Volební právo pro všechny, moc pro nikoho

Máme tendenci vnímat historii demokracie jako přímku vedoucí od temnoty ke světlu. Na začátku stálo pár vousatých Řeků v tógách, pak dlouho nic, a nakonec jsme se přes barikády 19. a 20. století probojovali k dokonalému systému, kde má každý dospělý člověk jeden rovný hlas.

Jenže pohled na současnou politiku vyvolává spíše trpký úsměv. Volební právo dnes rozdáváme na potkání jako slevové kupony v supermarketu. Volí nesvépravní, vážně se debatuje o tom, že k urnám pustíme šestnáctileté děti, a inkluze láme historické rekordy. Má to ale jeden drobný háček. V okamžiku, kdy jsme konečně pustili ke kormidlu úplně všechny, zjistili jsme, že to kormidlo už dávno není připojené k motoru.

Abychom pochopili, jak se z vlády lidu stala tahle nákladná iluze, musíme se podívat na to, jak se demokracie v historii lidstva vlastně škálovala. Nikdo totiž před dvěma tisíci lety neluskl prstem a neřekl: „Budiž parlament.“

Úplně první demokracie nevznikla v Athénách, ale u pravěkých ohňů. Malé tlupy lovců a sběračů neměly krále, daňové úřady ani dotační komise. O tom, kam se půjde lovit a jak se rozdělí mamut, rozhodovala skupina konsensem. Jenže tenhle přírodní komunismus narážel na neúprosnou biologickou zeď zvanou Dunbarovo číslo. Jakmile komunita překročila zhruba 150 členů – tedy hranici, kdy se lidé přestávají osobně znát a věřit si –, systém se zhroutil. S nástupem zemědělství a prvních měst převzali moc náčelníci, králové a faraoni. Uřídit tisíce lidí zkrátka vyžadovalo bič a hierarchii, nikoliv hlasování.

Když se v 6. století před naším letopočtem začala v Athénách rodit klasická demokracie, nebyl to výsledek osvíceného filozofování, ale čirého zoufalství. Společnost byla na pokraji občanské války, chudí rolníci padali do dluhového otroctví a aristokracie ztrácela půdu pod nohama. Reformátoři jako Solón a později Kleisthenés museli systém postupně „ohýbat“, aby město vůbec přežilo.

Kleisthenés tehdy udělal geniální inženýrský krok. Zjistil, že lidé nehlasují pro dobro města, ale podle toho, ke kterému rodovému klanu patří. A tak vzal mapu, staré vazby rozbil a uměle namíchal volební obvody tak, aby v nich museli spolupracovat horalové, rybáři z pobřeží i měšťané.

Athéňané navíc chápali jednu zásadní věc, kterou my dnes vytrvale ignorujeme: věděli, že klasické volby nejsou demokratické, ale oligarchické. Volby totiž ze své podstaty nahrávají bohatým, slavným a výřečným. Proto většinu úřadů vůbec nevolili, ale losovali. A když měl někdo pocit, že se některý občan stává příliš mocným a ohrožuje systém, napsali jeho jméno na hliněný střep (ostrakon) a dotyčný šel na deset let do vyhnanství. Představte si, že bychom měli střepinkový soud dnes. Parlamentní lavice by zely prázdnotou a většina miliardářů by seděla s kufry na hranicích.

Athénský model přímé demokracie měl samozřejmě své mouchy. Platil jen pro svobodné muže (ženy, cizinci a otroci měli smůlu) a fungoval pouze na škále jednoho městského státu s pár desítkami tisíc občanů, kteří mohli reálně dojít pěšky na náměstí.

Jak ale naškálovat demokracii pro miliony lidí na obřím území? Tady přišla na řadu Římská republika a o mnoho století později osvícenské revoluce 18. století. Vznikla zastupitelská demokracie. Geniální trik, kterým se lidem řeklo: „Je vás moc na to, abyste vládli přímo. Tady máte jednou za čtyři roky papírek, vyberte si svého zástupce a zbytek nechte na profesionálech.“

V 19. a 20. století se pak bojovalo už jen o kvantitu. Zrušil se majetkový cenzus, takže už nemuseli volit jen bohatí továrníci, ale i dělníci. Pak dostaly hlas ženy, národnostní menšiny, snížil se věk plnoletosti. Formálně vzato zažíváme absolutní triumf lidovlády. Jenže zatímco jsme v posledních dekádách oslavovali rozšiřování volebního práva do všech myslitelných skupin obyvatelstva, pod rukama se nám odehrála tichá privatizace moci.

Politologové tomuto stavu občas říkají „postdemokracie“. Všechny demokratické kulisy zůstaly na svém místě. Máme parlamenty, ústavy, volební kampaně, televizní debaty i sčítací komise. Divadlo se hraje dál, jen scénář se už nepíše ve sněmovně. Skutečné škálování moci se totiž v 21. století přesunulo od fyzických osob k osobám právnickým.

Zatímco vy máte svůj jeden hlas, který hodíte do urny jednou za čtyři roky a pak jdete do práce, nadnárodní korporace, energetické kolosy a investiční fondy „hlasují“ každý den. Jejich obraty dnes běžně převyšují hrubý domácí produkt středně velkých evropských států. Tyto firmy už nejsou jen pasivními hráči, kteří by čekali, jaké daně a pravidla jim politici nastaví. Staly se architekty samotného systému.

V Bruselu, ve Washingtonu i v Praze dnes působí armády tisíců profesionálních lobbistů, právníků a PR agentur. Ti nečekají na volby. Sedí přímo v expertních komisích a doslova píší politikům podklady pro zákony. Běžný poslanec – i kdyby měl ty nejčistší úmysly – nemá v dnešním extrémně složitém světě šanci detailně rozumět derivátovým trhům, jaderné energetice, farmaceutickým patentům nebo algoritmům umělé inteligence. A tak se spolehne na „expertní analýzu“, kterou mu ochotně dodá příslušný průmyslový svaz nebo korporace.

Aby byla ironie dokonalá, ztratili jsme kontrolu i nad tím nejzákladnějším prvkem athénské demokracie – nad náměstím (Agorou), kde se vede politická debata. Dnešní Agora není dlážděný plácek pod Akropolí. Jsou to servery společností Meta, Google, X nebo čínského TikToku.

Veřejný prostor, ve kterém se tvoří politické názory a vyhrávají volby, je kompletně v soukromých rukou několika technologických gigantů. O tom, jaké téma bude před volbami rezonovat, čí názor bude vidět a čí zapadne, nerozhoduje svobodná vůle občanů, ale neprůhledný algoritmus naprogramovaný v Kalifornii nebo v Pekingu s jediným cílem: udržet vaši pozornost skrze hněv a emoce, aby vám mohl prodat reklamu.

A i kdyby nakrásně z voleb vzešla vláda, která by se vzepřela korporátním zájmům a chtěla dělat skutečně suverénní politiku, narazí na další zeď: na globální finanční trhy a nevolené technokratické instituce. Stačí, aby se program nové vlády nelíbil ratingovým agenturám nebo mezinárodním fondům. Během několika hodin jí trhy prodraží státní dluhopisy, srazí kurz měny a přivedou zemi na pokraj bankrotu, aniž by jediný volič vytáhl paty z domu.

Když se tedy dnes vedou vášnivé politické bitvy o to, zda dát volební právo šestnáctiletým studentům, nebo jak usnadnit hlasování lidem s omezenou svéprávností, je to vlastně geniální kouřová clona. Systém nám velkoryse hází další a další volební lístky jako hračku na uklidnění, abychom si připadali důležití a svobodní.

Pravda je totiž taková, že formální volební právo se může rozšiřovat do nekonečna právě proto, že už prakticky nic nestojí a reálné rozložení sil na planetě nijak neohrožuje. Můžeme nechat volit klidně i kojence v porodnicích nebo domácí mazlíčky. Dokud budou zákony psát lobbisté, ekonomiku řídit nadnárodní fondy a veřejnou debatu moderovat algoritmy miliardářů, na výsledku se nezmění vůbec nic. Athénský občan s hliněným střepem v ruce by se nad naší „vyspělou“ demokracií pravděpodobně hodně dlouho smál.