Svět nedává smysl? Možná jen čtete špatný zdrojový kód

Cítíte to také? Ten zvláštní, těžko popsatelný pocit, když ráno otevřete zpravodajské portály, zapnete televizi nebo jen posloucháte lidi kolem sebe. Díváte se na neustálý proud informací, na hádky politiků, na ekonomické analýzy, které si navzájem odporují, na nekonečné krize, které jako by se objevovaly odnikud a neměly jasné řešení. A přestože máte k dispozici gigabyty dat a žijete v nejvíce propojené době všech dob, máte pocit, že světu rozumíte čím dál méně.

Cítíte podivnou, plíživou únavu. Ne tu fyzickou, kterou zaženete spánkem, ale hlubokou, kognitivní tíhu. Jako byste seděli v hledišti obrovského divadla, sledovali dramatické představení, ale kdesi v koutku mysli tušili, že ti hluční herci na pódiu ve skutečnosti nedrží otěže příběhu. Že jsou sami jen vlečeni něčím mnohem masivnějším, chladnějším a tišším, co se skrývá hluboko v temnotě za oponou.

Není s vámi nic špatně. Tento pocit zmaru, zmatku a určitého odcizení není důkazem vašeho selhání, ani toho, že byste snad byli asociální. Naopak. Je to dost možná první tichý signál toho, že vaše mysl začíná prohlédat iluzi, kterou bychom mohli nazvat „uživatelské rozhraní reality“.

Většina lidí se snaží tento stále složitější svět pochopit pomocí starých, vyčerpaných map. Dívají se přes filtry ideologií, politických stran nebo skrze nekonečnou touhu najít nějaké konkrétní „viníky“, kteří za všechno mohou. Ale co když je to všechno mnohem prostší a zároveň mnohem děsivější? Co když společnost ve skutečnosti neřídí tajná spiknutí miliardářů ani geniální vůdci s propracovanými plány, ale neúprosné, slepé fyzikální zákony? Co když jsme my všichni jen mikroskopické uzly v obrovské, přehřívající se síti, která se zoufale snaží najít termodynamickou rovnováhu předtím, než se zhroutí?

Pojďme se společně podívat pod povrch. Není to výzva k tomu, abyste od této chvíle uvěřili nějaké nové, absolutní pravdě. Tento text není kázáním. Je to jen pozvánka k myšlenkovému experimentu. Zkuste si na chvíli nasadit jiné brýle a podívat se na lidské dějiny, zprávy a svou vlastní existenci jazykem termodynamiky, evoluce a teorie sítí. Možná zjistíte, že ten zdánlivý a ubíjející chaos kolem nás najednou dává až mrazivě dokonalý smysl.

Když pracujete na svém počítači a chcete se zbavit nepotřebného souboru, jednoduše chytnete myší malou barevnou ikonku a přetáhnete ji do ikonky odpadkového koše. Z vašeho subjektivního pohledu jste právě přesunuli kousek papíru do plastové nádoby. Ale ve fyzikální realitě se nestalo vůbec nic takového. Ve skutečnosti procesor na základní desce, za pomoci elektrického proudu a obrovského množství tepla, změnil orientaci magnetických domén na pevném disku. Ikonka koše neexistuje. Je to jen „uživatelské rozhraní“. Byla vytvořena programátory jen a pouze proto, aby váš biologický, opičí mozek dokázal ovládat proces, který je ve své surové, křemíkové formě příliš složitý, matematický a nepochopitelný.

Zkuste si připustit myšlenku, že přesně takto fungují i naše večerní zprávy, politické debaty a velké společenské kauzy. Jsou to jen ty barevné ikonky na obrazovce naší civilizace.

Když v novinách čtete palcové titulky o tom, že nějaký politik zvýšil daně, zakázal určitou technologii nebo rozpoutal diplomatický konflikt, protože vyznává špatnou ideologii, čtete jenom to uživatelské rozhraní. Uspokojí to mozek, protože ten miluje jednoduché příběhy o dobru a zlu. Ve vrstvě skutečného zdrojového kódu se ale pravděpodobně děje něco úplně jiného: státní aparát, který funguje jako obrovský, složitý biologický server, začíná spotřebovávat příliš mnoho energie na svůj vlastní chod, údržbu a chlazení. Ztrácí propustnost, a tak, čistě z pudu sebezáchovy, začne nasávat více zdrojů a peněz ze svých vlastních periferií. Není v tom nutně žádná promyšlená zlá vůle. Je to čistá termodynamika v praxi. Přetížený systém bojuje o přežití a saje energii odkudkoliv, kde ji najde.

Při pohledu do minulosti nás mrazí, když si uvědomíme, jak často historie ukazuje, že skutečným pánem je fyzika a přírodní limity, zatímco my jsme pád říší připisovali dekadenci panovníků. Fyzika totiž nezná politické přesvědčení. Zná pouze tok energie, odpor a kapacitu systému.

Pokud dokážeme přijmout tuto tichou kacířskou myšlenku – že stát není a priori zlý tyran, ale spíše obrovský, neobratný a kognitivně naprosto vyčerpaný organismus –, mnohé nepochopitelné události dneška naberou úplně jiný, realističtější odstín.

Žijeme v době obrovské komplexity. Naše systémy se staly příliš složitými na to, aby je dokázal efektivně řídit jeden centrální mozek z jednoho hlavního města. Zkuste si představit tu hrůzu, kdybyste museli vědomě řídit každý úder svého srdce, hlídat každé nadechnutí plic a vědomě vypočítávat chemický proces trávení každého sousta. Váš mozek by se zbláznil přetížením během několika minut. Ale přesně o takový absurdní mikromanagement se dnes pokoušejí centrální vlády na celém světě. Snaží se vědomě řídit celou společnost pomocí milionů stran neustále se měnících regulací, norem a zákazů.

Když se složitý biologický organismus ocitne v extrémním stresu a ztratí schopnost adaptace na své okolí, často se u něj rozvine autoimunitní reakce. Imunitní systém se zblázní, ztratí schopnost rozeznat skutečnou hrozbu od neškodného podnětu a začne zmateně napadat vlastní, do té doby zdravé a fungující buňky. Nezdá se vám občas při čtení o nových byrokratických nařízeních, že dnešní státy procházejí něčím velmi podobným? V křečovité snaze udržet absolutní řád, bezpečí a kontrolu nad nezastavitelným technologickým vývojem stát se mění v predátora, který jako autoimunitní choroba napadne vlastní občany a dusí tak právě ty nejvíce produktivní a inovativní uzly ve své vlastní síti. Není to temné spiknutí elitních klubů, které by se scházely v temných sálech. Je to smutná tragédie přetíženého, kognitivně hroutícího se serveru, který už nedokáže zpracovat příval reality.

Při čtení těchto řádků si možná říkáte, že vy osobně jste mimo toto dění. Máte svůj drahý chytrý telefon, své sociální sítě, svůj oblíbený přísun zpráv a podcastů, které si sami, z vlastní vůle vybíráte. Cítíte se jako svobodný jedinec informovaný o světě.

Zkusme se však zamyslet nad tím, co je to vlastně svoboda z pohledu moderní neurovědy a teorie sítí. Naše opičí mozky jsou dnes a denně bombardovány takovým množstvím podnětů, které by naše předky z 19. století připravily o rozum. Algoritmy, které nám od rána do večera servírují zprávy, zábavu a personalizovanou reklamu, nejsou hloupé kousky kódu. Jsou to ty nejdokonalejší optimalizační stroje na těžbu lidské pozornosti, jaké kdy lidstvo vytvořilo. Nemají v úmyslu nás vyhladit jako ve sci-fi filmech. Jejich cíl je mnohem prozaičtější: snaží se nás jen „udržet v klidu a zapojené“ v rámci digitální ohrady. Nabízejí nám přesně takové mikrodávky dopaminu, virtuálního rozhořčení a umělých konfliktů, abychom měli neustálý pocit, že se podílíme na řešení světových problémů, i když jsme přitom fyzicky zcela paralyzováni u obrazovky.

Zkuste si položit tu nejtěžší otázku: Zda jsou vaše nejhlubší přesvědčení, vaše rozhořčení nad dnešními zprávami a vaše politické názory skutečně výsledkem vaší vlastní, namáhavé dedukce. Možná, že svoboda je drahý výpočetní čas našeho mozku, který vyžaduje energii, a tu my ze samé únavy často nemáme. Algoritmy to vědí a dělají vše pro to, aby nám tuto energii „ušetřily“ tím, že udělají rozhodnutí a vyhodnotí emoci za nás. Je to neuvěřitelně pohodlné. Ale musíme si přiznat, že tímto způsobem umělá inteligence nás potichu zamyká do digitálních cel a dělá z nás poslušný dav, kterému stačí ke štěstí jen další notifikace.

Jaká je tedy vůbec obrana proti tomuto tlaku? Pokud stát funguje jako přehřátý, autoimunitní server a algoritmy nás na pozadí jemně uspávají, většina takzvaných „dobrých rad“ od psychologů a politiků zní bledě: „Běžte ven, zapojte se více do společnosti, vystupte ze své bubliny a buďte aktivní!“

Ale co když to nedává smysl? Zkuste se na to podívat obrácenou optikou. Co když ta vaše digitální, izolovaná bublina není vaše vězení, za které byste se měli stydět? Co když je to naopak váš únikový modul?

