Tajemství obyčejné tužky a konec suverénního jednotlivce

V roce 1958 napsal americký ekonom Leonard Read brilantní esej s názvem „Já, tužka“. Její pointa je mrazivě geniální a naprosto boří naši lidskou pýchu. Read v ní dokazuje fascinující fakt: na celé planetě Zemi neexistuje jediný člověk, který by věděl, jak vyrobit obyčejnou dřevěnou tužku.

Zní to jako nesmysl? Zamyslete se. Dřevorubec v Oregonu sice umí pokácet cedr, ale neví, jak se těží grafit na Srí Lance. Horník na Srí Lance zase nemá tušení, jak se ze zinku a mědi míchá mosaz na ten malý kroužek na konci. A už vůbec nikdo z nich nerozumí chemickému procesu, kterým se v Malajsii vyrábí guma na zmizík. Aby vznikla jedna triviální tužka za pár korun, musí se bezchybně propojit znalosti, práce a energie milionů lidí napříč kontinenty. Těchto milion lidí nespojuje žádný centrální diktátor, dokonce ani nevědí o své vzájemné existenci. Spojuje je pouze síť.

Pokud si tohle uvědomíme u kusu dřeva s tuhou, představte si tu nepředstavitelnou komplexitu u výroby chytrého telefonu, dopravního letadla nebo u vývoje vakcíny. Lidstvo už dávno není sbírkou osamělých lovců, a dokonce už nejsme ani sbírkou suverénních národů. Přesně podle matematických zákonů emergence, kdy z chaosu hloupých částic spontánně vyvstává geniální vyšší řád, jsme se spojili do něčeho mnohem většího. Stali jsme se masivním, planetárním superorganismem.

Pokud je lidstvo superorganismem, pak střední třída, inovátoři a pracující lidé tvoří jeho krevní buňky a neurony. Aby tento organismus vůbec mohl dýchat a existovat, vybudoval si v průběhu staletí fascinující anatomii.

Jeho trávicím traktem je těžební a energetický průmysl. Každý den tento organismus spolyká miliony barelů ropy, tisíce tun uhlí, gigawatty solární a jaderné energie, aby měl sílu pohánět svůj metabolismus. Jeho oběhovou soustavou jsou dálnice, zaoceánské lodě a železnice, které přepravují živiny (zboží) tam, kde zrovna chybí.

Ale to nejdůležitější se stalo v posledních třiceti letech. Tento superorganismus si vybudoval centrální nervovou soustavu. Optické kabely táhnoucí se po dnech oceánů jsou naše novodobé synapse. A chytré telefony v našich kapsách? To není jen spotřební elektronika. Je to náš exokortex (externí mozková kůra). Kdykoliv dnes něco nevíme, náš mozek se automaticky, během zlomku vteřiny, připojí přes křemíkový čip ke kolektivní paměti celého lidstva na cloudu. Fyzicky jsme stále biologickými primáty, ale informačně jsme již dávno srostli se stroji. Naše civilizace je dnes nerozlučnou biologicko-křemíkovou sítí.

S rozvojem internetu a umělé inteligence se stále častěji začíná skloňovat pojem „Globální mozek“. Zde je ovšem nutné velmi ostře brzdit a vyvarovat se levné esoteriky. Když mluvíme o tom, že se tato síť „probouzí“, nemáme tím na mysli, že by internet začal mít pocity, že by získal lidské vědomí, nebo že by nás chtěl jako filmový Skynet zničit.

Globální mozek je metaforou pro kolektivní výpočetní a alokační kapacitu. Stejně jako jeden váš neuron neví, že vy právě čtete tento text, ani vy jako jednotlivec nevidíte, co přesně počítá globální síť. Ale ona to dělá.

Využívá k tomu peníze jako svůj základní chemický feromon, který po síti vysílá signály o tom, kde je nadbytek a kde nedostatek. Síť neustále propočítává miliony proměnných v reálném čase. Řeší rovnice typu: „V Brazílii bylo sucho, je málo kávy, zvedni cenu v Londýně, ať spotřebitelé přejdou na čaj a my ušetříme zdroje.“ Žádný lidský mozek, ani žádný sbor nejchytřejších centrálních plánovačů na světě, nedokáže takovou rovnici vyřešit. Síť to dělá automaticky.

