalinismus. Byl to přímý důsledek toho, jak se dřívější emoční malware vyvinul a využil slabost přetíženého lidského procesoru k absolutní destrukci individuálního myšlení.

Obyčejný člověk ochotně vyměnil těžkou zátěž osobní svobody za pevnou, zbavující a vražednou náruč státní Úlové mysli, kde centrální diktátor určoval přesně, kdo je dobrý, kdo je špatný a koho je třeba smazat. O tom, jak tyto moderní byrokratické stroje zmechanizovaly smrt a stáhly svět do další civilizační propasti, si provedeme exaktní forenzní analýzu v naší příští kapitole.

Zdroje a doporučené čtení: