Článek
Druhý říjnový den svítilo slunce. Podzim roztahoval křídla po celém parku. Listí na stromech žloutlo a později zhnědlo rychlým tempem. Ráno chlad zalézal pod nehty, přesto těsně před polednem žlutý kotouč na obloze rozdával teplo. V tuto dobu se na lavičkách nacházelo pár seniorů. Také několik úředníků, kteří si tady v zákonné pauze otvírali plastové misky s obědem a nedočkavě se do něj pouštěli. Na jedné houpačce tatínek kolébal asi tříleté dítě. Občas hodil pohledem na referentku z finančního úřadu, která seděla kousek vedle a cpala se nějakou těžko identifikovatelnou bílou hmotou. Muž však neobdivoval hezkou a mladou ženu. Naprázdno polykal, protože měl hlad a těšil se domů, až celá rodina zasedne společně ke stolu.
Pod dubem na lavičce seděla dvojice. Muž se ženou, oba asi kolem čtyřicítky, vypadali jako zamilovaná dvojice. On měl na sobě červenou mikinu a černé kalhoty, zatímco ona se chvěla v modré minisukni a džínové košili. Drželi se za ruce a občas políbili. Muž se usmíval, zatímco žena se tvářila zaraženě. Na očích měla obrovské sluneční brýle s tmavými skly. Kolem lavičky občas proběhla malá, asi čtyřletá holčička. Měla na sobě fialové tepláčky s bílými teniskami, umazané od trávy a písku. Každou chvíli se vydrápala na dětskou prolézačku zakončenou skluzavkou, která byla dost daleko, aby bylo slabě slyšet její výskání, a přitom dost blízko, aby se neztratila z dohledu.
„To je krásný den, viď miláčku?“ Řekl muž a zasněně hleděl do parku.
„Ano,“ pronesla tiše a dívala se do země.
Mluvil na ni příjemným a melodickým hlasem, který se zalíbil důchodkyni sedící na vedlejší lavičce. Se zájmem ho pozorovala a snažila se svýma očima zachytit jeho. Marně. Muž se na nikoho nepodíval, vypadal, že ho zajímají jen stromy a keře. Dokonce nesledoval ani dcerku, spíše se zamračil, když proběhla kolem, jako kdyby ho rušila z nějaké velmi důležité činnosti. Vypadá jako slušný a příjemný člověk, pomyslela si seniorka a vzdychla. Vzpomněla si na svého zesnulého manžela a těžké chvíle, které s ním prožívala. Záviděla ženě na lavičce jejího příjemného partnera.
On opět políbil svou ženu z boku na tvář. Ve stejný okamžik kolem nich procházel starší zachovalý pán v teplém vlněném saku, pod kterým se v podzimním slunci potil. Zastavil se, dal hlavu mírně na bok a prohlížel si ženu.
„Andreo, jsi to ty?“ zeptal se.
Neodpověděla a dívala se upřeně do země.
„No tak Andreo, nepoznáváš mě?“ Pán přešlapoval na místě.
Muž na lavičce vstal a postavil se mezi ně. „Kdo jste? Neznám vás!“ Jeho hlas zhrubl.
Pán poodstoupil o dva kroky. „Moc se omlouvám. Nechci rušit, asi jsem se spletl. Promiňte.“ Otočil se a odcházel rychle pryč. Několikrát při chůzi otočil hlavu, ale muž z lavičky pořád nehnutě stál a pozoroval ho. Svíral pevně dlaně v pěst, až se zdálo, že si nehty propíchne kůži.
Když pán zmizel v dálce, muž se otočil k lavičce.
„Kdo to byl, Andreo?“ Seniorka sedící kousek od nich sebou škubla.
Žena seděla bez pohnutí dál a šeptala: „Promiň, Jirko. Šéf z mojí první práce. Neviděli jsme se asi deset let. Nezlob se, prosím, nevěděla jsem, že tady bude procházet.“
„Procházet?“ Muž se temně zasmál. Mluvil dál hrubým hlasem. Kousek od nich vzlétl ze země městský holub, který doposud vysával roztroušené drobky po úřednicích. Ztrácel se někde nahoře na obloze. Vypadalo to, že sebou odnáší někam pryč i mužovu slušnost. Na zemi zůstala jen faleš a přetvářka. „Procházet? Děláš si ze mě srandu, Andreo? Já ti jednu fláknu, že uvidíš!“
Závidějící seniorka z vedlejší lavičky vyděšeně vstala, zavrtěla hlavou a drobnými rychlými kroky zmizela.
„Nekecej, že kolem jenom procházel. Nemohla jsi dneska vědět, že sem za tebou přijdu. Určitě jsi to s tím sviňákem měla domluvené! Sundej brýle!“
Andrea je třesoucíma rukama dala dolů. Za tmavými skly schovávala monokl, který hrál černou a žlutou barvou. Jiří se rozpřáhl a z boku ženu udeřil naplocho dlaní přes ucho. Rána byla tak prudká, že spadla z lavičky.
