Článek
Většina společnosti žije v hluboce zakořeněném přesvědčení, že děti se rodí jako nepopsané, průměrné listy papíru a úkolem vzdělávacího systému je do nich nalít vědomosti, aby z nich vyrostli chytří a kreativní dospělí. Tvrdá vědecká data a psychologické výzkumy ale ukazují mnohem temnější realitu. Škola nás kreativitu neučí. Naopak, velmi efektivně a systematicky nás ji odnaučuje.
Nejjasnější a nejvíce šokující důkaz o tomto procesu nepřinesli učitelé ani teoretici pedagogiky, ale vesmírná agentura NASA.
Hledání géniů pro dobývání vesmíru
Píší se šedesátá léta dvacátého století. Zuří studená válka a vesmírné závody mezi USA a Sovětským svazem jsou na vrcholu. NASA potřebuje ty nejlepší mozky světa, aby dostala člověka na Měsíc. Inženýrů s výbornými známkami z univerzit mají tisíce, ale rychle zjišťují, že to nestačí. Naučené vzorce a pouhé memorování na řešení bezprecedentních problémů ve vesmíru nefungují. NASA nutně potřebuje lidi s extrémní schopností inovovat – lidi, kteří dokážou najít řešení tam, kde ještě žádné neexistuje.
Agentura si proto najímá doktora George Landa a Beth Jarmanovou, špičkové výzkumníky, aby pro ně vyvinuli vysoce specializovaný test. Tento test neměl měřit klasické IQ, ale takzvané divergentní myšlení – tedy schopnost podívat se na jeden problém a vymyslet desítky možných, často zcela neortodoxních řešení. Test zafungoval na výbornou a NASA díky němu dokázala vyfiltrovat ty nejkreativnější inženýry.
Dr. Landa ale začala hlodat jiná otázka: Kde se tato kreativita vlastně bere? Rodíme se s ní, nebo se ji učíme? Rozhodl se tedy vzít tento náročný, pro NASA vyvinutý test, a dát ho 1 600 dětem ve věku pěti let.
Pád z 98 % na pouhá 2 %
Výsledky první fáze testování byly naprosto ohromující. Drtivých 98 % pětiletých dětí dosáhlo v testu takového skóre, že spadaly do kategorie „kreativní génius“. Dokázaly na problémy nahlížet z naprosto nečekaných úhlů a chrlily jedno inovativní řešení za druhým.
Vědci se proto rozhodli z výzkumu udělat dlouhodobou studii a ty samé děti otestovali znovu v deseti letech, tedy poté, co měly za sebou pět let tradiční školní docházky. Výsledek? Do kategorie kreativních géniů už spadalo jen 30 % z nich.
Pád pokračoval. V patnácti letech, kdy děti prošly prakticky celým základním vzděláváním a jejich mozek byl naplno formován pruským školským modelem, dosáhlo úrovně génia pouhých 12 % studentů.
Tady se ale George Land nezastavil a otestoval i více než milion dospělých lidí s průměrným věkem 31 let. Zjistil tak mrazivou věc: v dospělosti si schopnost divergentního myšlení na úrovni génia udržela pouhá 2 % populace.
Zatažená ruční brzda lidského mozku
Co se v těch třídách stalo? Jak je možné, že instituce, která má lidský potenciál rozvíjet, ho ve skutečnosti v drtivé většině případů vymaže? Odpověď leží v samotném jádru toho, jak tradiční škola funguje a jak pracuje s chybou.
Lidský mozek používá dva základní typy myšlení. Divergentní myšlení je to, které vymýšlí nové nápady, otevírá obzory, fantazíruje a hledá neprošlapané cesty. Působí jako plynový pedál kreativity. Oproti tomu konvergentní myšlení je kritické, analytické, hodnotící a vybírá tu jednu jedinou „správnou“ odpověď. Působí jako brzda a filtr.
V normálním, zdravém tvůrčím procesu musí tyto dva systémy fungovat odděleně. Nejprve vymyslíte desítky bláznivých nápadů (divergence) a teprve potom je racionálně zhodnotíte a vyberete ten nejlepší (konvergence).
Jenže tradiční školní systém vás nutí dělat obojí najednou. Učitel položí otázku a neočekává fantazírování. Očekává přesnou odpověď podle předem dané šablony. Jakýkoliv náznak divergentního myšlení je okamžitě potrestán špatnou známkou nebo posměchem. Mozek si vytvoří reflex: jakmile se pokusím šlápnout na plyn a něco vymyslet, musím zároveň zatáhnout ruční brzdu a zkontrolovat, jestli to náhodou není „špatně“ podle tabulek. Tento permanentní vnitřní konflikt vede k tomu, že dětský mozek svou přirozenou schopnost tvořit raději postupně vypne, aby se vyhnul bolesti z ponížení a červené propisky.
Záchranný kruh rodiny a korporátní hřebíček do rakve
Všimněte si ale jednoho zásadního detailu v datech dr. Landa. Z oněch 12 % teenagerů, kteří opouštějí základní školu jako „kreativní géniové“, se do věku 31 let propadne rovných deset procent do průměru a zbudou pouhá dvě procenta. To ukazuje na dvě naprosto klíčové věci.
Za prvé, těch dvanáct procent teenagerů, kteří si kreativitu udrží, ji nezachrání díky škole, ale velmi často navzdory ní. Jsou to velmi často děti, jejichž rodiče tvoří doma bezpečný přístav. Rodiče, kteří nedělají z jedniček modlu, školní známky mají takzvaně „na párku“ a místo vyplňování nesmyslných pracovních sešitů nechávají děti tvořit, hrát si a dělat chyby. Právě přístup rodiny dokáže toxické účinky školy vyrušit.
Za druhé, ten strmý pád z 12 na 2 % jasně dokazuje, že škola tu demoliční práci sice odstartuje, ale zbytek dokoná svět dospělých. Jakmile totiž člověk vyjde ze školy, často okamžitě nastoupí do klasického zaměstnání a korporátu, jehož architektura je naprosto stejná jako u pruské školy. Tiché sezení v „open spacu“ (třídě), KPI a hodnocení od šéfa (známky od učitele) a plnění přesně zadaných procesů, kde je iniciativa spíše na obtíž. Práce zkrátka zatluče poslední hřebíček do rakve naší kreativity.
Moderní krize a zrození ustrašených alibistů
Pokud si myslíte, že data z Landova výzkumu už jsou dnes zastaralá a „moderní“ škola je na tom lépe, čeká vás zklamání. Zcela nedávno tento fenomén potvrdila profesorka Kyung Hee Kim z College of William & Mary. Provedla gigantickou analýzu téměř 300 000 výsledků Torranceho testů kreativního myšlení u dětí i dospělých.
Její závěr, publikovaný pod názvem „Creativity Crisis“ (Krize kreativity), šokoval odbornou veřejnost. Zjistila, že ačkoliv průměrné IQ dětí ve společnosti mírně roste, jejich kreativní skóre od roku 1990 setrvale a strmě klesá. Náš moderní systém, s jeho neustálým důrazem na standardizované testování a hledání „jedné správné odpovědi“, ničí genialitu ještě rychleji a efektivněji než dřív.
Vychováváme generace ustrašených perfekcionistů a alibistů, kteří raději neudělají nic, než aby udělali něco, na co nemají razítko a předem schválený postup. V době, kdy umělá inteligence dokáže během vteřiny najít „tu jednu správnou odpověď“ v obrovských databázích lidského vědění, už nepotřebujeme lidské encyklopedie plnící příkazy. Potřebujeme lidi, kteří se nebojí ptát na nečekané otázky. Potřebujeme oněch 98 % pětiletých géniů. K tomu ale musíme přestat vnímat chybu jako selhání a začít chránit to nejcennější, s čím se rodíme – odvahu přemýšlet po svém.
Zdroje a další literatura:
- LAND, George, JARMAN, Beth. Breakpoint and Beyond: Mastering the Future Today. HarperBusiness, 1993. (Kniha detailně popisující výzkum kreativity pro NASA a postupné odnaučování tvořivosti).
- KIM, Kyung Hee. The Creativity Crisis: The Decrease in Creative Thinking Scores on the Torrance Tests of Creative Thinking. Creativity Research Journal, 2011. (Rozsáhlá moderní studie potvrzující trvalý úpadek kreativity ve školách od roku 1990).
- ROBINSON, Ken. Creative Schools: The Grassroots Revolution That's Transforming Education. Penguin Books, 2016. (Analýza toho, jak standardizované testování a strach z chyby ničí přirozenou invenci).
Tento text je součástí ucelené úvahy o skrytých dopadech tradičního vzdělávacího systému na lidský potenciál a společnost. Téma neurovědy, psychologie známkování, mýtu poslušnosti a konkrétních možností, jak mohou rodiče v 21. století chránit budoucnost svých dětí, podrobně rozebírám v nezávislé práci Zlaté kapačky pro mrtvolu. Kniha je volně k dispozici ke čtení jako nekomerční digitální samizdat. Plné znění k prolistování najdete v mezinárodním archivu zde: https://archive.org/details/zlate-kapacky-skolstvi-1.1/mode/2up