Po tisíciletí platilo neúprosné pravidlo, že člověk byl absolutním rukojmím své fyzické geografie. Museli jste se přizpůsobit lidem ve své vesnici nebo kmeni, ať už byli jakkoliv hloupí, toxičtí nebo krutí, protože jinak jste nepřežili zimu. Dnes poprvé v dějinách našeho druhu můžeme fyzicky žít na jednom místě – třeba na venkově nebo v malém bytě na předměstí – ale mentálně, kreativně a ekonomicky existovat v síti, kterou jsme si sami, přísně dobrovolně vybrali. Pro mnoho lidí s odlišným vnímáním světa není stažení se do digitálních komunit znakem duševní nemoci nebo rezignace. Je to naopak hluboce racionální, evoluční obranný krok. Stojí za úvahu, že vaše digitální bublina může být prvním skutečným útěkem z fyzického vězení a tyranie geografie, o kterém se našim předkům ani nesnilo.

Být individualistou v dnešní době neznamená nenávidět lidstvo. Znamená to jen to, že si začínáte velmi pečlivě vybírat, ke kterému uzlu v té obří síti připojíte svou mysl a svou energii, abyste nebyli strženi do propasti ve chvíli, kdy se ty přetížené centrální servery začnou skutečně hroutit. Architektura bezpečné budoucnosti totiž už pravděpodobně neleží ve stavbě dalších obřích institucionálních monolitů, ale v takzvaném „ostrovním režimu“. Tedy ve schopnosti vybudovat soustavu nezávislých buněk, které nelze vypnout a které dokážou fungovat zcela autonomně i uprostřed celosvětového chaosu.

Tento masivní fázový přechod naší společnosti, kdy staré uspořádání praská pod tíhou nového, se vždy nejrychleji a nejbolestivěji projeví tam, kde teče nejvíce energie. Tedy v našich penězích a v ekonomice.

Stále ještě věříte, že peníze jsou jen ten kus obarveného papíru, který držíte v peněžence? Nebo snad abstraktní číslo na bankovním účtu, které vyjadřuje vaši tvrdou celoživotní práci? Podívejte se pozorně na směr, kterým se svět řítí s nezadržitelným nástupem superpočítačů, automatizace a úvah o plně digitalizovaných, státem programovatelných měnách. Tradiční lidská ekonomika, tisíce let založená na osobním vyjednávání, marketingu a fyzických cenovkách, se potichu, ale neúprosně transformuje do něčeho, co připomíná obrovskou, chladnou digitální černou skříňku. Mění se samotná bazální definice toho, co to vlastně znamená „tvořit hodnotu“. Je stále více pravděpodobné, že nástup umělé inteligence dost možná vymaže ekonomiku v té podobě, jak ji dnes známe, a ti, kteří se budou snažit hrát podle starých pravidel devadesátých let, prostě nepřežijí.

Není to vůbec o tom, zda se nám tento vývoj líbí, nebo ne. Fyzika se neptá na naše pocity. Je to výhradně o tom, zda dokážeme pochopit nová, skrytá pravidla hry dříve, než nás systém nemilosrdně přesune z role aktivních hráčů do role pouhých baterií, které ho napájejí.

Zkuste si z tohoto úvodu odnést jedinou myšlenku: svět není rozbitý, jen dost možná operuje podle chladných pravidel toku energie a síťových struktur. Pokud se na tomto blogu budu věnovat aktuálnímu světovému dění, udělám to právě touto optikou. Nenajdete tu tradiční komentáře, které se z vás snaží vyždímat emoce a nutí vás vybírat si mezi politickými stranami. Můžete se ptát, jestli pohled na společnost skrz fyziku a sítě není nakonec jen další ideologie. Možná ano. Je tu ale jeden zásadní rozdíl: tato ideologie nehledá viníky, které byste měli nenávidět, ale mechanismy, které byste měli pochopit.

Až příště sáhnu po aktuálních zprávách, mým cílem bude nabídnout vám úhel pohledu naprosto odstřižený od běžného mediálního křiku. Budeme chladně hledat logiku tam, kde ostatní vidí jen chaos a podléhají panice. Netvrdím, že je to absolutní a jediná pravda. Ale jakmile jednou zkusíte realitu vnímat jako masivní mechanismus datových a energetických toků, zprávy vás přestanou děsit. Ztratí svou emoční moc a vy získáte odstup. Brzy tuto analytickou optiku aplikujeme na první událost.