Zároveň se celý městem rozlehlo houkání. Z amplionů kolem parku se ozval mužský hlas, který oznamoval: „Zkouška sirén, zkouška sirén, zkouška sirén…“ V hluku zanikl ženin bolestivý výkřik.
Nikdo v okolí si ničeho nevšiml. Lépe řečeno nevšímal. Dvě ženy, které seděly na trávě a viděly, co se stalo, si mezi sebou začaly šuškat. Ke dvojici se už nepodívaly. Směrem k lavičce byla natočená kamera Městská policie, ale strážník, který ji sledoval, si právě z monitorovací místnosti vyběhl pro kávu z automatu a incident mu unikl.
Andrea ležela na trávníku vedle lavičky pod rozložitým dubem. Klekla si na kolena, opřela o strom a pomalu vstávala. Zvuk sirén skončil a z ampliónů zaznělo ještě něco jiného. Předešlý den zemřel slavný zpěvák. Úřednice magistrátu, která zkoušku pouštěla na přehrávacím zařízení, se rozhodla, že na jeho počest pustí píseň, kterou si oblíbila. Bez povolení svého šéfa. Nevěděla, že za hodinu na ni bude řvát a přijde o čtvrtletní odměny.
Andrea se opírala o strom a pozorovala, jak se do trávy rozletují malé kapky krve, které jí vytékaly z ucha. Měla prasklý ušní bubínek a bolela ji část obličeje. Daleko více ji však něco bodalo někde hluboko uvnitř ní. Posledního půl roku se jí zdával strašidelný sen. Plížil se k ní netvor bez obličeje, který roztrhl Andreino tělo oběma rukama a ukusoval kusy srdce, jako obrovský jahodový koláč. I teď měla pocit, že uvnitř ní samotné ji trhá na kousky zrůda. Byla ponížená, zoufalá a bezmocná.
Dosedla ztěžka na lavičku. Podívala se na dceru, která řádila na průlezkách a naštěstí si ničeho nevšimla. Muž se před ženou spustil na kolena. Uchopil ji za ruce a položil si je na hlavu, kterou dal ženě do klína.
„Promiň,“ šeptal, „moc se ti omlouvám, nechtěl jsem…“ Z očí mu tekly slzy. „Prosím, hlaď mě, prosím, už to nikdy neudělám. Miláčku, víš přece, že tě moc miluji.“ Klepal se a začal brečet.
Andrea najednou uslyšela hudbu a zpěv. Měla zpěváka moc ráda, jeho písně poslouchala skoro každý den. Jen se sluchátky v uších, tehdy, když její manžel spal, aby ho nerušila těmi příšernými nasládlými kravinami, jak jednou poznamenal. Předtím jí prolustroval mobil, aby zjistil její hovory a SMS a také co každou noc poslouchá.
Zpěvák měl hodně let a prodělával těžkou nemoc, přesto pracoval do poslední chvíle. Píseň, která zněla z amplionů, zpíval se svou dcerou. Byla o vztahu, ke kterému patří jeden z nejkrásnějších druhů lásky. Jeho zpěv podtrhoval smutek nad tím, že cítí smrt, která se k němu rychle blíží. Té postavy s kosou, kterou nemá nikdo rád, se ve skutečnosti nebál. Každým slovem, tónem i gestem, vyjadřoval lítost, že neuvidí dceřiny důležité okamžiky života. Nepovede ji k oltáři, nespatří svá vnoučata, nebude sdílet radosti a strasti jejího života.
Andrea pohlédla na dceru a potom na slabocha, který pořád plakal v jejím klíně. Došlo jí, že když od něj neodejde, jednoho dne Jiří násilí přežene a ona nemusí přežít. Potom ani ona neuvidí dceřiny šťastné anebo smutné okamžiky. Neodvede ji do školy, nebude s ní slavit narozeniny, nepozná jejího prvního chlapce. Neutře jí slzy, ani se s ní nebude smát. Rozhodla se provést věc, kterou ještě nikdy neudělala.
Odstrčila tu hroudu třesoucího se masa, která si říkala chlap, a vstala. Oprášila si šaty a šla pomalu k průlezkám. Vzala dceru za ruku, něco jí pošeptala do ucha a společně z parku odešly.
Překvapený muž přestal sténat a třást se. Sedl si na lavičku a asi hodinu přemýšlel. Postupně dostával vztek. Pěstí udeřil do dlaně. Rychlými kroky zmizel po cestičce z kamínků mezi skupinou stromů.
Lavička věděla, že žena v ten den našla sílu a od muže odešla. Také ji překvapilo, jak málo potřebují lidé k tomu, aby týraní a ponížení sami zvedli hlavu. K tomu mnohdy nepotřebují policii ani soudy. Někdy docela stačí milé slovo, pohlazení nebo píseň…
Psáno pro blog iDNES.cz v červenci 2020, v červenci 2024 upraveno pro Médium.cz a Blogosféru
