Vertikální architektura kóduje sociální nerovnost

Většina raných lidských shromaždišť a rituálních míst sdílela jeden společný prostorový rys – horizontalitu. Ať už šlo o ohniště v paleolitické jeskyni, kruhové vápencové ohrady v Göbekli Tepe, nebo kamenné kruhy kočovníků na Sahaře, rituály se odehrávaly na jedné rovině. Komunita stála v kruhu. Z geometrického a psychologického hlediska kruh implikuje rovnost, nebo alespoň sdílenou přítomnost. Všichni účastníci na sebe vidí z očí do očí, sdílejí stejnou úroveň terénu a komunikace s posvátnem probíhá v bezprostřední blízkosti.

Zhruba ve čtvrtém tisíciletí před naším letopočtem však na území Evropy došlo k radikální kognitivní a architektonické mutaci. Kruh byl nahrazen vertikálou. Architekti zjistili, že pokud postaví oltář vysoko nad hlavy ostatních lidí, nezmění jen panorama krajiny. Změní tím samotný způsob, jakým lidé přemýšlejí o sobě a o moci. Nejstarší a nejvíce šokující fyzický důkaz této manipulace neleží v Egyptě ani v Sumeru, ale na ostrově ve Středozemním moři. Je jím fascinující prehistorický komplex Monte d'Accoddi na severozápadě Sardinie.

Když italský archeolog Ercole Contu v padesátých letech 20. století zahájil výkopy na neobvyklém pahorku nedaleko města Sassari, očekával, že narazí na klasickou nuragskou pevnost z doby bronzové, případně na rozsáhlou hrobku. Namísto toho se z hlíny začala nořit stavba, která na evropském kontinentu neměla – a dodnes nemá – absolutně žádnou obdobu. Pod nánosy vegetace stála masivní kamenná struktura, která jako by z oka vypadla babylonským zikkuratům.

Stavba, vybudovaná zástupci takzvané kultury Ozieri v pozdním neolitu (kolem roku 4000 př. n. l.), nevznikla přes noc. Její konstrukce proběhla ve dvou hlavních fázích, z nichž každá odráží prohlubující se propast mezi vládnoucí elitou a zbytkem společnosti.

První fáze zplodila takzvaný Červený chrám (Tempio Rosso). Nešlo o hrobku, ale o gigantický zkrácený jehlan o základně 27 krát 27 metrů, tyčící se do výšky téměř šesti metrů. Na jeho plochém vrcholu stála svatyně obdélníkového půdorysu s omítnutou podlahou, která byla natřena jasně červenou barvou z okru. Červená barva tradičně symbolizovala krev, znovuzrození a životní sílu.

Kolem roku 2800 př. n. l. však tento chrám potkal podobný osud jako svatyně na Blízkém východě. Společnost jej záměrně opustila, zasypala zeminou, kameny a vápencovým štěrkem, čímž původní svatyni obětovala jako základový kámen pro něco mnohem grandióznějšího. Vznikla tak druhá fáze – Stupňovitá pyramida. Rozměry základny se zvětšily na 36 krát 29 metrů a výška celého masivu překročila deset metrů. K jejímu vrcholu, kde stál nový, pod širým nebem umístěný oltář, byla přistavěna ústřední architektonická dominanta celého komplexu: 41 metrů dlouhá, monumentální a strmá nástupní rampa.

K plnému uchopení mystiky tohoto místa je nutné projít se po okolním nádvoří, kde archeologové objevili rituální propriety s nesmírnou symbolickou vahou. Po levé straně gigantické rampy se tyčí 4,4 metru vysoký žulový menhir, hrubě otesaný do falického tvaru. Naproti němu, na druhé straně rampy, leží takzvaný omfalos – obrovský, dokonale ohlazený sférický balvan z vápence, připomínající masivní vejce nebo pupek světa. Tento kámen váží několik tun. V řecké mytologii omfalos označoval střed vesmíru, bod, kde se spojuje zemská osa s nebesy. V kultuře Ozieri šlo pravděpodobně o stejný princip: zhmotnění propojení zemské, ženské plodnosti s mužským, falickým principem nebes.

U paty rampy se navíc našla složitá vápencová deska se sedmi otvory, která zřejmě sloužila k rituálnímu uvazování zvířat a prolévání krve, nebo jako primitivní astronomická mapa. Tyto objekty ukazují, že na planině pod chrámem probíhal intenzivní kultovní život. Středobodem všeho byla ovšem rampa a vrchol pyramidy.

Z inženýrského a psychologického pohledu představuje stavba Monte d'Accoddi mistrovský nástroj na formátování lidské mysli. Monumentální 41 metrů dlouhá rampa neexistovala jen proto, aby ulehčila výstup. Fungovala jako umělé prodloužení vzdálenosti, hrdlo lahve a především jako vyvýšené jeviště.

Postavme se na úroveň běžného zemědělce kultury Ozieri. Přinášíte k chrámu obětiny – obilí, zvířata. Stojíte v davu na ploché zemi u paty ohromné hradby kamene. Rituál začíná. Ale vy se ho přímo neúčastníte. Vy jen zespodu, v prachu a tísni davu, sledujete, jak se po dlouhé rampě pomalu, krok za krokem, vznáší postava velekněze. Čím výše administrátor rituálu kráčí, tím menší se zdá, ale tím ohromnější je jeho moc. Stoupá směrem k nebesům. Z pohledu davu se kněz na vrcholu pyramidy doslova prolíná s oblohou, sluncem či hvězdami.

Tento úkon – zvednout zrak, zaklonit hlavu a s fyzickou námahou sledovat někoho, kdo stojí desítky metrů nad vámi – automaticky, na hluboké neurobiologické úrovni spouští pocit podřízenosti. Je to instinktivní reakce. Vertikální architektura zde nesloužila jen k oslavě bohů. Sloužila k fyzické legitimizaci pozemské nadvlády.

Zatímco ve starších evropských hrobkách jako v bretaňském Barnenez byli vládci skryti za zdmi, Monte d'Accoddi udělalo z nerovnosti veřejnou, vizuální show. Obyčejný člověk se nemohl přiblížit k pravdě, k oltáři, k božstvu. Ztratil přímou linku komunikace (API). Musel přijmout fakt, že existuje vrstva vyvolených, jejichž samotná fyzická existence je vyvýšená nad plebs. Kámen zde zafungoval jako dokonalý software. Naprogramoval společnost, aby sociální nerovnost nevnímala jako křivdu nebo nespravedlnost, ale jako nezvratný kosmický a geometrický fakt.

Když se obyvatelé Sardinie naučili ohýbat hřbety před kněžími kráčejícími po rampě, položili tím psychologické základy pro celou nadcházející dobu bronzovou. Během ní ostrov pokryly tisíce opevněných kamenných věží – nuragů. Z kasty kněží se stali bojovní náčelníci. Stupňovitá pyramida Monte d'Accoddi tak navždy zlomila radikální neolitické rovnostářství a otevřela propast mezi těmi, kdo stojí dole, a těmi, kdo vládnou seshora.