Článek
V malé konferenční místnosti seděli tři lidé. Během krátké chvíle vydýchali vzduch, proto někdo pootevřel okno. Dovnitř se cpal čerstvý a studený jarní vánek. Přestože venku svítilo slunce, v zasedačce někdo zapnul všechna světla, takže všichni přítomní přivírali oči. Na stěně naproti dveřím visely dva obrazy, namalované moderním stylem. Nikdo nepoznal, co na nich je. Většina zaměstnanců se domnívala, že autorovi vypadl štětec z ruky a rozkutálel se po plátně.
Budu určitě nemocná, pomyslela si dívka, ten průvan mě skolí. Seděla u kulatého stolu s deskou imitace dubu, ruce pokorně položené v klíně. Z otevřeného okna jí táhlo na záda. Měla na sobě černý kostýmek s bílou halenkou a minimálními doplňky. Obvykle nosila sukně pod kolena, někdy hodně vysoko, protože se nestyděla za svoje dlouhé a hezké nohy. Dnes musela mít oblečení, které neprovokovalo ani nebylo usedlé. Pro ženu nelehký úkol, zvlášť, když je jí dvacet pět. Dívka se oprávněně považovala za krásnou a rozhodně nebyla namyšlená. Dlouhé černé vlasy se jí rozprostíraly na ramenou štíhlé postavy. Nejlepší byly její černé oči. Když se do nich podíval muž, začal se v nich beznadějně topit.
Případ jejího budoucího šéfa to však nebyl. "Ze všech uchazeček jste měla nejlepší test a dnešní pohovor nebyl žádná formalita. Dokázala jste nás přesvědčit, ostatní kandidátky zůstaly daleko za vámi. “ Usmál se na ni. „Zítra můžete nastoupit.“ Personalistka, která patřila do výběrové komise horlivě kývala hlavou. Stejné pohyby mívá nemocný osel, který se chce nadřízenému zavděčit.
Dívka si poposedla, aby zakryla vítězné gesto rukama pod stolem. Na práci s ředitelem logistiky Richardem se těšila. Solidně vypadající muž středního věku, kterému brýle na nose a perfektně sladěná kravata s oblekem i vyleštěnými polobotkami dodávaly nádech solidnosti. Měl hladce oholenou tvář a pečlivě zastřižené nehty. Dívka věděla, že za jeho vzhledem stojí důkladná práce jeho manželky. O budoucím šéfovi si zjistila všechno, co šlo. Záleželo jí na tom, aby kariéru zahájila poctivě. Mířila vysoko. Nechtěla se hned vyspat se šéfem, aby na to na ní za nějaký čas někdo vytáhl, až se dostane na vysněné místo. Hledala dlouho slušného a poctivého manažera. Teď získala pocit, že ho našla.
Vstala a každému pevně stiskla ruku. Rozloučila se a s úsměvem odešla. Ještě nevěděla, že do práce nastoupí až za několik dní, protože si při pohovoru nachladila ledviny a večer dostane horečku.
„Jaká je ta nová asistentka na logistice?“ ptala se za čtrnáct dní šéfka provozu personalistky.
„Vyhrála výběrové řízení. Fakt je dobrá. Perfektně umí anglicky a německy, má skvělé vystupování, špičkové školy a vypadá skvěle. Stane se z ní místní hvězda. Richard by měl dávat pozor, aby jí moc neobletovali chlapi a neutekla brzo na mateřskou,“ usmála se personalistka, když v tom šéfce provozního zazvonil mobil. Zatímco brala hovor, personalistka dodala: „Jo, ale do práce nepřišla, prý je nemocná. Snad jí to Richard nebude tolerovat jenom kvůli tomu, jak vypadá.“
Obě ženy stály u kávovaru v kuchyňce. Personalistka jej právě zapnula, takže telefonující na druhé straně mobilu měl dojem, že se dovolal do letadla. Když přístroj splnil svou povinnost, v kuchyňce se rozlila vůně kávy a přebila smrad z ryby, kterou si někdo před chvílí ohřál k obědu v mikrovlnné troubě.
Šéfka provozu byla nejvytíženější manažer ve firmě. Šlo o schopnou padesátníci, na kterou vedení házelo jeden úkol za druhým. Oblečená v bleděmodré halence a kalhotách stejné barvy se opírala o radiátor v kuchyňce. V hlavě jí právě vyskočilo, že má koupit manželovi dárek k narozeninám. Jenže když zazvonil mobil, myšlenka se ztratila v nenávratnu.
„Hm,“ okomentovala krátký výklad personalistky a vyšla z kuchyňky směrem ke kanceláři. Znova telefonovala a neuvědomila si, že zpátky nese hrnek od kávy, který měl být plný a ne prázdný. Otevřela dveře, její asistentka Jana právě na stole chystala poštu k podpisu. Měla na šéfku dotaz.
„Nevíte, co ta nová holka na logistice? Chci si s ní domluvit zástup. Pozítří jdu odpoledne na třídní schůzky a potřebovala bych, aby za mne brala telefony a vyřizovala e-maily.“
„Hm,“ odpověděla šéfka, které zazvonil další telefon. Když domluvila, sedla si a zamyslela se. Měla nejasný pocit, že dnes musí udělat něco důležitého. Dostala znova chuť na kávu.
Tiše řekla: „Jano, podívejte se do diáře a přečtete mi dnešní seznam úkolů.“
Asistentka otevřela na monitoru počítače plánovací kalendář. „Na prvním místě je váš manžel. Má narozeniny a musíte mu koupit dárek.“
Jak jen mohu být tak blbá, řekla si šéfka. „OK. Co jste chtěla?“
Asistentka Jana zopakovala žádost. „Jaká teda je?“
„Kdo?“ Nechápala šéfka.
„Přece asistentka na logistice.“
Šéfka se zarazila. „Jo, ta. Právě jsem o ní mluvila s personalistkou. Asi nic moc. Snad je schopná, ale Richard jí obletuje. To by jako šéf neměl.“ Snažila si vzpomenout, co se ještě dozvěděla. „Prý ji toleruje, že nechodí do práce. Možná dělá z domova.“
Jana pokrčila rameny. Šla do skříně a vytáhla si kabát. „Jdu na oběd.“
U oběda seděla s kolegou Petrem z logistiky. Probírala pracovní věci, které po ní chtěla šéfka. Oba seděli nad smaženým sýrem s hranolkami a tatarskou omáčkou. Šlo o nouzové řešení, protože z obědového menu si nic nevybrali.
„Nevím, a ani se o to dál nebudu zajímat,“ právě říkal Petr. „Věc si vezme na starost nová asistentka. Měla tady být, nevím, kde je.“ Chtěl se zbavit všech povinností, protože v hlavě řešil soukromý problém. Předešlý večer mu manželka prohledala mobil a přišla na jisté žhavé SMS zprávy.
Jana se k němu naklonila přes stůl. Nechtěla mluvit nahlas, protože restaurace byla plná zaměstnanců firmy. „Mezi námi. Tvůj šéf po ní jede. Dělá pro něho z domova, prý to tak chtěla. Ale nikomu nic neříkej.“
Petr ji skoro neposlouchal. Právě si v duchu přehrával včerejší konverzaci s manželkou. Patřil jí byt a ona mu vyhrožovala, že ho vyhodí. Neměl by kam jít.
Po obědě se vrátil do kanceláře, kde už seděla po jídle jeho kolegyně Věra. Sedl si k počítači a obrátil se k ní: „Představ si, co jsem se dozvěděl za drby.“
„Anooo?“ natáhla k něm kolegyně krk. „A jaké? Nenapínej!“
„Šéf prý má něco s tou novou asistentkou. Nechává ji doma, to bys nevěřila, nechodí ani do práce. Mně bylo hned divné, kam šéf chodívá sám přes polední pauzu. Je to jasné. Za ní.“
Věra zmlkla a do konce pracovní doby nepromluvila. Její kolega nechápal proč. Neuvědomil si, že informaci o asistentce z logistiky právě sdělil nejlepší kamarádce manželky svého šéfa.
Obě kamarádky se odpoledne sešly v kavárně. Bez ohledu na štíhlou linii si obě daly vídeňskou kávu a Sachr se šlehačkou.
„Jsi dnes divná. Stalo se ti něco? Co máš za problém?“ Manželce šéfa se zamlklá kamarádka vůbec nelíbila.
Věra odpověděla: „Magdo, nechci nikomu ublížit. Ale musím ti povědět něco o tvém manželovi.“
Magda si nervózně poposedla. Tušila, že se něco děje, už když jí kamarádka volala. Naléhala, aby se sešly, co nejdříve. „Tak spusť!“
„Přijal novou asistentku. Mladou, krásnou, chytrou. S jeho svolením nenastoupila do zaměstnání, tváří se, že pracuje z domova. Každý den přes poledne k ní tvůj manžel chodí domů. Všichni ve firmě si o tom vykládají. Úplně ztrácí autoritu. Všechno ukazuje, že s ní spí. Věř mi, Magdo. Je to hajzl, který si tě absolutně nezaslouží.“ Věra chytila bledou Magdu za ruku.
Pošta doputovala na místo určení. V psaném dopise se slova nemění. Při mluvení poletují ve vzduchu a lidé si s nimi hrají jako s míčem. Při každém úderu letí jiným směrem. Když někoho strefí plnou silou do těla, zabolí to.
Hodně zabolí.
Psáno v únoru 2020 pro blog iDNES.cz, v červnu 2024 upraveno pro Médium.cz a Blogosféru