Když se ohlédneme za předchozími šesti kapitolami naší architektonické cesty, vidíme, jak logicky na sebe jednotlivé fáze vývoje navazovaly. Evoluce naší civilizace je v podstatě historií neustálého zlevňování důvěry a propojování stále většího počtu uzlů:

V tomto superorganismu však existuje fatální napětí. I když je síť z definice decentralizovaná a roste zespodu, neustále se objevují parazitické uzly, které se ji snaží ovládnout. Těmito parazity jsou přebujelé státní aparáty a monopolní korporace, které jsme si dříve popsali jako Leviathany.

Státní byrokracie si odmítá připustit, že je pouhým servisním nástrojem sítě. Získala iluzi, že ona sama je oním „mozkem“, který musí řídit každou buňku. Výsledkem je tragédie, kterou střední třída zažívá každý den.

Když stát uvalí na podnikatele desítky nesmyslných regulací, když nutí lékaře kódovat tabulky místo léčení a když centrální banka natiskne biliony falešných peněz, nedělá tím jen špatnou politiku. Z hlediska teorie sítí provádí státní aparát na globálním mozku částečnou lobotomii. Narušuje tok pravdivých informací. Pálí synaptická spojení svými daněmi. Ubírá kyslík (kapitál) těm částem mozku, které vymýšlejí inovace, a přesouvá ho k těm, které pouze produkují stohy potištěného papíru.

My, obyčejní pracující lidé, se cítíme vyčerpaní a frustrovaní, protože cítíme tento rozpor na vlastní kůži. Náš biologický instinkt nám říká, že chceme tvořit a směňovat, ale zbytnělý administrativní aparát nás nutí běhat v kolečku pro mrtvé excelové tabulky. Jsme zdravé neurony, které jsou systémově dušeny vlastním imunitním systémem.

Naše cesta k budování planetární sítě je nevratná. Nemůžeme se vrátit do jeskyň, aniž by okamžitě nezemřelo sedm miliard lidí hladem. Jsme absolutně závislí na tom, aby globální krevní oběh zboží, peněz a dat fungoval. Otázkou však není zda budeme součástí sítě, ale jaký typ sítě to bude.

Stojíme na historické křižovatce mezi dvěma modely existence.

První model je „Mravenčí úl“ (Centralizovaná dystopie).

K tomuto modelu dnes směřují autokracie východního typu (jako Čína), ale i zbyrokratizované státy Západu. Je to síť, kde technologie slouží k absolutnímu dohledu. Digitální měny centrálních bank (CBDC), sociální kreditové systémy a algoritmické kádrování vytvoří společnost, kde je jednotlivec zcela podřízen celku. Staneme se skutečnými mravenci. Efektivními, nasycenými, ale absolutně nesvobodnými a snadno odpojitelnými od systému jediným stiskem klávesy vládního úředníka.

Druhý model je „Síť svobodných uzlů“ (Decentralizovaná renesance).

Toto je cesta pro svobodnou střední třídu. Je to model, kde si uvědomujeme propojenost, ale technologické nástroje využíváme k emancipaci. Využíváme kryptografii a decentralizované protokoly (jako je Bitcoin) k ochraně naší uskladněné energie před inflací. Využíváme umělou inteligenci k tomu, aby nás zbavila nutnosti interagovat se státní byrokracií. Vracíme se k lokální odolnosti (antifragilitě), abychom přežili globální výpadky.

V tomto druhém modelu není globální mozek naším pánem. Je to nesmírně výkonný nástroj, jakási planetární knihovna a tržnice v jednom, do které se svobodně připojujeme, ale nad kterou držíme kontrolu.

Architektura lidstva ušla za posledních dvacet tisíc let neuvěřitelnou cestu. Od osamělého ustrašeného lovce v pralese jsme dospěli až ke křemíkovým čipům, které v reálném čase propojují myšlenky miliard mozků. Jsme tvůrci i nepatrnými součástkami největšího technologického i biologického zázraku v pozorovatelném vesmíru. Naším konečným úkolem pro 21. století teď není síť zvětšovat. Naším úkolem je zajistit, abychom se v její ohromující dokonalosti nakonec nestali pouhými otroky našeho vlastního kódu.

Zdroje a doporučené čtení: