Článek
Když se podíváme na základní lidská práva, která definují svobodnou, demokratickou společnost, najdeme v nich jednu naprosto neprůstřelnou logiku. Právo je z definice něco, co mohu, ale nemusím využít. Máme zaručeno právo na svobodu slova, ale stát nás pod hrozbou trestu nenutí každý den povinně mluvit. Máme právo na bezplatnou zdravotní péči, ale nikdo k nám nepošle policii, když odmítneme jít k lékaři s rýmou. Máme volební právo, ale k urnám chodíme dobrovolně.
A pak se podíváme do Listiny základních práv a svobod, konkrétně na článek 33, odstavec 1. Stojí tam krásná a vznosná věta: „Každý má právo na vzdělání.“ Jenže stát vzal toto posvátné lidské právo a v prováděcím školském zákoně (§ 36) z něj udělal drtivou povinnost. Vzdělání je tak jediným lidským právem, jehož konzumaci po vás stát tvrdě vymáhá. Pokud ho vaše dítě nekonzumuje přesně v té budově, v ten čas a v té formě, jakou stát předepsal, hrozí vám jako rodiči trestní stíhání za zanedbání povinností, soudy a zásah sociálky. Jak je možné, že jsme tento ústavní paradox přijali za svůj?
Právní podvod jménem docházka
Klíč k pochopení tohoto masivního společenského rozporu leží v samotné terminologii našeho práva. Školský zákon totiž ve svém paragrafu 36 nevyžaduje „povinné vzdělávání“. Zákon vyžaduje „povinnou školní docházku“.
Tímto drobným lingvistickým trikem systém zcela nepokrytě přiznává, že ho primárně nezajímá, jestli se dítě skutečně něco učí, jestli rozvíjí svůj potenciál, nebo jestli je šťastné. Zajímá ho pouze a jedině to, jestli fyzické tělo tohoto jedince překročilo v 7:55 práh konkrétní schválené budovy. Stát neměří rozvoj mysli. Měří přítomnost těla.
Pokud tělo sedí v lavici, systém je spokojený. A to i v případě, že mysl uvnitř toho těla dávno zkolabovala pod náporem nudy a byrokratického balastu, o kterém jsme psali v textu o Syndromu BOZP. Jsme zkrátka tak posedlí kontrolou fyzické přítomnosti, že jsme zapomněli, co je to vzdělání.
V anglosaských zemích (například ve Velké Británii) funguje jiný právní pojem: compulsory education (povinné vzdělávání). Rodič tam má povinnost zajistit, aby se dítě vzdělávalo, ale nemá povinnost odevzdat jeho tělo státní instituci. Otevírá to prostor pro komunitní školy, plnohodnotné domácí vzdělávání a obrovskou autonomii rodiny. My v Česku se ale stále křečovitě držíme rakousko-uherské vize, kdy systém nakládá s časem dětí způsobem, který jejich autonomii prakticky likviduje.
Lakmusový papírek jménem pandemie
Proč stát na této fyzické docházce tak úzkostlivě trvá? Odpověď je ekonomicky naprosto přesná. Historickou a primární funkcí tradiční školy totiž není vzdělávání. Školství má obrovskou, byť často nepřiznanou, sociálně-ekonomickou roli: slouží jako masivní celostátní hlídárna.
Pruský školský systém nevznikl v devatenáctém století proto, aby z dětí udělal volnomyšlenkáře. Vznikl z nutnosti průmyslové revoluce, protože továrníci potřebovali, aby do fabrik mohli nastoupit oba rodiče. Děti bylo potřeba někde bezpečně „uskladnit“. Škola byla navržena přesně podle továrního modelu – zvonění, uniformní práce, poslušnost vůči nadřízenému a pohyb na povel.
Pokud si myslíte, že jsme se od té doby posunuli, vzpomeňte si na jaro roku 2020 a pandemii Covid-19. Zavření škol zafungovalo jako dokonalý společenský lakmusový papírek. Z tehdejší mediální paniky a z datových analýz institucí, jako je PAQ Research, jasně vyplynulo jedno: společnost se nezhroutila z toho, že by děti zapomněly Pythagorovu větu. Nejhlasitějším problémem byla neslučitelnost práce a péče o děti. Společnost panikařila proto, že se zastavila ekonomika a rodiče najednou neměli kam odložit své potomky. Pandemie strhla oponu a my jsme v přímém přenosu viděli, že škola je v první řadě logistický nástroj pro uvolnění dospělé pracovní síly.
Poslední nesvobodní občané
Tato fixace na fyzickou docházku vede k děsivému sociologickému fenoménu. Zamyslete se nad tím, jaké skupiny lidí mají v moderní, demokratické společnosti zákonem nařízenou každodenní fyzickou přítomnost v konkrétní budově, bez práva z ní volně odejít.
Z hlediska každodenní autonomie jsou děti, vedle vězňů a pacientů s nařízenou ústavní léčbou, jednou z mála demografických skupin, kterým je pod hrozbou sankcí nařízeno trávit podstatnou část svého bdělého života v izolované instituci. Nemají právo odejít, když je práce hotová. Nemají právo volit si prostředí. Nemají právo vybrat si lidi, se kterými se stýkají, což logicky vede ke vzniku agrese, jak jsme to podrobně vysvětlili v mém textu o věkové segregaci a šikaně.
Tímto masivním omezením svobody pohybu a sebeurčení učíme děti už od útlého věku naprosté podřízenosti státnímu aparátu. Zvykají si na to, že jejich tělo, jejich čas ani jejich mysl jim vlastně nepatří.
Cesta k ústavní svobodě
Současný systém je neudržitelný. Data z EDU.cz dlouhodobě ukazují, že česká škola trpí extrémními regionálními nerovnostmi, obrovským nedostatkem moderních pedagogů a rigiditou, která ničí nadšení do života. Svět se radikálně změnil, a my na to musíme zareagovat tím, že posuneme hranice toho, co považujeme za normální a legislativně možné.
Existuje cesta ven. V mnoha státech USA je dnes takzvaný unschooling (svobodné sebeřízené vzdělávání) naprosto legální a běžnou praxí, kdy mají rodiče obrovskou míru autonomie. Ve Finsku je systém postaven na autonomii škol, minimu testování a důrazu na pohodu dítěte, nikoliv na drilování fyzické docházky. Zahraniční zkušenosti ukazují, že když rodinám vrátíte svobodu, společnost se nezhroutí a děti nezačnou masově hloupnout. Naopak – začnou rozkvétat.
Je na čase zahájit vážnou celospolečenskou diskusi o přepsání školského zákona. Změňme „povinnou školní docházku“ na „povinné vzdělávání“. Dejme rodinám svobodu v tom, jakou formu rozvoje pro své děti zvolí, a odstraňme Damoklův meč trestního stíhání za to, že se rodina odmítá účastnit průmyslového přežitku.
Děti nejsou objekty, které je třeba hlídat v ohradách. Jsou to lidské bytosti, které mají obrovskou, přirozenou a neuhasitelnou touhu poznávat svět – pokud jim to nezakážeme plošným donucením. Vzdělání není budova. Vzdělání není razítko v žákovské knížce ani odsezený počet hodin v lavici. Vzdělání je vztah, zvědavost a svoboda růst. Je čas otevřít klec.
Zdroje a další literatura:
- LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD ČR (čl. 33) / ŠKOLSKÝ ZÁKON ČR (§ 36). (Základní právní dokumenty a analýza paradoxu mezi ústavním právem a zákonnou povinností k docházce).
- PAQ RESEARCH. Dopady pandemie covid-19 na vzdělávání a rodiny. 2021. (Datová analýza prokazující primární sociálně-ekonomickou funkci školních institucí během lockdownu).
- EDU.cz / MINISTERSTVO ŠKOLSTVÍ ČR. Analýzy nerovností ve vzdělávacím systému ČR. (Data ukazující nefunkčnost plošně nařízeného systému a regionální propasti ve kvalitě vzdělávání).
- GATTO, John Taylor. Dumbing Us Down: The Hidden Curriculum of Compulsory Schooling. New Society Publishers, 1992. (Historická analýza a drtivá kritika vzniku povinné školní docházky jako nástroje průmyslové kontroly, nikoliv vzdělávání).
- ILLICH, Ivan. Deschooling Society. Harper & Row, 1971. (Sociologický a filozofický rozbor toho, jak státní instituce monopolizovaly vzdělání a omezily svobodu rodin).
Tento text je součástí ucelené úvahy o dopadech tradičního vzdělávacího systému na lidský potenciál a psychiku. Detailní rozbor toho, jak mohou rodiče chránit budoucnost svých dětí v nefungujícím systému najdete zdarma k prolistování v nezávislé práci Zlaté kapačky pro mrtvolu. Plné znění v mezinárodním archivu je zde: https://archive.org/details/zlate-kapacky-skolstvi-1.1/mode/2up
