Článek
Pokud pracujete ve větší firmě nebo korporaci, určitě ten pocit velmi dobře znáte. Jednou za rok vám v e-mailu přistane odkaz na povinné školení bezpečnosti práce, takzvané BOZP, případně školení o ochraně osobních údajů. Otevřete prezentaci a váš mozek okamžitě přepne do režimu hibernace. Rychle klikáte na tlačítko „Další“, očima jen kloužete po textu, na konci metodou pokus-omyl odklikáte závěrečný test, vytisknete si certifikát a s úlevou to pustíte z hlavy.
Při tomto procesu nedošlo k žádnému skutečnému učení. Nedošlo k žádnému hlubokému zamyšlení. Vaším cílem nebylo poznání, ale pouhé splnění byrokratické povinnosti.
A teď se upřímně podívejte na dnešní školský systém. Obrovská část toho, co děti dnes a denně dělají v pracovních sešitech, při vyplňování slepých map nebo u nekonečných domácích úkolů (jejichž devastující vliv na rodinu jsme podrobně rozebrali v mém nedávném článku o krádeži volného času), nemá s opravdovým poznáváním světa vůbec nic společného. Je to jen dětská verze povinného školení BOZP. Děti dnes nechodí do školy učit se. Chodí tam sbírat certifikáty ve formě známek.
Uměle natažené trivium a ztracené roky
V klasickém vzdělávání existoval pojem „trivium“ – základní sada dovedností, na kterých stál celý další intelektuální rozvoj člověka. V moderním pojetí základní školy si pod tímto pojmem můžeme představit prosté čtení s porozuměním, psaní a základní matematiku. Pokud člověk ovládne tento základ, má v rukou klíče k tomu, aby se po zbytek života mohl naučit prakticky cokoliv dalšího.
Jak dlouho ale trvá zdravému mozku, aby si tyto základy osvojil?
V současných modelech sebeřízeného vzdělávání (například ve školách typu Sudbury) vidíme naprosto šokující realitu. Když se dítě učí tyto věci v momentě, kdy k nim vnitřně dozraje a má k tomu skutečnou motivaci, zvládne kompletní základní trivium ovládnout za neuvěřitelných 100 až 300 hodin. Běžně to zvládají naprosto plynule, bez stresu a bez drilu mezi osmým a čtrnáctým rokem života. Náš státní školský systém ale tvrdí, že na to potřebujeme obrovskou instituci a tisíce hodin vyučovacího času.
Parkinsonův zákon a nekonečná křivka stagnace
Proč jsme to tak nesmyslně natáhli? Kognitivní psychologie zná takzvaný efekt učební křivky. Většina dovedností má obrovsky rychlý počáteční růst a pak následuje dlouhá fáze stagnace, kde se už téměř nic nového nenaučíte. Škola tuto přirozenou rychlou fázi ignoruje a největší část naší školní docházky tak netrávíme objevováním, ale úmorným přežíváním ve fázi stagnace.
Protože máme na naučení trivia k dispozici gigantický prostor devíti let, vstupuje do hry slavný Parkinsonův zákon. Ten zní: „Práce se rozrůstá do takové míry, aby vyplnila čas, který je k dispozici.“
Abychom ospravedlnili, proč se učíme český jazyk celou základní i střední školu, museli jsme kromě obyčejného čtení vymyslet brutální, od reality zcela odtržené lingvistické rozbory vět. Abychom vyplnili čas v dějepisu, neučíme děti chápat příčiny a následky. Nutíme je biflovat se přesné letopočty, které zapomenou vteřinu po písemce. Tomuto fenoménu se v angličtině říká busywork. Busywork je práce, která existuje jen proto, aby existovala. A škola je její největší světová továrna.
Továrna na předstírání práce
Tím se dostáváme k tomu nejničivějšímu psychologickému dopadu. Moderní sociologické výzkumy ukazují fenomén takzvaného „předstírání práce“ (Pseudo-Work). Dospělí lidé v korporátech dnes tráví 30 až 60 % svého času činnostmi, které nemají vůbec žádný reálný dopad, ale „vypadají jako práce“. Kde jsme k tomuto absurdnímu návyku přišli?
Škola je tou úplně první institucí, která nás učí předstírat práci. Dítě svou vnitřní intuicí velmi dobře ví, že padesáté vyplnění stejného sloupce v pracovním sešitě nedává smysl. Ale musí to udělat, protože čas ve škole se nevnímá jako příležitost k objevování, ale jako povinnost, kterou je nutné si odsedět. Škola nás učí ignorovat vlastní intuici.
Když po lidech chcete, aby dělali práci, která nemá smysl, mozek to rychle prohlédne a optimalizuje to. Přesně to jsme detailně popisovali v mém textu o tom, jak známkování vyrábí podvodníky. Pokud systém odměňuje jen certifikáty a odškrtnuté kolonky, dítě se logicky naučí podvádět nebo používat umělou inteligenci, jen aby mělo pokoj. Proč by mělo investovat mentální energii do činnosti, u které cítí, že slouží jen k tomu, aby učitel měl co oznámkovat?
Konec mělkého učení
Americký učitel a kritik systému John Taylor Gatto nazval tento model „kulturou prázdnoty“. Dnešní tradiční škola je vlastně dokonalou simulací kancelářské rutiny 20. století. Problém je, že svět práce se už dávno radikálně změnil, ale naše školy nikoliv.
V dospělém životě a na moderním trhu práce je přitom nejcennější komoditou takzvaná hluboká práce (deep work). Člověk, který dokáže propadnout problému, pochopit ho do hloubky a přinést řešení. Tento stav ale vyžaduje přesný opak toho, co se děje ve třídách. Kognitivní věda varuje před fenoménem kognitivního přesycení – pokud je úkol příliš jednoduchý a nudný (busywork), nebo naopak odtržený od kontextu a příliš složitý, mozek se vypíná.
Pokud děti celých deset let naučíme, že učení je jen prázdné odškrtávání nesmyslných úkolů a sbírání papírových certifikátů, vychováme generaci lidí, kteří budou celý život pasivně čekat na zadání. Musíme přestat měřit kvalitu vzdělání množstvím hodin odsezených v lavici a počtem popsaných papírů. Dokud dětem nevrátíme možnost dělat práci, která dává skutečný smysl, budou naše školy dál produkovat jen unavené absolventy věčného školení BOZP.
Zdroje a další literatura:
- GATTO, John Taylor. Dumbing Us Down: The Hidden Curriculum of Compulsory Schooling. New Society Publishers, 1992. (Zásadní dílo popisující skryté kurikulum školy a její primární funkci jako „hlídárny“ odebírající dětem smysluplný čas).
- PARKINSON, C. Northcote. Parkinson's Law, and Other Studies in Administration. Houghton Mifflin, 1957. (Kniha definující ekonomický zákon, jak se byrokratická práce uměle rozrůstá jen proto, aby vyplnila přidělený čas).
- GRAEBER, David. Bullshit Jobs: A Theory. Simon & Schuster, 2018. (Antropologická analýza fenoménu prázdné a nesmyslné práce v korporátním světě, jejíž logika se plně odráží v designu školních povinností).
- NEWPORT, Cal. Deep Work: Rules for Focused Success in a Distracted World. Grand Central Publishing, 2016. (Kniha o nutnosti hlubokého ponoru do problému jako protikladu mělkého odškrtávání úkolů).
- GRAY, Peter. Free to Learn. Basic Books, 2013. (Výzkum dokládající časovou náročnost nabytí trivia u dětí v sebeřízených školách typu Sudbury).
Tento text je součástí ucelené úvahy o dopadech tradičního vzdělávacího systému na lidský potenciál a psychiku. Téma byrokracie, ztráty smyslu a možností, jak mohou rodiče chránit budoucnost svých dětí, podrobně rozebírám v nezávislé práci Zlaté kapačky pro mrtvolu. Kniha je volně k dispozici ke čtení jako nekomerční digitální samizdat. Plné znění k prolistování najdete v mezinárodním archivu zde: https://archive.org/details/zlate-kapacky-skolstvi-1.1/mode/2up
